Trny na duši

Ale s dikobrazem? S tím si zvládnete poradit i sami. (I když vám samozřejmě v žádném případě neuškodí spojit se s odborníkem.)

• Prvním krokem je uvědomit si, že nám takový dikobraz po domě chodí.
• V dalším kroku si pak můžeme klást otázky. Proč tu je? Odkud se vzal? Jaký zážitek nebo období z minulosti ho zrodilo?
• A dál, kdy se k nám nejčastěji tulí: v jakých situacích se vrací bolest, smutek, pocit křivdy? Někdo se může snažit dikobrazovi vyhýbat, co to jde, někdo mu třeba i chodí naproti…

Ať už se váš dikobraz vzal kdekoli, vy jste si ho dobrovolně nepořídili. Někdo vám ho dal. Jenže teď je na vaší zodpovědnosti naložit s ním tak, aby vám nebránil užívat si života. Mluvím z vlastní zkušenosti. Příklady menších „traumátek“ ke mně při psaní přišly úplně samy, protože jsem jich zažila požehnaně: přísné nároky a tělesné tresty doma, šikanu ve škole, nevěru partnera i další bodliny, které když se vrší od dětství až do dospělosti, člověk začne sám vypadat jako dikobraz.

Ruku v ruce s tím jdou i nejrůznější způsoby vyrovnávání se s bolestmi minulosti – od těch maladaptivních (alkohol, sebepoškozování) jsem postupně dorostla až k prospěšným, jako je sport nebo tvořivá činnost. Strávila jsem také mnoho času v sebereflexích a pracovala na uvědomění, že špatné věci se nám mohou dít nikoli naší vinou – a zároveň že v některých situacích jsem se mohla zachovat jinak a zranění by pak možná bylo menší nebo se zhojilo rychleji. Scelila jsem spáry zlatem sebepoznání jako v japonské technice kintsugi, jak píše krásně Jana Šulistová.

A proto nyní dokážu o těchto věcech bez větších potíží mluvit nejen před sebou, ale i před druhými, a to se zhruba stejným emočním zapojením jako o tom, kam jsem chodila do školy nebo jak jsme jezdili k moři. Ne proto, že bych emoce potlačila, ale protože jsem jim dala prostor, zpracovala je a dala jim sbohem. Emoce se vypaří, zapíchnutá bodlina vypadne z těla ven a zůstane jen čirá odžitá zkušenost.

Minulost žije v nás

Všichni máme své dikobrazy. Všichni jsme v životě utržili mnoho šrámů na duši, stejně jako jsme si všichni v dětství mnohokrát rozbili kolena nebo spadli z kola. Zranění těla i duše s trochou štěstí zhojí čas, ale oběma také pomáhá laskavá péče. Buďte na sebe hodní. Neobviňujte se z věcí, které nejsou vaše vina. Zároveň se nebojte zamýšlet nad tím, co můžete vy sami udělat, abyste svého dikobraza zbavili ostnů.

Protože víte, co je dikobraz bez ostnů? Jenom bezbranný tvor, který si může chodit okolo, jak chce, ale už nám neubližuje. Jen na něj čas od času narazíme a on nám připomene, že v naší minulosti jsou bolavá místa, protože toto vědomí vymazat nelze – a ani bychom to neměli chtít. Prožité těžkosti jsou součástí našich životů, součástí toho, kým v současném okamžiku jsme. Některé nás možná v něčem posílily nebo nám alespoň daly cenné lekce do života. Ano, jiné nás srazily k zemi, ale my se zase zvedli a šli dál.

Neutápějte se v tom, že vám život nerozdal ty nejšťastnější karty. Pracujte na sobě, rozvíjejte se, učte se překonávat svá znevýhodnění. Pokud je na to vhodná chvíle a cítíte se dostatečně silní, zkuste rozkrýt původ bolavých míst v sobě, abyste je lépe pochopili a zbavili je tak moci nad sebou. A mluvte s druhými o svých i jejich těžkostech – ty vyjevené se pak leckdy zdají méně zatěžující nebo narazíte na dosud neprozkoumané úhly pohledu.

A hlavně: nestyďte se za ně, nebagatelizujte je, ale ani nezveličujte. Pamatujte, je to jenom dikobraz, kterého postupem času zbavujete ostnů, zbavujete ho schopnosti vám ubližovat. Až ho odzbrojíte, stane se z něj cosi malého a neškodného. Malá myška, která sice bude i nadále žít kdesi ve zdech vašeho domu, ale už vás nebude trápit, nebude se vám připomínat a vy už nebudete mít důvod na ni dále myslet.

Minulost nad vámi už nebude mít vládu a vy budete moci žít pouze v přítomnosti. A přítomnost rovná se svoboda.