Třetí životní okruh

Stud za stáří

Zkrátka, i my staří někdy propadáme ageismu, na který si jinak stěžujeme. Podle knihy je jeho nejrozšířenější formou právě způsob, jímž se zachovalejší staří dívají na své zchátralejší vrstevníky.

S diskriminací lidí na základě věku se mnozí setkávají už před padesátkou na pracovním trhu. Většina zpráv o stárnutí má v podtextu pachuť utrpení. Do společnosti posedlé mládím a výkonem bezmoc závěru života nezapadá. Nemohoucnost zpravidla vzbuzuje když ne odpor, tak strach.

Roli hraje i překotný rozvoj technologií a neustálé změny, s nimiž málokterý starší člověk dokáže držet krok. Před 150 lety býval senior uznávaným mistrem svého řemesla, jehož taje předával uctivým učedníkům. V současnosti většina z nás potřebuje na technické změny pomoc někoho mladšího.

Nedávná změna notebooku po jedenácti letech mi sebrala zbytky sebevědomí a pocitu, že jsem ještě platnou členkou společnosti. Mladík na Apple podpoře byl sice zdvořilý, ale jako vysoce citlivá osoba jsem v podtónu dobře četla Proboha, proč ta bába neryje do hliněné tabulky a kupuje si MAC?

Mládí je uvnitř

Navenek zkrátka stárneme, ale naše mladé já se pořád drží uvnitř a snaží se nás přesvědčit, že tělo sice chátrá, ale duch zůstává mladý. Tento pocit se začíná objevovat už kolem třicítky. Když na linku důvěry chodili na praxi studenti, nechápala jsem, že jim dělá takové problémy mi tykat. Jsem přece jen o málo starší než oni!

Podle vědců může být ignorování chronologického věku instinktivní vývojově‑biologickou reakcí na nemilosrdné odtikávání času směřujícího ke slábnutí a zániku. Tělo a mysl odmítají čas a věk jako nebezpečí. A krutý diktát doby, která stáří a jeho projevy vnímá nikoli jako životní etapu, ale jako defekt, nám moc nepomáhá. Proto se tak rádi utíkáme do vnitřní bezvěkosti a dokazujeme si, že ještě není tak zle.

Naštěstí znám hodně lidí 65+, kteří se společensky angažují, nešíří hoaxy a blbou náladu, udržují se fit, stále pracují a je radost s nimi pobýt. Stáří se u nich projevuje jen tím, že jim některé věci trvají déle a snáze se unaví. A někteří ani to ne, třeba ultramaratonec Miloš Škorpil (71) snad ani není z této planety. Jsou velkou nadějí a vzorem, že mladé já uvnitř nás může mít s trochou štěstí a zdraví pořád ještě velké slovo.

Schválně se zkuste zeptat blízkých starších osob, jak staří se cítí uvnitř. Mladí by totiž měli vědět, že věkově pokročilí se skládají ze dvou bytostí. Ta vnější stárne, ale vnitřní se cítí být tak nějak kolem půlky života. Neustále musíme vyvažovat impulzy chovat se jako zamlada, což okolí nezřídka vnímá jako trapné. Babičku trsající na oldies disco by vnuk radši viděl zadělávat na buchty.

Vidíte mě?

Třetí věk přináší i další výzvy – třeba to, že se letití manželé v důchodu znovu učí žít spolu. A někdy jen nevěřícně koukají, jaký mimozemšťan jim doma přistál. Během dlouhých let pracovní zátěže si totiž ani nevšimli, že se jejich zájmy a preference zcela rozešly.

Navíc vzhledem k lepšímu zdraví je současných šedesát někdejších padesát. Není výjimkou, že se muži rozvádějí a zakládají nové rodiny. Pokud o sebe dbají, zub času je mnohdy ohlodá do šarmantní podoby, ovšem většina žen si už s blížící se padesátkou připadá neviditelná a nežádoucí. Neviditelnost totiž zavání vyloučením ze stáda, které v dávných dobách pro většinu živočichů znamenalo smrt.

Osamělá žena má pak dvojí stigma – je nejen ta stará, ale i ta opuštěná. Plastické operace, módní výstřelky a hra na diblíka však málokdy přinesou rovnováhu a někdy se dámy 50+ zviditelní nepříliš pozitivně.

Spřátelit se s osudem

O stáří se hezky medituje, když nám slouží tělo a všechny smysly a nic nás nebolí. Ale nástup nemoci v této životní etapě je okořeněn i strachem a studem za bezmoc. V mládí byly choroby otrava, ale pokud nešlo o nic fatálního, převládala naděje a plány do budoucna. Připomínka konce je najednou hmatatelnější zejména pro lidi do té doby zdravé. Podobně jako s krásou: průměrně vypadající ženy většinou nenesou stárnutí tak úkorně jako vyhlášené krasavice.

Spřátelit se s vlastním věkem a osudem je náročné. A neztratit vlastní hodnotu tváří v tvář uspěchanému okolí je ještě těžší. Zejména pokud se člověk nenaučil mít se rád v době, kdy byl ještě zdravý a výkonný. Mějme proto na paměti, že stárnutí je přirozený proces, nikoli selhání těla, jak se nás snaží přesvědčit instagramové profily vysmátých seniorů předvádějících cviky, nad nimiž většině mladých závistí osychají zuby. Což ovšem neznamená, že se nemáme o zlepšení kondice přiměřeně pokoušet!

Za nejhorší fázi stáří považuje autorka knihy infantilizaci nemohoucích lidí rodinou, která se často necitlivým způsobem ujme vlády nad domácností. Oba moji rodiče ztráceli zrak, chuť i čich, takže první, co jsem udělala po příjezdu, bylo vyházení zkažených potravin z ledničky. Zpravidla se kolem toho odehrávala podobná dramata, jako když nás otec v dětství vyvlekl od seriálu a nakázal uklidit si ten hnojník v přihrádkách. Většinu času jsem trávila úklidem a prací na zahradě, mimo jiné i proto, abych unikla negativistickým nářkům.

Podobné hříchy vůči vlastnímu otci zmiňuje i autorka, ale dodává, že starému člověku zpravidla víc chybí lidský zájem než pořádek. Řada vzdorovitých staříků vlastně jen neuměle volá o zájem. Je to těžké zejména v rodinách, kde se kladl hlavní důraz na výkon a kde láska byla za odměnu. Rodiče pak tenhle výchovný styl dožene. Dospělí potomci se snaží o výkon a se vším nespokojené předky trestají odepřením lásky stejně, jako to oni dělali v dětství jim.

Jen nevím, jak pečovatelský dostih mají třeba lidé ze sendvičové generace řešit, aby dostáli svým povinnostem a zároveň se na pokraji vyčerpání chovali laskavě a trpělivě. Každopádně, ať děláme, co děláme, biologie nás jednou zastaví. A mottem všech nás jedoucích třetí životní okruh by mohl být citát autorčiny přítelkyně: Pokud přijmeme proces stárnutí bez pocitu studu, uvolní to naše životní síly. Obavy ze stáří je třeba přijmout, ale stydět se za něj, to nesmíme.