Trable perfektních

Magda vstává v půl šesté. Po chvíli vybíhá se psem Atosem na svůj sedmikilometrový okruh. V uších sluchátka, ale místo hudby vzdělávací podcast na téma Jak vychovávat ratolesti bez iPhonu. Při běhu ji častokrát zabolí kolena i záda, kterým se nelíbí, jaká je zima. Hlavou jí běží, co vše ji čeká doma: vyčistit Atose, vyluxovat, vytřít podlahu, aby se batolecí Maruška neplazila v chlupech a nepořádku, který z Atose opadá. Uvařit něco dobrého manželovi na home office, aby neměl pocit, že ho zanedbává. Třeba stihnu odpoledne upéct jeho oblíbený koláč, pomyslí si. Nachystat příkrmy, nakojit, zabavit, minimálně desetkrát přebalit. Pochovat, ponosit, uspat… tak, aby Maruška věděla, že máma je vždy nablízku a že je v bezpečí. Nezapomenout zavolat babi a dědovi, ať nejsou chudáci tak odstřihnutí od světa.

Nejlépe když stihne i vyžehlit, ať to nemusí dělat večer a může si sednout k práci. Když Maruška usne, konečně bude mít klid a může odpovědět kolegovi na e‑maily. Najít si chvíli na přitulení k manželovi, aby ani ten nestrádal nedostatkem blízkosti. Pokud to půjde, ještě si číst knížku o výchově, kterou v podcastu doporučil skvělý psycholog. Večer usíná s hlavou plnou myšlenek a otázek, jestli to zvládla dobře a jestli nemá ještě prostor pro kurz francouzštiny. Ale únava nedovolí přemýšlet dlouho a Magda usíná. Alespoň na chvíli, než Maruška bude chtít nakojit. Ráno se budí s ještě větší bolestí kolen a zad, ale už vybíhá vstříc novému dni, který bude perfektní… Magda bude perfektní. Manželka, matka, kamarádka, dcera, ale vlastně i uklízečka, kuchařka, vychovatelka, učitelka.

Možná to leckterým z vás zní povědomě. Nemusí se jednat přímo o maminku na mateřské dovolené, která pečuje o miminko. Děti můžou být starší nebo žádné, můžete chodit do práce nebo pečovat o jinou osobu, než je manžel. Ale je možné, že vás u čtení napadlo:

To zní úplně jako můj každodenní kolotoč. To zní jako moje myšlenky před usnutím. Seznam věcí, které od rána do večera za každou cenu potřebuji stihnout, aby bylo uklizeno, napečeno, děti měly perfektní maminku, manžel perfektní manželku, abych odevzdávala 100% práci a včas, abych byla dobrou vrbou pro kamarádky a cítily se se mnou dobře, abych nezklamala, abych potěšila. Já přece vím, že nic z toho za každou cenu nemusím. Že si můžu odpočinout, že můžu spát nebo zkrátka nedělat nic. Já přece vím, že můžu poslechnout svoje tělo, které se mi snaží sdělit: „Prosím, odpočiň si,“ ale ještě to přece nebolí tolik. Ještě to zvládnu. Já to dokážu a budu lepší…

Potřeba potěšit, nezklamat, udělat radost

Alfréd Adler, zakladatel individuální psychologie, mluvil o vrozené potřebě dosáhnout úspěchu, nicméně za touto potřebou se ukrývá komplex méněcennosti. Ačkoliv tento pojem má pro mnoho z nás negativní význam, máme v sobě (dle Adlera) pocit méněcennosti všichni. Kousek našeho já, s nímž se rodíme jako miminko, které je odkázáno na své mocné rodiče a samo nemůže nic. V prvních zhruba pěti letech života si pak vytvoříme životní styl – scénář, jak svůj komplex méněcennosti budeme překonávat.

Alfred Adler mluvil hlavně o touze po moci (agresivitě a nadřazenosti) jako o silné kompenzaci tohoto pocitu. Ale může to být právě i ona potřeba potěšit, nezklamat, udělat radost, naplnit očekávání… zkrátka potřeba být za každou cenu perfektní a nemít žádné chyby, žádnou méněcennost.

Chceme, aby na nás byli pyšní rodiče, partneři, děti, vedoucí, kolegové, kamarádky, a pak na sebe budeme pyšní též. Naplňujeme představu okolí, abychom mu dokázali, že jsme ti výkonní. Že jsme ti dobří. V očích společnosti, v očích druhých. Kde jsou ale oči naše?

Jako bychom někde v minulosti nechali sami sebe a vzali si do hlavy, že cena našeho života závisí na hodnocení druhých. Na tom, jaké splňujeme ideály. Možná zapomínáme poslouchat nejen sami sebe, ale i své blízké. Možná dostáváme signály, že by nás partner, rodiče či kamarádi raději viděli odpočívat na gauči než běhat v mrazu. Přesto je ignorujeme, jelikož máme v hlavě: Ty přece nesmíš polevit. Ty to zvládneš. Ty budeš lepší než ostatní.

Další motivací, proč si nedovolíme chvíli odpočinout, může být strach. Strach z toho, co se s námi stane, když nebudeme běhat. Když nebude chvíli navařeno či uklizeno. Když nebudeme pracovat na 110 %. Když nebudeme chvíli sledovat novinky ve výchově. Když si dovolíme povolit. Katastrofický scénář, který nám naše mysl předloží, nám může nahánět hrůzu.

Když přestanu běhat, hned naberu to, co jsem po porodu shodila. Když nebudu pracovat, vše zapomenu a nevezmou mě do práce zpět. Když nebudu vyvářet dvakrát denně manželovi, opustí mě. Když nepůjdu každý týden s kamarádkami ven, už mě nepozvou na žádnou společnou akci. Když nezačnu studovat, rodiče mě zavrhnou a zklamu je. Tlak, který mysl vytvoří, je tak velký, že nás nutí být ještě výkonnější, ještě efektivnější, ještě lepší pro okolí.

Jak vystoupit z role

Virginia Satir, jedna ze zakladatelek rodinné terapie, věřila, že aby se mohl jedinec uzdravit, je potřeba změnit systém, ve kterém se nachází. Člověk je utvářen svým okolí a okolí vytváří člověka. Jedním z důvodů, proč si na sebe bereme úděl perfektnosti a potřeby potěšit ostatní, je možnost, že je to naše životní role, kterou sehráváme už od malička.

Ta hodná holčička nebo ten hodný chlapeček, který vždy dělal rodičům radost. Dítě, které splní přání dřív, než si ho rodiče přejí. To, které se snaží nepřidělávat rodičům vrásky. Třeba aby se nehádali nebo kvůli tomu, že už tak mají dost starostí se sourozencem či babičkou nebo jen nemají čas řešit něco dalšího.

Tento životní scénář je dozajista dlouhodobě neudržitelný. A naše tělo to ví. My to víme. Víme, že na sebe někde zapomínáme. Nicméně to byl životní scénář v dětství, ale teď už jsme dospělí. Teď můžeme žít život jinak. A když už jsme zmínili systemický přístup, zmiňme také, že právě Virginia Satir byla jednou z význačných osobností psychologie, která věřila (a věděla), že změna je kdykoliv možná a že vždy existuje cesta, jak ze zaběhnutého koloběhu ven. Jak?

Alespoň jednou se zastavit

První fází, která předchází jakékoliv vnitřní změně, je na chvilku se zastavit. Opravdu třeba jen na pár minut, v tichu, klidu, kde vás nebude nic rušit. Sednout si a zvědomit, jak vlastně žiju.

• Jak vypadá můj den?
• Jak se cítím?
• Jak unavené je moje tělo?
• Jak svěží je moje mysl?
• Kterým myšlenkám se v duchu věnuji?

Dokud si nezvědomíme, jak se vlastně cítíme, budeme ve vleku každodenních událostí a velmi těžko se nám bude cokoliv měnit. Abychom mohli vykročit správným směrem, potřebujeme si uvědomit, kde se vlastně nacházíme. O to snazší pak bude vybrat si tu cestu, která je pro nás dobrá.

Co chci já versus co chtějí ostatní

Pokud jsme si jako malí nastavili vnitřní scénář „hodného dítěte“, je možné, že se nám bude teď v dospělosti obtížněji měnit. Nicméně je dobré se ptát:

• Co dělám z vlastní vůle, kvůli mému přání, a co po mně požaduje okolí?
• Jak tvrdý, jak tvrdá na sebe jsem? A je to potřeba?

Možná že okolí též uvítá, když si odpočineme. Možná bude malým prozřením poznání, že nás nechtějí vidět v takovém zápřahu. Možná by si moc přáli, abychom zvolnili. Možná ne, ale pokud se chystáme měnit svůj přístup k životu, je určitě dobré podívat se i na tento kontext.

Změňte jednu věc

Pokud jste se v příběhu Magdy našli a víte, že už dlouho jste v poklusu nebo přímo v trysku, není nutné se vyděsit a najednou se zcela zastavit a zůstat stát. Někdo potřebuje radikální restart, někdo naopak malé krůčky a drobnosti. Už nevařit teplé večeře, neuklízet každý den, nechodit běhat každé ráno, za každého počasí.

Vykročit vstříc sobě. Maličkostí, která udělá radost a dopřeje mysli nebo tělu to, co potřebuje. Zejména pokud naší motivací je hlavně obava ze selhání, odsouzení nebo zklamání druhých, doporučuji jen tak zlehka vyzkoušet, co se stane, když trošku ubereme plyn.

Poslouchejte signály vašeho těla

Psychosomatika je všem známý fenomén. Víme, že tělo dokáže dobře odrážet stav naší mysli. Mnohá terapie probíhá právě přes tělesné prožitky. Nicméně někdy se dokážeme v hlavě přesvědčit o tom, co je správné, a na tělo zapomeneme. Nebo signály těla (jako únavu či bolest) přehlušíme kávou, alkoholem, práškem na bolest, endorfiny, adrenalinem… čímkoliv, co nám „pomůže“.

Pokud si na sebe během dne chvilku vyčleníme, zkusme se soustředit jen na to, co nám tělo říká.

• Kde to bolí? Kde jsou zatuhlé svaly?
• Co by potřebovalo? Sedět? Projít se? Lehnout si?

Odpovědí může být odpočinek, nebo naopak činnost, ale je důležité se neodstřihnout od těchto prožitků a čerpat z nich.

Jedna hezká „sobecká“ věc

Možná jste, podobně jako Magda, někde v celém tom koloběhu zapomněli na sebe. Ačkoli jste šťastní, že druzí jsou šťastní, a plní se vaše potřeba sklízet uznání, pochvaly a vidět okolí spokojené, někde strádají potřeby další.

• Jaké to vlastně jsou?
• Co vás baví? Co je ta činnost, kterou byste dělali, i kdybyste za ni nedostali žádné ocenění?
• Co byste dělali, kdybyste nemuseli plnit žádnou povinnost?

Ať už si odpovídáte jakkoliv, zkuste k tomu připojit myšlenku, že tuto činnost budete provádět pravidelně. Třeba každou středu od šesti do sedmi večer. Čím konkrétněji, tím lépe. Vyhněte se vágnostem. Naplánujte si hezkou sobeckou věc jen kvůli sobě a dodržte ji. Stejně jako byste to udělali pro svého partnera.

Kde je strop

Kam až chcete zajít? Kolik si toho ještě můžete naložit? Kolik hodin spánku ještě můžete ubrat? Jak moc musí kolena bolet, abyste na chvíli přestali běhat? Co se musí stát, abyste poslechli vnitřní hlas prosím, zpomal? Musíte onemocnět nebo vyhořet? Možná, že už chvíli uvnitř cítíte, že balancujete na hraně mezi zhroucením a bolestí, ale stále ještě držíte statečně zatnuté zuby. Ještě chvíli… ještě můžu.

Ale co pak? Co je vaše maximum? Kolik energie a času chcete jednotlivým činnostem věnovat, aby vás zcela nezničily? Zkuste si pro sebe napsat, kde byste mohli preventivně ubrat, aby to nebolelo, abyste nevyhořeli a abyste mohli dělat věci, co vás těší, co nejdéle.

Tyto postupy a otázky by Magdě mohly pomoci uvědomit si, jaký život vlastně žije. A je to opravdu ten život, který žít chce? Líbí se jí? A možná, pokud na tyto otázky odpoví vlastně ani moc ne… vlastně se cítím tak nějak vyčerpaně, unaveně a ráda bych změnu…, možná jí právě tyto postupy pomohou vykročit vstříc klidu a souladu s jejími přáními a prožitky.