Tři lekce seberozvoje

Potřeba kontroly

Pro člověka, který má rád svůj život pod kontrolou, je těhotenství velká challenge. Před otěhotněním jsem si chtěla zajít k zubaři, věnovat se oslabeným zádům, doživit všechny vitamíny a minerály a vlastně poprvé v životě si opravdu věnovat pozornost a pečovat o sebe. Chtěla jsem si to celé naplánovat.

Otěhotněla jsem prakticky hned, jakmile jsem se otevřela nové roli, navzdory předpokladu, že to bude nějakou dobu trvat. Takže vlastní tělo jsem neměla zkontrolované a pod kontrolou hned ze startu. Byla jsem připravená, že mi bude zle a že se ze mě stane nevypočitatelná frigidní fúrie. Takhle nějak se obvykle těhotná žena vykresluje – labilní ve všech ohledech. Přestože emoce, chutě, nevolnosti a vlastně nic z toho, co jsem se kde dočetla, se mnou většinu času necloumalo, stejně jsem pod kontrolou neměla vůbec nic.

Vnímala jsem, že jsem se na devět měsíců stala hostem ve vlastním těle. Už nešlo jen o mě, protože cokoli, co jsem do sebe dostala, a to, jak jsem se k sobě chovala, ovlivňovalo také dítě. A nešlo jen o to, co jsem pro sebe mohla udělat vědomě. Spousta aspektů je rozhodnuta už početím. Celý tenhle cirkus je totiž jedno velké kolo štěstí, se kterým na začátku zatočíte a čekáte, jestli zrovna na vás na konci padne jackpot v podobě pohodového průběhu a zdravého miminka.

Abych měla zdání kontroly nad situací, chytala jsem se stébel a snažila se kontrolovat alespoň některé aspekty. Pečlivě jsem vybrala menší porodnici se skvělými referencemi, dohodla si podporu muže a porodní asistentky k porodu, načetla knihy a absolvovala kurzy. Jenže moje dcera se rozhodla vyjádřit svůj názor na svět tím, že na něj vstoupí zadkem dopředu. Všechno, co jsem se do té doby dozvěděla, jsem mohla hodit za hlavu a s potřebou kontrolovat situaci jsem byla zase na začátku.

Nakonec mi stejně nezbylo nic jiného než kontrolu při porodu pustit a důvěřovat fyziologii a lidem kolem sebe. Jasně, existují určitě výjimečně vědomé ženy, které rodí bez pomoci nebo bezbolestně. Ale upřímně, nehledě na všechny kurzy a knihy, které tvrdí, že to zvládne kterákoli žena, jsou to podle mého názoru spíš šťastné výjimky. Ona ta bolest má nakonec něco do sebe – ještě nikdy v životě jsem nebyla tolik u sebe a tady a teď jako v porodnici.

Kdybych se nevzdala potřeby celý proces kontrolovat, možná bych využila všechny ty podpůrné serepetičky, které jsem si přinesla, ale zase bych pravděpodobně rodila dvojnásobnou dobu. Porod hlavou nevymyslíš. Možná i proto, že v tu chvíli se fyzicky a mentálně jedna bytost rozděluje na dvě. Jak by tedy celý proces mohla řídit jen jedna z nich?

Nakonec mi největší oporou byl můj muž, jehož objetí na mě fungovalo jako sedativum a vypínalo mi hlavu i s její potřebou kontroly. Nevěřila jsem, že je to možné, ale díky němu jsem mezi kontrakcemi upadala do opravdu hlubokého spánku, takže jsem si před finále docela slušně odpočinula.

Přestat se spoléhat, že všechno zvládnu sama, důvěřovat lidem, co tam byli se mnou, položit se do bolesti, dechu a prostě jen být, to byl pro mě osobně zásadní kopanec do zadku a do života. A několikahodinový cyklus kontrakce – pár minut hlubokého spánku – kontrakce byl možná i jakýmsi mentálním a fyzickým přerodem ze single holky na mámu, která v kuse ještě nějakou dobu spát nebude.

Hranice

Když otěhotní žena, která dlouhodobě bojuje s vlastními hranicemi a fobií z bílých plášťů, čeká ji několik měsíců mimo komfortní zónu. K doktorovi většinou chodím, až když se cítím na umření, takže jsem vůbec nebyla připravená na to, kolik vyšetření absolvuju, kolik nových doktorů potkám a kolik nových rukou na mě bude během těch devíti  měsíců sahat.

Měla jsem pocit, že jsem se stala laboratorním exemplářem pro různá vyšetření a veřejnou sběrnou rad lékařů, partnera, rodiny, kamarádů a někdy dokonce úplně cizích lidí. Nikdo z těch rádců mi opravdu dlouho neřekl, že všechna ta vyšetření jsou doporučená, a mě jako hodnou holku ani nenapadlo přemýšlet, že by to mohlo být jinak. Co na tom, že jsem somatická koučka a ve svém těle žiju přes třicet let. Početím jako by se všechno smazalo a začínala jsem jako nepopsaný list, na který má právo psát kdokoli, kdo má nějaký názor.

Taky jsem si říkala, že těhotenství není nemoc a že budu se stejnou energií zvládat všechno jako dřív. Přestože jsem hned ze začátku poznala, že jedním tělem s jedním příjmem dodávat energii dvěma není vůbec brnkačka, ještě dlouho jsem se to pokoušela hacknout. Ale nejsem ta šťastná výjimka, co má nevyčerpatelnou energii, takže jsem nakonec vlastní tělo poslechla a zvolnila.

Díky tomu jsem dostala úžasnou možnost naučit se říkat ne úplně lehce a bez výčitek: všem dobře míněným radám, vyšetřením, která mi nedávala smysl, aktivitám, do kterých se mi nechtělo nebo na které jsem neměla energii, lidem, kteří ze mě energii čerpali a nevraceli nic zpět. Říkat ne s myšlenkou na to, že už nejde jen o mě, bylo najednou tak snadné!

Jakmile jsem si ten pocit jednou zažila, spadl ze mě balvan, který už si nikdy na záda dobrovolně nedám. A tak jsem dostala další velký kopanec do zadku a do života – umění říkat ne bez výčitek a potřeby vyhovět všem ve svém okolí. Konečně jsem pochopila větu, kterou jsem si kdysi někde přečetla: Nemůžu udělat šťastné všechny kolem sebe, nejsem čokoláda.

Bolístky a seberozvoj

Pro ženu je těhotenství jeden kontinuální seberozvoj. Všechno, co jsem si nestihla do té doby vyřešit, se během těch devíti měsíců vrátilo několikanásobně. Od zanedbaných beder po psychické bolístky, které jsem nasbírala od dětství do dospělosti. Všechno, co mi kdy na sobě nebo na druhých vadilo a potlačila jsem to, se neomylně dralo do vědomí.

Samotný přerod v mámu je dlouhý proces, na který se většina žen naštěstí může připravovat celých devět měsíců. Mentální proměna ze zodpovědnosti sama za sebe, za svoje vztahy, případně pracovní povinnosti, na úplně novou roli s non‑stop zápřahem se nestane ze dne na den. Po cestě na mě čekalo několik kotrmelců, spousta bilancování a nemálo strašáků ukrytých hluboko ve skříni.

Nejvýrazněji na mě vykukoval vztah s vlastní mámou. Potřeba srovnat se s tím, jak jsem subjektivně vnímala své dětství a její mateřskou péči. Mluvím o všech těch nikdy nebudu jako ona z puberty a důvodech, proč jsem se pokusně odstěhovala do vlastního bydlení nedaleko domova už v osmnácti a natrvalo o pár let později přes půl republiky. Abych získala odstup, fyzický i mentální. O všem, co se zapsalo dávno a ovlivňuje moje jednání doteď.

V tom hormonálním koktejlu jsem bilancovala o sto šest a uvědomila si třeba to, že její manipulace a emoční vydírání vnímám ještě přísněji než kdy dřív. Učit se až v dospělosti, jak jednat transparentně, a nepřejímat dál nezdravé manipulace do vlastní komunikace totiž není vůbec legrace.

Naopak shovívavěji se dívám na její výbuchy vzteku kvůli maličkostem, které mi jako dítěti hodně ubližovaly a velkou část dětství jsem kvůli nim prožila a jednala ve strachu. Výbuch vzteku se občas nevyhne nikomu, důležité ale je, jak se zachovám po něm. A tam už se zase na svět dívám jinýma očima než moje máma, která neměla upřímné omlouvám se ve slovníku a ustupování v repertoáru reakcí.

Jednoho dne jsem se probudila a došlo mi to. Budu máma, budu mít vlastní rodinu a zapisovat nové zkušenosti – a potenciálně i nová traumata – do úplně čerstvého, nepopsaného tělíčka. Už nikdy nebudu stejná, už nikdy nebudu sama a všechno, co udělám, bude mít vliv na někoho dalšího.

Ať si říkám, co chci, ta nikdy nebudu jsou uvědomovaná složka, jenže zejména unavený člověk často jedná nevědomě. A rodičovství je sakra únavná záležitost. Tak jsem začala konečně chodit na terapii a koukám se na zub všem svým bolístkám z dětství a dospívání, abych je nepřenášela dál. To je asi ten největší kopanec do zadku a do života, co jsem v těhotenství dostala.

Snažila jsem se svých devět měsíců rozehřívacího seberozvoje využít naplno, abych měla hezky našlápnuto do toho celoživotního. Věřím, že každá máma by mohla napsat vlastní pojednání o tom, co jí těhotenství dalo nebo vzalo. A osobně takovou retrospektivu doporučuju udělat co nejdřív. Protože těhotenství je jen taková teoretická rozehřívačka, to pravé tóčo přijde až po porodu – ale o tom jindy.