Toxické aktivity

Nezdravých aktivit se dá najít v životě jednoho člověka poměrně hodně. Nezřídka se setkávám s klienty, kteří mají už nějaký osobní rozvoj za sebou, částečně znají sami sebe, ale nedokážou si poručit, aby si život těmito aktivitami nekontaminovali.

Z velké části i vědí, co mají pro sebe dělat, ale jaksi jim nezbývá energie. Chybí jim motivace dělat to, o čem vědí, že je pro ně správné, a co jim celou dobu říká i jejich šestý smysl. Často říkají, že ho nemají. Já osobně si myslím, že ho slyší, pouze mu nepřikládají takovou pozornost, protože se dostali do fáze, kdy třeba už i záměrně ignorují potřeby svého těla i duše.

Proč děláme věci, které nám nedělají dobře a u kterých víme, že pak přijde pocit viny, ještě větší ztráty energie a motivace?

Malé úlevy, rychlé uspokojení

Jednou z příčin je, že nechceme čekat a zvolíme si v tu chvíli pro nás jednodušší cestu. To, co nám dělá doopravdy dobře, totiž často vyžaduje nějakou energii navíc:

• jít si zacvičit
• uklidit doma
• něco zdravého si uvařit
• meditovat

Když přijdete unavení z práce (která vám třeba už delší dobu nedává smysl), cítíte, že nejjednodušší cesta je lehnout si a zapnout Netflix. Požírače energie způsobují, že třeba už není ani chuť něco dělat. Výsledkem není odpočinek, který u televize hledáte, ale pocit otrávení, protože víte, že by vám víc než ležení u televize pomohla procházka.

Tyto malé úlevy a úniky způsobují dlouhodobou nespokojenost, protože vaše představa o trávení svého volného času je jiná. Víte, co je pro vás správné, ale prostě to v tu chvíli nejde. Odpor k aktivitě jakéhokoli druhu spojený s únavou je někdy tak silný, že chce velkou dávku vůle to překročit.

Zvykli jsme si, že v dnešní době je možné postarat se o rychlá uspokojení a docílit odměny rychleji, byť je z dlouhodobého hlediska tato aktivita toxická – ať už jde o konzumaci fastfoodu, workoholismus, závislosti všeho druhu, prokrastinaci na facebooku nebo nakupování na internetu.

Proč to tedy děláme? Každý, i negativní návyk (který vznikl dlouhodobou aktivitou), který máme, nám dává určitý pozitivní pocit, někdy tak trochu falešný. V tu chvíli se ale přesvědčujeme, že je pro nás správný, povolíme si to, ale v momentě, kdy vystřízlivíme, začneme sami sebe odmítat a vyčítat si, co jsme to zase provedli. Tento začarovaný kruh vede někdy až k sebenenávisti, která vede k dalším toxickým aktivitám.

Kde vám odtéká energie?

Často jsme k těmto aktivitám náchylnější v momentě, kdy se dostáváme pod stres a odtéká nám energie. Dejme si příklad – říkejme mu Pavel. Pracuje jako projektový manažer. Pravidelně dělá to, že si bere o dva tři projekty týdně navíc, i když ví, že nebude stíhat a dostane sám sebe pod tlak. Když se podíváme blíže, proč to dělá, zjistíme, že:

• vnitřně očekává ocenění, že si toho někdo všimne a pochválí ho,
• porovnává se s kolegy a chce být vnímaný jako ten „pracovitější“,
• je trochu perfekcionista, a tak nechce projekty nechat dělat někoho jiného, protože ví, že si to sám udělá nejlíp.

Pavel pociťuje největší stres v momentu, kdy se snaží všem vyhovět. V tu chvíli ignoruje všechny signály svého těla a jede na plné obrátky. Snaží se dokázat (sobě i ostatním), že to zvládne. Jaká je cena?

Neuvážený výdej energie nad svoje limity způsobuje samozřejmě to, o čem jsem psala výše. Dlouhodobou demotivaci, vyčerpání, sklouzávání k různým typům toxických aktivit zvyšujících vnitřní nespokojenost. Nevážení si sebe sama, nerespektování svého osobního prostoru. Pavel je zkrátka adept na vyhoření.

Také v případech, kdy jsou pro nás výsledky důležitější než samotný proces, můžeme mít tendenci k tomuto typu jednání sklouzávat. Lidé orientovaní pouze na cíl většinou selhávají. To, co opravdu potřebujeme, je proces, který zvyšuje naše šance na úspěch. Z dlouhodobého hlediska dobře nastavený proces nám zvyšuje i šance na lepší výsledky a především dává dobrý pocit ze sebe sama.

Paradoxně Pavel přesně ví, co má dělat a co mu dělá dobře, ale vzhledem k dlouhodobé únavě a určitému stupni vyhoření nemá motivaci pro sebe udělat už ani to dobré. Potřebuje se znovu naučit vnímat důležitost těchto procesů.

Proces nad výsledek

Jerry Uelsmann, profesor na Floridské univerzitě, rozdělil své studenty fotografie do dvou skupin. Ty, co seděli po levé straně třídy, nazval „kvantitativní“ skupinou. Řekl studentům, že budou klasifikováni podle množství práce, kterou vyprodukují. Sto fotek ohodnotí jako A, devadesát jako B, osmdesát jako C a tak dále. Naproti tomu skupina na druhé straně třídy, kterou nazval „kvalitativní“, bude ohodnocena na základě excelentnosti své práce. Měli za úkol udělat během semestru pouze jediný snímek, ale aby mohl být ohodnocený jako A, musel být téměř perfektní.

Profesor Uelsmann na konci semestru překvapivě zjistil, že všechny nejlepší snímky pocházely z kvantitativní skupiny. Tito studenti trávili spoustu času experimentováním, sledováním světla a kompozice. Testovali různé přístupy v temné komoře a učili se ze svých chyb. Během procesu vytváření stovek snímků pilovali své dovednosti. Naproti tomu studenti z kvalitativní skupiny spekulovali nad tím, jak udělat jeden snímek perfektní, a výsledkem bylo více průměrných snímků.

Jsme tak zaměřeni na vymýšlení nejlepšího nebo někdy i nejsnazšího přístupu, že kolikrát nepodnikneme žádnou akci. Jsme dříve demotivovaní a otrávení. Je snadné se ponořit do hledání optimálního řešení pro skvělý výsledek – nejlepší program na hubnutí, nejsnadnější cesta, jak vydělávat na internetu, jak na rychlé – cokoliv.

Pamatuju si, že jednou, když jsem se učila dělat moučníky, jsem hledala ten „nejlepší“ recept na tiramisu. Po půl hodině pročítání různých receptů a názorů na to, jak docílit dokonalého výsledku, jsem to celá otrávená vzdala a vytáhla z mrazáku zmrzlinu.

Něco dělat nestačí

James Clear, odborník na návyky, rozlišuje mezi dvěma typy chování. Motion, neboli pohyb, a action, tedy akce. Když si čtete a studujete, jak zdravěji jíst, jste pouze v pohybu. Když si vaříte a jíte zdravé jídlo, jste v akci. Když si napíšu dvacet námětů na článek, to je pohyb, ale když článek píšu, je to akce.

Pohyb je důležitý pro učení a plánování, ale někdy do něj máme tendenci sklouznout až moc. To, co vede ke změně a ke skutečným výsledkům, je akce.

Pouhý pohyb nám umožňuje pociťovat, že „něco děláme“, bez pocitu selhání nebo potřeby riskovat. A to je největší důvod, proč oddalujete skutečnou akci: chcete oddálit i možné selhání nebo to, že se to prostě nepovede. Nikdo nechce prohrát, být kritizovaný nebo selhat sám před sebou.

A to nás vrací zpět k tomu, proč nejsme schopni tyto užitečné akce dělat, když jsme ve stresu. Bojíme se selhání, hledáme jednodušší a někdy i nezdravé cesty, jak si „ulevit“. Někdy stačí si to jenom uvědomit, abychom věděli, co naše mysl dělá, když jí není dobře.