Toxické vztahy jinak

A v případě konfliktu rolí (partneři vs. nadřízený a podřízená) bude autonomie v jedné roli ovlivňovat autonomii v roli jiné. A to jak pozitivně, tak negativně. Samotné vnímání rolí, které zastáváme, jejich poznání, pochopení a pojmenování může přinést nové pohledy, možnosti nebo i sílu učinit rozhodnutí o změně. Ideální cesta, jak si touto optikou zmapovat aktuální situaci, je skrze tužku a papír.

• Sepište devět rolí, které aktuálně v životě zastáváte, každou na lístek.
• Hrajte si a rozdělujte role třeba do skupin.
• Které spolu souvisí?
• Které jsou protikladné?
• Které jsou vám nejpříjemnější?
• Které se vám naopak moc nelíbí?
• Které dokážete snadno popsat?
• Které jsou pro vás těžko uchopitelné?
• Zkuste pak mezi nimi nakreslit nebo popsat vazby. Ovlivňují se? Jak? Co by se stalo, kdybyste o některé přišli?

Kontaminace rolí

Je asi chybou, že spolu děláme v práci, kde mi dělá mistra, píše čtenářka dál. Nejasnost rolí vede často k jejich splynutí, k projevování některých postojů v nevhodném kontextu, přenášení principů z jedné role do druhé. Komunikace a očekávání vhodná v partnerství se přenášejí do profesního prostředí a přinášejí nepochopení a komplikace.

Například společná humorná hláška, na kterou čekám stejně humornou odpověď, najednou narazí na to, že jako šéf nemá druhý člověk stejný smysl pro humor, takže mě jeho reakce zklame nebo překvapí. A naopak z jeho strany zadávání úkolů, kontrola plnění termínů a podobné jednání, které patří do pracovní role, může do vztahu vnášet nerovnováhu.

Při kontaminaci rolí jsou pro nás pravidla často nejasná a my nevíme proč. Někdy fungují, někdy ne. Něco řeknu a je to v pořádku… a najednou zase není. Něco cítím a okolí (systém) to bere, jinde zase ne. Řeknu svůj názor a systém ho potlačí, a tak ho už jinde neřeknu, ačkoliv by v jiném kontextu byl namístě a užitečný.

Nerovnováha a moc

Nehádáme se, neprobíráme důležitá témata, děti… Je asi chybou, že spolu děláme v práci, kde mi dělá mistra… Řekl mi, ať to vše stihnu, než se vrátí, aby nemusel něco dodělávat… Jednou vzal nůž a přiložil mi ho k zádům, jako by mě (tou tupou stranou) řezal… Když jsme spolu jeli na dovolenou, vše muselo být podle něho. A také jsme hodně šetřili… Bojím se s ním rozejít kvůli práci.

Tyto vybrané pasáže dotazu na mě křičí jediné: Mám moc. Mám nad tebou moc. A pro jistotu ti ji budu demonstrovat. Jedna strana má větší vliv jak v profesním, tak v osobním životě a druhá se podrobuje. V jednom systému je moc legitimní – v zaměstnání je partner nadřízeným. Jeho role v systému mu větší moc dává. O tom, jak probíhá jejich pracovní vztah, nic nevíme. I zde může být moc samozřejmě zneužívaná.

V druhém systému, tedy partnerském vztahu, už tato nadvláda legitimní není. Respektive byla by, pokud by se na ní oba shodli. Z dopisu však je zjevné, že čtenářka se současnou situací spokojená není. Hodnoty, pravidla, postoje a reakce z pracovních rolí se (nevědomě) přenesly do rolí partnerských.

V tomhle konkrétním případě si nedovedu přestavit, že by čtenářka mohla bezpečně změnit svůj partnerský vztah, aniž by si nejprve zajistila bezpečí v práci. Proč? Protože čím více se bude v partnerství chovat autenticky, projevovat potřeby, trávit čas, jak si přeje, a podobně, tím více bude narušovat zaběhlé fungování nejen partnerského systému, ale i toho pracovního. A právě v něm může být projev autonomie nežádoucí: kolečko, které se bude točit na druhou stranu.

Realita první, pak to ostatní

Čtenářka nazvala svůj dopis do poradny slovem Komunikace a hned v úvodu zmínila, že veškeré snahy o ni selhávají. Z mého pohledu je komunikace zcela zásadní pro řešení a vyřešení této životní situace. Ale jaká komunikace, směrem k čemu, s jakou intenzitou, s jakou volbou slov?

Všechny tyto otázky jsou pro posun klíčové. Nepůjde však jen o to, co říct, kdy to říct a jakým tónem. Předcházet musí ještě jeden krok. Porozumět kontextu. Uvědomit si všechny souvislosti a přijmout realitu takovou, jaká je.

V tomto případě to vypadá, že role partnerky a podřízené se překrývají. Jedno kolečko propojuje dva systémy. To znamená, že v případě změny směru na ni může působit ne jeden, ale oba dva systémy, kterým se změna nebude líbit.

Vím, že se tenhle článek slovy systém a role jen hemží. A já doufám, že to nebude ke škodě. Že nám přidání těchto slov do naší běžné slovní zásoby pomůže nahlížet na vztahy s větší jasností.

V zájmu našich přání, v důsledku různých zranění a zkušeností se totiž často nevědomky dopouštíme takzvané devalvace reality. Překrucujeme svůj pohled na svět, aby víc odpovídal tomu, po čem toužíme nebo čemu věříme.

Zásadní věci devalvujeme (není násilný, ale občas má zkrat) a jiným naopak přisuzujeme větší váhu, než v daném kontextu doopravdy mají (s rodinou má dobré vztahy, vycházíme spolu všichni, jinak i mně pomáhá). To nechtěně může vést k vyhýbání se hlavním problémům nebo k jejich řešení neefektivní cestou.

Pocity ve správný čas

Strach, který čtenářka má, je z dotazu víc než patrný. A já si uvědomuji, že v tomto článku emoce nedostaly prakticky žádný prostor. Chtěla bych proto zmínit, že jsou stále součástí řešení. Vždyť to byla právě emoce, která čtenářku pravděpodobně přivedla k tomu dotaz poslat a situaci začít řešit. Je však trochu alchymie, jak s nimi pracovat.

Častou mohou být matoucí a v případě kontaminace rolí přímo protichůdné. Nejen v tomto případě může člověk cítit zároveň strach, ale i náklonnost či lásku. Radost i smutek. A to může realitu zkreslovat. Proto nabádám nejprve ke zmapování toho, co je pozorovatelné a dobře definovatelné.

V konečném důsledku to pak jsou zase emoce, které nám dodají motor udělat nové rozhodnutí, zasadit se o změnu, nastavit jinak hranice, odejít či jinak svou roli a systém přetvořit. A slovo motor jsem nezvolila náhodně. I ozubená kolečka v hodinách potřebují zdroj, který je bude pohánět.

A tím pro nás emoce mohou být. Zdrojem a motorem. Záleží ale na tom, co budou pohánět. Bude to jasně zmapovaný nástroj, kde rozumíme všem prvkům, víme, jak fungují, jaké jsou mezi nimi vazby a jakou energii potřebují, nebo budeme náhodně popohánět různá kolečka různou silou a počkáme, co se stane?