Trapnost těla

Samozřejmě, nějaká seberegulace je součástí socializace a kultivace zralé osobnosti. Ale mezi vyčůrám se na chodníku, kdykoliv se mi chce a nejdu na záchod celý den, protože si nevšimnu, že se mi chce, je ještě spousta stupňů. Velmi též záleží na prostředí, ve kterém vyrůstáme, a to nejen na tom rodinném. S mírnou nadsázkou – mírumilovně diskutující Ital může mít podobné projevy jako do extrému rozezlený Japonec.

Kultivovanost je na místě. Občas je opravdu vhodné své projevy umenšit nebo odložit a dát jim prostor později. Ale právě to je důležité: dát jim prostor později. Když zadržím pláč v nějakou chvíli, dám si potom čas v bezpečí danou emoci prožít a tím ji pustit ven. Stejně tak třeba vztek. Je výborné zastavit se a nekřičet na někoho, komu to nepatří, jenže vztek nezmizí. Je schopen počkat, ale chce ven úplně stejně jako na začátku. Můžeme mu dát prostor později a bezpečněji.

Emoce potřebujeme

Pokud své emoce nebo jejich projevy zadržujeme příliš dlouho a často, přijdeme o jejich blahodárné účinky:

• Neumíme zakřičet, když je to potřeba. Pamatuji se na klientku, která nedokázala zakřičet na veřejnosti na své dítě, když se rozběhlo přímo do silnice. Spousta lidí se neumí hlasitě ohradit proti nevhodnému chování nebo násilí.
• Neuvolníme napětí hlubokým výdechem nebo vzdechem. Neumíme ozvučit a tím uvolnit výdech u porodu. Nesténáme bolestí, ani když by to pomohlo, abychom ji lépe zvládali.
• Nesmějeme se uvolňujícím smíchem nahlas. Nezpíváme. Netančíme, a to ani doma pro radost. Nedovolíme si svobodný hlasový projev v sexu, což může zmenšit celkový prožitek.
• Nekřičíme radostí po velikém sportovním výkonu. Nepláčeme, ani když je to součást důležitého procesu truchlení.

Příkladů, proč se ke svobodnějším projevům svého těla vrátit, je spousta. A pokud na této cestě začínáme, je důležité pocity nepatřičnosti a trapnosti vzít v potaz.

Navázat ztracené spojení

Nechci po klientech, aby začali nahlas vzdychat v openspacu nebo na poradách. Ale pracujeme s všímavostí: Všímám si, že by se mi chtělo si teď zakřičet nebo zazpívat, hlasitě vydechnout. Všimnu si, co mi brání to udělat. Zkusím tomu dát prostor později.

Učíme se uvolňovat v soukromí. Poslouchat alespoň ty signály těla, které v dané situaci poslechnout mohu. Nenosit boty, které tlačí. Povolit si pásek u kalhot po obědě. Upravit si sedadlo v autě, lépe nastavit monitor. Zasmát se u filmu nebo knihy, alespoň když jsem doma. Vydechnout si hlasitě po náročném dni. Zakřičet si v lese nebo na horách…

Důležitým ukazatelem je také právě skutečnost, že mě tyto projevy rozčilují u druhých. Můžu si toho zase všimnout a ptát se sama sebe: Proč mi to vadí? Dokážu si tohle taky dovolit? Co bych potřebovala, abych to mohla tolerovat? Mohla jsem si v dětství tyto projevy dovolit? Naskakují mi věty, které jsem slýchávala sama? Odpovědi na tyto otázky jsou šipky ke směru další práce se sebou.

Uvolněné tělo, které dostává prostor pro své potřeby a projevy, je spokojeným pomocníkem v životě. Dává nám dobré signály, umí zapojit intuici a vhledy, dobře se nám v něm přemýšlí, prožívá a celkově žije. V uvolněném těle nastávají regenerační a hojivé procesy. Ono pak lépe čelí nemocím, nebo se z nich snadněji dostává. Cítí se v bezpečí – zapojuje dobře parasympatikus.

Čím víc svobody v projevu dokážeme zažívat, tím víc ho dokážeme dát i ostatním. Třeba právě lidem kolem nás a svým dětem.