Trauma a závislost

O svojí cestě ze závislosti na alkoholu směrem k životu napsala moje klientka Kira dechberoucí článek symbolicky na Silvestra. Pokud vám utekl, doporučuji, abyste se nyní zastavili a její svědectví, které je drsné i křehké, zoufalé i nadějné, si přečetli.

A já v tomto textu vysvětlením souvislost mezi zážitkem traumatu v dětství a vznikem závislosti na drogách a alkoholu nebo závislostním chováním, jako je workoholismus, závislost na sexu, jídle, hubnutí a podobně.

Závislost je jakékoli opakované chování, v němž má daná osoba nutkání pokračovat, přestože má negativní dopad na její život, má nad ním omezenou kontrolu, stydí se za své recidivy a chování spjaté se závislostí (lhaní, manipulace, podvádění).

Závislost může být spojená s užíváním látek, ale nemusí. Všechny závislosti sdílejí stejné mozkové struktury a chemikálie. Na biochemické úrovni je cílem všech závislostí navodit v mozku pozměněný fyziologický stav, takže závislost není nikdy čistě „psychická“. Všechny závislosti mají jistý biologický rozměr.

Jak závislost vzniká?

Doktor Vincent Felitti zkoumá dětské trauma již půl století a provedl v USA studii, kde zkoumal základní příčiny vzniku závislosti. Z ní vyplývá, že základní příčinou jsou zážitky a zkušenosti z dětství (vývoj mozku plodu a malého dítěte), nikoli genetika nebo samotné návykové látky. Vliv genů samozřejmě nevylučuje, naopak: geny diktují základní organizaci a anatomii mozkových struktur. Ale jsou to vlivy prostředí, které provádějí konečné formování a ladění chemických procesů, propojení, sítí a systémů.

Není to tak dávno, kdy ve společnosti převažoval jiný narativ (a někteří ho zastávají i dnes). Sama si jej velmi dobře pamatuji z protidrogových přednášek ve školách v devadesátých letech. Říkal, že drogy jako takové vyvolávají závislost, příčina závislosti spočívá v moci, kterou má určitá droga nad lidským mozkem. A je proto jedno, kdo jste, z jaké jste sociální skupiny, rodiny a podobně. Jednou okusíte a už se vezete. Droga rozhoduje.

Na tomto místě připomenu výsledky fenomenální studie pod názvem Krysí park kanadského psychologa Bruce Alexandera. Pojmenoval v ní důležitou proměnnou, která se fatálně podílela na tom, zda se krysy mající volný přístup k morfiu buď až ufetovaly k smrti, anebo si drogy prostě nevšímaly. Onou proměnnou byla kvalita prostředí. Alexander vyvodil závěr, že pocity izolovanosti, osamělosti a absence smysluplnosti každodenního života navyšují touhu po okamžitém uspokojení, okamžité úlevě od stresu, kterou nabízí mozku drogy.

V souladu s poznatky Felittiho i Alexandera popsal populární kanadský lékař Gabor Maté čtyři základní ingredience, které se dle něj na vzniku závislosti podílí. Všechny ovlivňují vývoj mozku malého dítěte: emoční bolest, chybějící naladění rodičů, psychické strádání a narušení regulace impulzů. Skrze rané zážitky je ovlivněno fungování dvou mozkových center zodpovědných za vznik závislosti – opioidního i dopaminového. Pro účely tohoto článku ony čtyři ingredience popíši.

Emoční bolest

Stejné mozkové dráhy a centra, která interpretují a cítí fyzickou bolest, se aktivují i tehdy, pokud zažíváme emoční odmítání. Když lidé mluví o tom, že mají pocit, že jim někdo svým chováním až fyzicky ublížil nebo že je mámino emoční odmítnutí až fyzicky zabolelo, z odborného fyziologického hlediska se vůbec nevyjadřují abstraktně, ale naprosto přesně.

Zranitelnost, ona vnitřní křehkost, je součástí naší lidské podstaty. A pokud se bolest, kterou prožíváme, stane nesnesitelnou, umí mozek odstavit vědomé vnímání této bolesti. Automatické potlačení bolestivých emocí je základním obranným mechanismem bezmocných dětí. Potlačí svou zranitelnost. Díky tomu mohou přežít trauma. Když Kira píše „nikdo se nezajímal, byla jsem neviditelná“, vyjadřuje onu zoufalou bolest z odmítnutí a z přehlížení.

Když ale mozek odstaví vědomé vnímání bolesti, dojde ke kompletnímu otupění emočního uvědomění. Jako když vypnete jeden ze základních smyslů. Emoce nám napovídají, co je nebezpečné a co užitečné, co ohrožuje naši existenci a co podporuje růst. Pro naši existenci mají nezastupitelný význam.

Pokud před zranitelností utíkáme, ztrácíme svoji plnou schopnost prociťovat i další emoce a vzniká v nás nesnesitelné prázdno, pocit odcizení, letargie, deprese. Drogy a alkohol potom nabízí ochranu před bolestí a zároveň umožňují zažívat se světem kontakt, který je najednou barevný, vzrušující, smysluplný.

Závislosti mají vždy původ v bolesti. Drogy, alkohol a závislostní chování jsou potom emoční anestetika, záplata neúnosného pocitu prázdnoty, protilék proti únavě, nudě, odcizení, prostředek pro úlevu od stresu a napětí.

Chybějící naladění rodičů

Existují tři podmínky, které musí okolní prostředí poskytovat pro optimální vývoj lidského mozku:

• Výživa. Dostatečná a pravidelná strava, dítě netrpí podvýživou.
• Fyzické bezpečí. Dítě má bezpečný a stabilní domov, nepřespává v autě, nebojí se, zda bude odpojená elektřina, a podobně.
• Stabilní emoční péče. Dítě potřebuje mít vybudovanou vazbu alespoň s jedním spolehlivě a stabilně dostupným, pečujícím, psychicky přítomným a v rozumné míře nevystresovaným dospělým. Bez bezpečných, nevystresovaných vazeb se mozek dětí nedokáže optimálně vyvíjet.

Tento bod dobře dokumentují studie krysích mláďat. Olizování krysího mláděte matkou v průběhu prvních několika hodin jeho života aktivuje v mozku mláděte gen, který bude toto zvíře chránit před zahlcení stresem v dospělosti. U jedinců, kterým tento blízký kontakt chyběl, zůstal tento gen nečinný.

Jak jsem již psala ve svém článku Nemilovaní, dobrý rodič není dokonalý člověk bez chyb a omylů. Je to ten, který dovede dítě emočně podržet způsobem odpovídajícím jeho věku. Výsledkem je stav, ve kterém dítě cítí, že je chápáno, přijímáno, zrcadleno a milováno.

Tento faktor naladění je nutný pro rozvoj seberegulačních okruhů mozku (viz dále). Jak říká dětský psychiatr Daniel Siegel, naše schopnost regulovat emoční stav je závislá na pocitu, že lidé, kteří jsou pro nás v našem životě důležití, zažívají podobný stav mysli spolu s námi.

Hormonální dráhy sexuálně zneužívaných dětí jsou chronicky pozměněné, jinými slovy trauma v raném dětství se projevuje také tím, jak lidé reagují na stres po zbytek života. Takový člověk bude úzkostnější, snadněji vystresovatelný, i na slabší podněty bude reagovat více. A proto (stejně jako jedinci deprivovaní nedostatečnou péčí a zájmem rodiče) jsou tito jedinci v období adolescence agresivnější a mají výrazně vyšší tendenci ke konzumaci alkoholu. Protože po požití sklenice alkoholu zažijí mohutnou úlevu od stresu a emoční bolesti. A to je opojné.

Seberegulace

Kira byla zavalená emoční bolestí a zradou, ze které potřebovala uniknout. Rodiče pro ni nebyli vůbec emočně dostupní, nedokázali se jakkoli vcítit do jejích potřeb a ani se o to nepokoušeli. O zneužití trenérem dodnes neví. Její mozek se adaptoval emočním „vypnutím“ – naprosto se uzavřela a nezbylo jí než hledat prostředky samotišení.

To mívá podobu u nejmenších dětí cucání palce, kolébání ze strany na stranu, jedení, spaní a později sebepoškozování, hledání vnějších zdrojů uklidnění. Veškerou svou energii takové děti věnují tomu, aby „držely pohromadě“, aby se zklidnily, a nemají pak čas věnovat se růstu a poznávání světa. Takové děti zažívají ono věčné znepokojení, nenasytné prázdno, které spočívá v jádru každé závislosti.

V době, kdy si Kira zajišťovala základní pocit úlevy od stresu života samotného alkoholem, se ale děla ještě jedna důležitá věc. Nebo spíše neděla. Kira si zároveň aktivně nebudovala zdravé způsoby seberegulace, neobjevovala další možnosti zvládání stresu a kontroly vnějších impulzů (jak ustát špatnou známku ve škole, neshody doma nebo se spolužáky, později smrt nejlepšího přítele). Vše zapíjela doma tajně pivem z dědových zásob. Prožít a zpracovat negativní emoce a myšlenky vyžaduje totiž spoustu disciplíny a odvahy. To se Kira učí až dnes: objevuje účinky dlouhých procházek, skládání puzzle, cvičení jógy, psaní.

Co je to ona seberegulace? Neznamená to „být nad věcí“, být stále klidný nebo potlačit emoce. Znamená to schopnost regulovat, tedy vědomě řídit vliv impulzů na vlastní jednání. Přirozeně dostupné metody seberegulace jsou například hudba, zpěv, dýchání, tanec, pohyb, kontakt se zvířetem. Pomáhá odvést pozornost k pozitivním nebo jen jiným myšlenkám, vypovídat se, psát deník, dát si teplou koupel a podobně.

Se schopností seberegulace se nikdo nerodí. Učíme se ji od dospělých a tato dovednost je pro život zásadní. Osoby s nedostatečnou seberegulací se stávají závislými na „vnějších věcech“ k pozvednutí své nálady a ke zklidnění. Jedním z hlavních rysů osobnosti náchylné k závislosti je omezená schopnost zvládat náhlé pocity, nutkání a touhy, chybějící zdravé povědomí o vlastním já, pocit vnitřní prázdnoty a omezená regulace impulzů.

Pocity prázdna nebo nedostatečnosti volají po zaplnění, což je doslova bezedný a nekonečný úkol. Energie potom opět chybí při psychickém a duchovním růstu, při skutečně uspokojujících pocitech. Lidé si mohou vytvořit závislost, pokud mají neustálou potřebu plnit si mysl nebo tělo vnějšími zdroji útěchy. Takováto potřeba je projevem selhání seberegulace – tedy projevem neschopnosti udržet si přiměřeně stabilní vnitřní emoční atmosféru.

O závislosti na jídle platí, že čím větší je emoční podvýživa v určitém věku, tím větší je potřeba přejídání. K prožitkům z dětství sahají rovněž i kořeny závislosti na sexu. V dětství bylo sexuálně zneužíváno 40 % mužů, kteří jsou závislí na sexu, a v podstatě všechny na sexu závislé ženy. Protože pokud pocit, že o ně někdo stojí, zažívá dítě jen ve formě sexuálního kontaktu, pak může v dospělosti sex využívat k ujištění, že je žádaný a hodný něčí lásky.

Tento vzorec je brilantně zobrazený v postavě všemi opuštěné holčičky Jenny, lásky Forresta Gumpa. Tu v dětství zneužíval agresivní otec alkoholik a ona později v dospělosti hledá zklidnění v drogách a od svého přítele se nechá opět zneužívat a bít. Tak jako u všech závislostí i závislost na sexu je náhražkou za lásku a péči, které se dané osobě dříve nedostalo.

Psychické strádání

Psychiatr a adiktolog Stanislav Kudrle toto pojmenovává jako sociální a spirituální předpoklad vzniku závislosti. Jedná se o zážitek vyčlenění z komunity lidí, inferiorního sociálního statusu, rasové odlišnosti. V oblasti spirituality je to absence smyslu života, duchovních hodnot a duchovní autority. Nepřiměřené zaměření k materiálním ziskům, ale i rozčarování nad pomíjivostí uspokojení. Nerozvíjená introspekce a naslouchání vnitřnímu Já, absence iniciačních a přechodových rituálů.

Zkrátka jedním z následků spirituální deprivace je závislost. Kira vyrůstala v rodině, kde byl duchovní rozměr života zcela ignorován. Cílem společného života bylo nikoho nepotřebovat, nikomu nic neříkat, nikoho mezi sebe nepustit, zkrátka být izolovanou jednotkou s dostatečným materiálním zabezpečením. Dokonalé podhoubí pro pocity prázdna a zbytečnosti každodenního života.

V počátcích užívání drog lze často vysledovat absenci dospělých autorit nahrazenou orientací na vrstevníky. Bohužel v momentě, kdy jsou to především kamarádi a spolužáci, kdo utváří identitu dětí a programuje jejich chování, dochází k nezdravému vývoji: převládá sexualizované a hostilní chování, z dětí vyrůstají odcizení a úzkostní konformisté se sklony hledat útěchu a teplou náruč v závislostech, uvádějí ve své knize Hold on to Your Kids Gordon Neufeld a Gabor Maté.

V souvislosti s tématem psychického strádání mě zaujal článek v The New York Times z počátku února. Řeší se v něm aktuální enormní nárůst úmrtí v důsledku předávkování zákeřným syntetickým opioidem fentanylem (droga asi stokrát účinnější než morfin). Trevor Henderson k tomu uvádí, že nedostatek vzájemného lidského propojení, vztahů a fragmentovanost komunit považuje za hlavní důvod, proč se lidé obrací k drogám jakožto k náhradním zdrojům podpory.

Zážitky v dětství nás nezbavují zodpovědnosti za naše chování. Ale věřím, že když lépe pochopíme, od jaké bolesti hledáme v alkoholu, drogách nebo závislostním chování únik, když si uvědomíme, že náš mozek se skrze zážitek traumatu v dětství vyvíjel jinak než ostatním, dokážeme k sobě být pravdiví a soucitní. Naštěstí je náš mozek velmi odolný a přizpůsobivý orgán a způsoby léčby existují.

A ještě jedno upozornění. Neznamená to, že každé trauma v dětství vede k závislosti. Znamená to ale, že každý, kdo závislostí trpí, nějaké trauma prožil. Zkuste na to myslet, až se budete znechuceně odvracet od opilého bezdomovce na zastávce MHD. Zkuste znechucení vyměnit za soucit a zkuste si v hlavě položit zvědavou otázku: Od jaké bolesti asi hledá azyl v alkoholu tento muž?