Tři procesy zrání

Malé děti, od batolat po předškoláky, jsou ze své podstaty zaměřené na sebe, sobecké, neempatické a impulzivní. Dospělákům to způsobuje vrásky. Mají často obavu, že něco dělají ve výchově špatně nebo že musí slušné chování do dětí natlačit jako povely do psa.

V tomto tlaku na nás jako rodiče a vychovatele nám může podstatně ulevit kanadský psycholog Gordon Neufeld – už jsme si zmiňovali jeho koncept protivůle. Dlouhodobě se zabývá dětmi, zejména pak předškoláky. Vytvořil ucelený vývojový model lidské psychiky založený na vztahové vazbě, který vychází mimo jiné ze současných neurovědních poznatků o tom, kdy dozrává která část lidského mozku, a tím pádem i co můžeme od dětí v jakém věku očekávat. Překládáním jeho teorií „do lidštiny“ pro rodiče a běžné smrtelníky se zabývá jeho bývalá studentka Deborah McNamara například v knize Rest, Play, Grow: Making Sense of Preschoolers, v České republice pak Neufeld Institute zastupují například psycholožka Ksienia Majznerová Biazrukaja a poradkyně Lina Vizelman.

Podle Neufelda se od nás neočekává, že budeme s dětmi pracovat jako sochaři, kteří je svou výchovou zformují do nějaké použitelné podoby. Spíš máme být zahradníky: pečovat o půdu, zalévat a svou prací a péčí vytvářet pro děti vztahové zahrady, ve kterých mohou v naší lásce a péči odpočívat, hrát si a při hře samy růst a zrát. Citová vazba s blízkými dospělými lidmi je to, co dětem umožňuje v klidu zrát. Toto zrání pak můžeme pozorovat ve třech zajímavých procesech.

Nemáte zrovna na starosti žádného předškoláka? Zkuste se při čtení zamyslet nad tím, jak jste na tom s danými procesy vy sami jako dospělí.

Emergence: vynořování mého já

„Nééé! Já sama!“ Když tohle rodič u svého dítěte poprvé uslyší, může si současně stýskat a jásat. Stýskat proto, že ho čekají horké chvilky apelující na jeho vlastní zralost a emoční převahu – tím myslím schopnost zůstat v klidu nebo aspoň udržet na uzdě vlastní reakce, i když kolem bouchají emoce druhých, všechno je chaos a nic není logické. Jásat proto, že jeho dítě si začíná tvořit vlastní osobnost. Objevuje samo sebe, svá přání, potřeby, nápady, plány. Svou vlastní životní agendu, svou samostatnost. Když se to podaří, ovoce tohoto procesu vypadá podle Neufelda třeba následovně:

• Zvědavost a zájem o všechno možné.
• Nadšení do zkoušení nových věcí.
• Dítě myslí samo za sebe, má své plány a cíle.
• Volný čas zaplňuje kreativně, samo se zabaví a málokdy se nudí.
• Cení si originality a rozdílů mezi lidmi.
• Vnímá hranice druhých lidí a také zodpovědnost za svůj vliv a své činy.
• Vidí v životě své možnosti a volby.
• Vyhledává autonomii a nezávislost.

Zní to skvěle, že? Samozřejmě, že toto u svých dětí i sami u sebe toužíme získat. Jenže aby to bylo možné, musí si tento proces proklestit cestu pomocí jevů, které pro rodiče a další pečovatele často zas tak příjemné nejsou. Je to například už zmiňovaná protivůle. Malé děti jsou alergické na agendy jiných lidí, protože se teprve horlivě snaží objevit svou vlastní agendu.

Proto vám normální dvouleťák na každou otázku řekne rázné „ne“. Pošle vás do háje s vaším padesátým nápadem na to, co můžete dneska dělat. Budete mít možná problém s čištěním zubů, umýváním pusy nebo oblékáním – tedy s čímkoliv, co je vaše dospělácká agenda. A když budete chtít nějakou možnost kompletně zablokovat, stačí ji navrhnout.

Budete potřebovat trpělivost, asi tunu trpělivosti. K vysvětlování, udržení limitů, které udržet chcete (třeba ty zuby), a k přijetí a přivítání frustrace a slz, které to přinese. Taky tunu velkorysosti k dočasnému opuštění těch věcí, na kterých nakonec zas tak nezáleží – místo bazírování na principu za cenu nabourání vztahu: „Jdeme teď ven, protože jsem to řekla!“

Pomůže připomínat si, k čemu to všechno je. Dávat dítěti prostor pro rozhodování, samostatnost a trénink vlastní vůle všude tam, kde je to adekvátní. A vydržet tak aspoň půl roku nebo rok. A všude mimo konflikty ládovat dítě láskou, ať může být v klidu a co nejvíc si samo hrát, realizovat vlastní nápady, podle vlastních pravidel a vlastní agendy. Umožnit mu být režisérem ve vlastní hře. Právě tam se děje proces emergence.

Jak to bylo u vás doma, když jste vzdorovali? Jak velký byl váš prostor pro vlastní vůli, vlastní agendu, vlastní nápady?

Adaptace: přijetí toho, co nemůžu změnit

Dej mi sílu změnit, co změnit můžu, a pokoru přijmout, co změnit nemůžu. Adaptace je cesta právě k této pokoře. Když jsou ruce od barvy, musí se umýt. Když jdeme přes silnici, musí se za ruku. Někdy máme krásný nápad na zábavu, kterou ovšem fyzika neumožňuje. Velká kostička nejde nacpat do malé díry. Banán se zlomil a nejde spravit. Příliš malého plyšáka není možné v autě připoutat tak, ať mu pás jde správně přes hrudník. A pak ty velké věci – táta musí jít do práce, ségru nejde vrátit zpátky mámě do bříška ani vyhodit do popelnice.

Na začátku bývá frustrace a vztek, někdy i agrese. Když si rodič vede dobře, zůstává co nejvíc v klidu, neopouští dítě, provede ho vztekem k smutku a slzám nad marností situace. A tam se děje adaptace – zjištění, že někdy věci nedopadnou tak, jak chci já, ale přesto to dokážu nějak přežít. Trénujeme na zlomeném banánu, a tím se stáváme psychicky odolnějšími. Plody adaptace jsou třeba takovéto:

• Člověk se umí učit z chyb.
• Má užitek ze zpětné vazby a z opravy.
• Dovede si uvědomit, že nějaká snaha je marná, a tuto snahu opustit.
• Je odolný, překonává překážky a nesnáze.
• Akceptuje limity a zákazy.
• Snese, že něco nejde udělat podle jeho představ.
• Zvládá stres.
• Když je frustrovaný, nevybuchuje do agrese.
• Dovede se vyrovnat se ztrátou nebo traumatickou událostí.

Podle Gordona Neufelda jsou v procesu adaptace klíčové právě zmíněné slzy marnosti. Cílem hry je při setkání s nějakou nezměnitelnou překážkou zůstat pro dítě bezpečným kontaktem, nesnažit se překážku odstranit z cesty (třeba zařizovat, ať dítě vyhraje, když nevyhrálo), případně dokonce aktivně udržet nějaký daný limit a nepovolit – a současně láskyplně přijímat jeho emoce tak dlouho, dokud se ze vzteku a frustrace nedostane do smutku. Smutek je to, co chceme. Smutné slzy znamenají, že dítě přijímá situaci a její nezměnitelnost a začíná ji přijímat a adaptovat se na ni.

Pamatujete si, jak to bylo ve vašem dětství? Bylo v pořádku oplakat, že něco nejde? Nebo i u vás panovalo tradiční socialistické „neřvi, nebo ti jednu fláknu, ať máš proč“?

Integrace: schopnost cítit protichůdné pocity

Rádi bychom očekávali sebeovládání už u velmi malých dětí. Ale nakonec je to až proces integrace, který děti transformuje ve zralé a zodpovědné sociální bytosti. Předškoláci jsou podle Neufelda schopní cítit v každé chvíli pouze jeden pocit nebo jednu myšlenku. Tato emoce si vezme celé jejich tělo, celé jejich prožívání. Až díky dozrávání mozku se postupně daří, že vnímají současně svůj nezměrný vztek na sourozence a také starost o něj, takže ho nepraští, i když strašně moc chtějí.

Už Jean Piaget zmiňoval velkou změnu, která se odehrává v lidském psychickém vývoji mezi pátým a sedmým rokem života (u velmi citlivých dětí to ovšem může být později, až mezi sedmým a devátým rokem). Až tehdy se děje velký posun ve schopnosti integrace protichůdných myšlenek a pocitů. Až tam dovedou děti naráz posuzovat situaci ze dvou různých stanovisek a vnímat kontext situací. Až tam dovedou samy od sebe čím dál víc dostat pod kontrolu své impulzy, emoce a jejich vyjádření.

• Začínají být vyrovnanější, trpělivější, civilizovanější, s větší sebekontrolou.
• Jsou citlivější k morálním otázkám.
• Rozumí tomu, co je spravedlivé.
• Umí směřovat k cíli a překonat i určitou míru nepohodlí, když to dává smysl.
• Jsou schopné odvahy, spolupráce, zvážení různých perspektiv.
• Umí vzít v potaz potřeby druhého člověka.
• O světě už neuvažují tolik černobíle.

Pátý až devátý rok. Tam postupně mizí předškolácká osobnost a vynořuje se naše zralejší verze, která je schopná vnímat a zachovávat sama sebe a současně vnímat i perspektivy druhých. Která dovede říct: „Já chápu, jak to myslíš, chceš slyšet, co si myslím já?“

Nic z tohoto nelze vynutit, naučit, vysochat do nezralého dítěte, stejně jako nemá smysl tahat z hlíny rostlinu, aby vyrostla rychleji. Jistě, do té doby půjčí hračku jinému dítěti, když je k tomu přimějeme – po dozrání do fáze integrace to ale udělají ze své vůle, protože budou vnímat kontext situace a péči o vztah s druhým.

Odpovědí na nezralost je zrání. Podle Neufelda potřebuje dítě pro zrání především možnost odpočívat v lásce a péči dospělých lidí, ke kterým je připoutané. Odpočívat ve vztahovém bezpečí. Jak píše Deborah McNamara: „Dospělí pracují, aby děti mohly odpočívat, během odpočinku si hrát a během hraní růst.“