Touha žít v lásce

Všem doporučuju Rohrovu úžasnou knihu Univerzální Kristus. Nabízí hluboký pohled na víru a tajemství, kterému říkáme tím zaneseným slovem Bůh, pro mnohé už nepoužitelným pro jeho nepřesné používání a zneužívání v celých dějinách.

Osobní svobodná cesta

Je více možností, jaký mít k církvi vztah. Jednou z nich je pozice dítěte toužícího po schválení od rodiče, která se projevuje v oné „poslušnosti“. Je na každém, jak naloží s tím, jak vnímá sebe, svět a Boha – vaším právem a odpovědností je být svému poznání a své víře věrná tak, jak vám to nejvíc dává smysl a nejvíc vám to umožňuje žít život s radostí a láskou; to by mohl být cíl, na kterém se shodne psychologie i zdravá spirituální cesta.

Pro někoho může být skutečně odpovědí žít bez partnera, respektive (v lepší verzi) vnímat jako partnera celý svět či nějakou komunitu – je‑li v nějaké podobě zachován erotický princip radosti, uspokojení, přitahování, něhy i vášně, může být život bez rodiny či partnera v úzkém slova smyslu velmi naplňující. Stejně tak ale pro řadu lidí může být devastující a frustrující, tvoří‑li hlavní motivaci strach stát chvíli na půdě bez souhlasu autorit, strach z vlastní sexuality, sebeodsuzování, identifikace s agresorem v podobě autority manipulující svědomím člověka.

Pokud si někdo takovou cestu vybere sám a vědomě, může být výsledek i cesta k němu pěkná. Takový člověk může přinášet zprávu o spirituální cestě stejně jako někdo, kdo jde cestou partnerství či rodiny, ať už „tradiční“, či „duhové“. Nepřipadá mi však v pořádku, pokud je tento postoj stanoven jako jediný správný a tlačen zvnějšku dovnitř do mysli člověka. Když toto člověk přijímá nesvobodně a nechá si zničit své vlastní svědomí, výsledek dobrý nebývá.

Katolická nauka zahrnuje pasáž o významu vlastního svědomí, které má konečnou roli v posuzování rozhodnutí jednotlivce a jeho cest. Je to část učení, která se tolik neprezentuje, přitom je stěžejní. Abyste zůstala vnitřně svobodná, některé věci musíte udělat podle svého svědomí. Vy budete stát na konci života „před Bohem“. Byla by velká škoda zjistit, že jste nejednala v souladu s tím, k čemu jste byla stvořena, ale jen ze strachu důvěřovat svému srdci (a křesťansky řečeno Božímu hlasu v něm).

Můžete se učit stát za sebou s důvěrou, že nepřijmete obraz Boha, který odporuje principu Lásky. Někdy se víra projeví neustoupením a ustáním tlaku. Koneckonců sám Ježíš bojoval za svého života s těmi, kteří se považovali za „zbožné“. Řada lidí z církve odešla, našla jinou podobu, jak žít vztah k Bohu… Je mnoho cest. K žádné z nich vás nijak nevybízím, jen k tomu, abyste si dopřála prostor pro hledání svého vlastního postoje a také pro vývoj.

Třeba časem necháte téma sexuální identity stranou – už nebude poutat vaši pozornost díky dokončenému a přirozenému přijetí, které se svou relativní pevností stane dalším dílkem bezpečí. Můžete si najít společenství lidí, kteří budou na stejné frekvenci jako vy, či dobrého duchovního průvodce; to bych vám moc přál a doporučoval. Sama se můžete stát určitou „aktivistkou“ (opět už dnes zanesené slovo) a pomáhat, aby se v církvi rozléval duch pochopení a empatie i tam, kde dosud příliš přítomen není. Můžete stát na okraji církve, přátelit se s jinými křesťany či lidmi jiných duchovních cest a tak dále.

Důležitou léčivou esencí je připomínka naší svobody: můžete si vybírat. A naštěstí už vám hrozí „jen“ manipulace svědomím, ne tresty smrti jako v některých zemích. Můžete nést i toto trápení sjednocená s těmi, kteří jsou za své projevování lásky trestáni. Tam, kde šíříte lásku a soucítění, jste v církvi. Teologové říkají, že je jasné, kde je církev, ale není jasné, kde církev končí, kde je její hranice. Duch Boží si vane, jak chce. Není spoután ani žádnými předpisy, jak konečně ukazuje i svobodné jednání Ježíše v příbězích evangelií. Svoboda a láska jsou měřítkem, podle kterého můžete poměřovat všechna rozhodování.

Překonat rozpor

Z psychologického hlediska řešíte podle mě něco, čemu se říká kognitivní (i emoční) disonance. Setkávají se dvě myšlenky, představy nebo zkušenosti a v člověku do sebe narážejí. Zde to je církevní učení a praxe, která je někdy smířlivější (viz reformy papeže Františka), ale někdy bohužel ještě tvrdší, protože řada kněží a věřících nerespektuje ani vlastní učení církve ohledně postoje ke gayům a lesbám.

To má dle katechismu spočívat v „respektu, soucitu a ohleduplnosti“ a vyzývá k tomu, aby nedocházelo „k nespravedlivé diskriminaci“. Kdyby všichni v církvi dodržovali alespoň tohle vlastní učení a ozývali se tam, kde dochází k zjevné homofobii, žilo by se LGBT lidem lépe. Pokud má být církev Ježíšovým zrcadlem, není podle mého osobního názoru možné, aby nestála za všemi utlačovanými a diskriminovanými. Bohužel realita ideálu neodpovídá.

Ve vztahu k církvi nejde jen o to, jak se vy máte postavit k tomu, co vám předkládá či nabízí. Když najdete způsob, jak se chránit před různými možnostmi cítit se zraněná, a neustrnete v bezmoci či frustraci, můžete časem objevit, že příběh lze číst i tak, co můžete církvi předat svým příběhem vy. Třeba někteří lidé v ní budou naslouchat. Tímto se dá měnit mentalita lidí a doufat, že to jednou proroste výše do kolektivního vědomí. Říká se, že LGBT věřící jsou často velmi soucitní. Mohou svou původní bolest přetvořit v empatii k druhým, své nepřijetí proměnit v prostor pro přijímání druhých s jejich náročnými životními příběhy.

Zpracování bolesti z nepochopení může vést ke zralejší víře, která spočívá v postojích soucitu a otevřenosti více než v ideologickém přitakání striktním pravidlům. Jste podle církve v „neregulérní situaci“, což však může znamenat jen to, že některé zásadní věci a síly, lásku a postoj soucítění nelze vtěsnat do regulí – jsou větší a hlubší než právní text.

Nacházíte se na lavičce s miliony a miliony lidí, protože podobně vyčnívají či přečnívají všichni rozvedení, všichni nesezdaní mající partnery a podobně. Je otázka, zda po tisících případů zneužívání by církvi neslušela větší pokora ptát se i na sexuální otázky v kontextu lásky a současného poznání, které dřív nebylo dostupné. K tomu si také sama potřebujete najít postoj – co platí pro vás? Co chcete, aby určovalo vaši cestu? Jaký obraz Boha chcete rozvíjet? Jak spojit to, co vám říká vaše duše a vaše srdce s tím, jak jsou vám prezentována některá témata.

Tomáš Halík říká, že křesťanskost víry i všeho důležitého v životě se pozná, když to má otisk „kříže a vzkříšení“. Možná i vaše víra musí v určité podobě umřít, aby se zrodila jiná, ještě hlubší, osobnější, odvážnější či něžnější. I překážky v cestě jsou někdy požehnáním a prostředky, na kterých v životě rosteme.

Může pomoci hledat, kdy už je čas na přeladění z tématu zklamání a frustrace na fokus „úkol“. Možná vás tato situace vybízí k dalšímu a lepšímu tříbení toho, co považujete v sobě i kolem sebe za volání vaší duše a „Boha“, k otevření srdce, k důvěře v sebe i pokoře k tomu, co nás přesahuje a k žití radostného života bez výčitek. K tomu pomůže vnímat širší obraz. Vaše víra je větší a hlubší než tato jedna, byť důležitá otázka. Váš život zahrnuje krom vaší víry další aspekty, síly a oblasti. Celkový obrázek může poskytnout nadhled a směr kudy a jak jít dál.

Každý z nás stále potřebuje očišťovat ten „obraz Boha“, ve kterého věříme, i toho, kterého odmítáme. Vodítkem může být pro křesťana Ježíšův příběh a pro všechny naše jedinečná duše hledající lásku a krásu. Věřím, že věrnost lásce v sobě je věrností tomu, čemu říkáme Bůh. Držím vám palce na dobro‑družné cestě a děkuju za ochotu váš příběh sdílet. Je to vždy šance i pro ostatní zahlédnout v otevřenosti a opravdovosti druhého něco vzácného a posílit svou naději, že rozhodující nejsou konstelace, do kterých nás život staví, ale jak s nimi naložíme, jak se k nim postavíme a zda najdeme cestu, jak je proměnit v cestu lásky.