Třikrát miluj
Bůh si nevybírá jen hodné lidi, říká v rozhovoru jezuitský kněz Jan Regner.
S jezuitským knězem Janem Regnerem si povídáme o tom, že křesťanská láska není věc citu, ale vůle. Máme se snažit mít rádi i ty, kdo jsou nám nesympatičtí. Ale jde to vůbec?
Když se někdo Ježíše ptal, jaký je nejdůležitější zákon, odpověděl „Miluj Boha celým svým srdcem a miluj bližního svého jako sebe sama, to je nad každý zákon.“ Probereme si to, ano? Co znamená miluj sám sebe? Je to to samé jako dnes moderní sebepřijetí?Jenom člověk, který zdravě miluje sám sebe, je schopen milovat druhého, protože láska začíná u sebepřijetí. To znamená mít se rád i s chybami a se všemi danostmi, které nemůžeme změnit, ať už je to naše historie, rodina, vlastnosti nebo vzhled. Nic z toho nemůžeme změnit, ale můžeme to přijmout. Podle mě je sebepřijetí základní lidský a taky křesťanský úkol.
Není v tom žádný rozdíl?Křesťan má tu výhodu, že mu v tom, aby se měl rád, pomáhá víra, že ho má rád Bůh. Uvědomuje si, že ho přijímá takového, jaký je, i s těmi chybami. Že ničím tu lásku nepodmiňuje. Že si nevybírá jen hodné lidi.
Jak to ví? Třeba ho nemá rád, třeba Bohu na člověku vůbec nezáleží.Je to určitě otázka víry, ale zároveň i zkušenosti. Když dlouhodobě berete vážně niterný život, tedy když žijete duchovně, získáte jakousi vnitřní evidenci o tom, že vás Bůh miluje. Myslím tím meditaci, rozjímání, sebereflexi a podobně.
Když křesťan medituje
Myslela jsem, že meditace patří k buddhismu nebo k současnému psychologickému proudu. Není to v křesťanství novinka?Rozhodně není. Tradice rozjímání a meditace se v křesťanství rozvíjela hned od počátku. Přibližně od 3. století po Kristu začalo mnoho horlivých křesťanů odcházet z měst do ústraní, na poušť, aby tam byli sami. V samotě si uvědomovali Boží blízkost, zachovávali celibát a sváděli duchovní boj se zlem. Meditaci pěstovali také později mniši v klášterech, vycházeli z biblického textu, který v duchu „přežvykovali“ nebo nad ním rozjímali tak dlouho, dokud nedošli k poznání jeho duchovního smyslu.
Meditace snad není o „přežvykování“ myšlenky, ale naopak o nemyšlení, ne? Nebo – jak to děláte vy?Snažím se věnovat se meditaci pravidelně každý den aspoň půl hodiny nebo hodinu a každý rok odjet aspoň jednou dvakrát na pár dní do ústraní. Moje typická meditace vypadá tak, že sedím v tichu a nehybně na meditační stoličce, uvědomuji si různé vjemy a pak opakuji krátkou modlitbu, nebo se jen udržuji v bdělosti a vědomí milující Boží přítomnosti.
Zatímco bezvěrec si při meditaci „jen“ uklidí hlavu?Meditace ateisty bude nejspíš především relaxací a hledáním životního naplnění. Pro křesťana je nadto také setkáním s osobou milujícího Boha a ponořením se do jeho skutečnosti.
Jak jste se vlastně dostal k víře?Já v ní vyrůstal, rodiče byli věřící. Ale měl jsem období, kdy jsem měl za to, že nevěřím. Paradoxně to bylo v době, když jsem studoval teologii a připravoval se na kněžství. Zabýval jsem se existenciální poezií a tzv. novým ateismem, jehož představitelem je třeba Richard Dawkins. To mě přimělo k tomu, abych si svoji dosud málo zpochybňovanou víru zrevidoval. Musel jsem odložit takovou tu dětskou víru odměny a trestu, kdy si myslíme, že Bůh nás trestá za to, že jsme zlobiví, a odměňuje za to, že jsme hodní, jako to dělali naši rodiče.
Pak jsem musel odmítnout i víru pubertální, kdy se člověk vzpouzí věcem v církvi a bojuje proti nim. U mě to bylo způsobeno částečně i tím, že jsem vyrůstal v katolickém prostředí, kde na pojem Bůh byla navázána celá řada infantilních pojetí Boha. Oběma rodičům jsem za mnohé vděčný, i když k víře oba přistupovali trochu jinak. Maminka byla z tradiční rodiny a měla vždy úzký vztah k lidové zbožnosti, tatínek byl konvertita a pochybovač. Podával mi víru i s pochybnostmi, učil mně klást otázky, které mi později pomohly prohloubit porozumění mé víře. Aby nebyla povrchní, aby byla zralejší.
Hluboko v nás
Zažil jste okamžik osvícení?Zažil jsem mnoho momentů, kdy jsem se dotknul něčeho, co mě přesahovalo. Ono se o tom ale nedá moc mluvit. Je to pocit hluboké radosti, která je spojena s životní nadějí a s postojem vděčnosti. Bývají to okamžiky, které nemají zjevnou příčinu. Může se vám to stát při meditaci, ale taky kdykoli jindy. Nicméně ta meditace před tím je velmi důležitá. Osvobozuje mysl, prohlubuje prožívání víry. Podle mě je Bůh ukrytý někde hluboko v každém z nás.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..