Trénujte svoji hlavu

Seděli jsme v hloučku při obědě v restauraci. Skupinka dobře oblečených lidí, co do práce jezdí autem, v zimě lyžují v Alpách a v létě se koupají v moři. Někdy dokonce i naopak.

Přišli jsme teprve před chviličkou, ještě rozradovaní z mrazivého vzduchu a ze změny prostředí. Počítače zůstaly v kanceláři a mobily mlčely. Prostě pohodička.

„Na Silvestra jsem se rozhodl, že budu chodit pravidelně plavat. Znáte mě, pořádně jsem se do toho opřel. Zaplatil jsem si permanentku na plavání, koupil jsem si nové plavky, nové plavací brýle a novou sportovní tašku. No a zatím nic.“

A už s menším nadšením dodal: „A tak bych to potřeboval. Trápí mě zimní spánek. Když nemůžu spát, tak musím alespoň jíst. A pak kynu.  Štve mě to, ale nějak se nemůžu rozhoupat. Večer si řeknu, že zítra určitě půjdu, a ráno najdu hromadu důvodů, proč plavání odložit. Mohl bych se vymlouvat, že nemám čas, ale ono se mi prostě nechce. A tak je to se vším. S bruslením, s golfem, s kolem, s tenisem… Už jsem vyzkoušel kde co, ale nakonec vždycky se stejným výsledkem… Mohl bych chodit alespoň do posilovny, ale určitě to dopadne stejně. Ani nemá cenu zase něco začínat. Jsem snad starej nebo co, je mi z toho hrozně!“

„Zkusili jste to? A selhali jste? Nevadí. Zkoušejte dál. A selhávejte zas. Selhávejte lépe.“ Samuel Beckett

Jak řekl, tak najednou i vypadal. Ramena mu poklesla a obličej posmutněl. Možná nejdřív chtěl, abychom ho obdivovali za jeho sebemrskání, ale vlastní slova ho nakonec zaskočila. Navíc vyvolal další soupeření, kdo je na tom hůř.

„Já na tom nejsem o nic líp,“ navázal Jirka. „Chtěl bych se vzdělávat. Chodit do kurzů nemám čas, tak si alespoň kupuju nové knihy. Už mi v knihovně zabírají celé dvě police, několik jich mám rozečtených, ale nemám čas je číst. Věřím, že by mi další vzdělávání pomohlo v práci, ale kde na ně vezmu čas? V noci? A kdy budu spát? Navíc nechápu, proč mě to tak žere. Když si na všechny ty knihy vzpomenu, hned mi zkazí náladu. Dneska už nečte nikdo, tak proč zrovna já jsem si na sebe uchystal takovou past? Všechny přečíst? To přece nemůžu nikdy zvládnout. A až budu v důchodu, zase je nebudu k ničemu potřebovat, už mě nebudou zajímat. A přitom, jak se znám, si určitě nakoupím další a další knihy. Co s nimi pak budu dělat, to opravdu nevím. Často mám na sebe zlost. To už si nedokážu najít čas ani na čtení?“

Rukou zaťatou v pěst bouchá do stolu, až se ubrousky třesou a ve tváři rudne. Oba opanovali konverzaci, ale najednou nám došla inspirace. Mezi námi houstla slova: „Balím to, vzdávám to, nikdy jsem se o to neměl pokoušet, jsem taky jenom člověk, jsem neschopný, už to nikdy nebude lepší… Chvíli jsme mlčeli.

Ke guláši se džus nehodí, to dá rozum, a procházka ve sněhové břečce taky není žádný med. Porušování svého předsevzetí si snadno zdůvodním.

I já bych mohla přihodit své osobní selhání, ale je tak malé a důvěrné, že se mi s ním nechce ven. Jen mi tak táhne hlavou. Potřebovala bych se zbavit několika centimetrů v pase. Ani bych tomu nechtěla říkat hubnutí, stačila by jen malá úprava jídelníčku. Večer si nedat sklenku piva, omezit čokoládu. K tomu trochu pohybu. Občas nechat auto doma a vyrazit pěšky.

Zdálo se to tak snadné, až se mi nechce přiznat, že se mi to nedaří. Ke guláši se džus nehodí, to dá rozum, a procházka ve sněhové břečce taky není žádný med. Porušování svého předsevzetí si snadno zdůvodním, ale nezdůvodním si svou slabou vůli. A navíc ani nemám odvahu se přiznat nahlas. Jsem pěkně zbabělá!

Dobrá nálada byla ta tam. Nezávislý pozorovatel by se určitě divil. Během několika minut se z veselých mladých lidí stali skleslí staříci. Náš rozhovor velmi snadno sklouzl na politiku, na ekonomiku, zdravotnictví a globalizaci. Oni neudělali, oni dopustili, oni by měli, neměli.

Výměna názorů nabrala na otáčkách a šlo nám to dobře. Všichni jsme se horlivě shodli, jak je ten svět špatný. V obviňování jiných jsme topili špatný pocit ze svého selhání. Možná jsme chtěli náš mozek přivést na jiné myšlenky.

Zpátky do kanceláře jsme se jen ploužili a nevím, jak kolegům, ale mně ten den práce vůbec nešla od ruky. Paralyzovalo mě poznání, že i v tak banální situaci, jakou je malá úprava denního režimu, selhávám. Moc ráda bych teď znala názor každého čtenáře. My jsme se v tu chvíli opravdu cítili pod psa.

Muži si dávají předsevzetí ve 30 %, ženy ve 35 %, většinou jde o lidi s vyšším vzděláním. Neuspěje 75 % z nich.

Co myslíte, jsme opravdu neschopní?

Neschopnosti dodržet novoroční předsevzetí se každý rok s menší či větší mírou věnují všechny lifestylové časopisy. Podle vědců je prý pravou příčinou neúspěchu skutečnost, že jen málo lidí je schopno dlouhodobé a cílevědomé práce, do níž patří i plnění našich předsevzetí.

A kolik nás odhodlaných a zhrzených doopravdy je? Muži si dávají předsevzetí ve 30 %, ženy ve 35 %, většinou jde o lidi s vyšším vzděláním. Neuspěje 75 % z nich. Pokud se snaží dodržení předsevzetí opakovat, neuspěje 68 %.

Důvodem našeho neúspěchu prý je, že zvolené cíle ani doopravdy nechceme. A na lenost se prý taky nemůžeme vymlouvat, jde jen o nedostatek motivace.

Co máme v selhávání společného?

Chtěli jsme se nějak zlepšit, ale neuvědomili jsme si, že máme zažitý stereotyp myšlení a chování, v němž je nám pohodlně. Jsme relativně zdraví a až na maličkosti spokojení. A najednou jsme svoji spokojenost chtěli ohrozit jedním jediným rozhodnutím. Lousknout prsty, abrakadabra, staň se! Takhle ale náš mozek nefunguje. U nikoho.

Naše myšlenky se nejraději ubírají ve vyjetých kolejích, protože je to bezpečné a pro mozek energeticky nenáročné. Chceme‑li uskutečnit nějakou změnu ve svém chování, je třeba začít se změnou v přemýšlení a vytvořit si podmínky pro nové návyky. Prošlapat nová mozková spojení nebo odladit nový počítačový program nás musí bavit.

Zkusili jsme něco dělat jinak, přikázali jsme si, ale neuměli jsme se poslechnout. A když se nám pokus nezdařil, okamžitě jsme nezdar přijali jako osobní selhání. Naše motivace se utopila ve zklamání ze sebe sama.

Žádný učený z nebe nespadl a dělat chyby je lidské i v dospělém věku. Uvěřili jsme snad, že se učíme jen proto, abychom se neustále plynule zlepšovali?

Přitom nejde o nic jiného než o běžný proces normálního učení. Z našich zkušeností bychom se měli především poučit, co všechno na nás funguje a nefunguje, aby se nám změnu podařilo uskutečnit.

Určitě se nám uleví, když si připustíme, že toto učení provozujeme vědomě či nevědomě celý život metodou úspěch/omyl. Důkazem, že se nám to ve skutečnosti daří, je naše přežití.

Žádný učený z nebe nespadl a dělat chyby je lidské i v dospělém věku. Tak čeho se bojíme? Uvěřili jsme snad, že se učíme jen proto, abychom se neustále plynule zlepšovali? Myslíte si to také tak?

Poražený vítěz

Představte si, že se začnete něco učit a jde vám to lépe než ostatním. Hráli jste někdy bowling? Já v bowlingu nejsem žádný přeborník. Zkoušela jsem to jednou nebo dvakrát a dařilo se mi. Jako začátečník jsem byla lepší než průměr a cítila jsem se skvěle.

Přednáška 24. října 2024