Touha nebýt

Úvodem chci zmínit jednu důležitou věc. Ve své praxi se často setkávám s postoji klientů nebo jejich rodičů, partnerů či přátel, že přece mají všechno, žádné „skutečné problémy“ je netíží, mají rodinu, partnery, přátele, práci, nic strašného se jim v životě nestalo a neděje, tak jim přece nemůže být psychicky zle. Může.

Každý máme jiné psychické nastavení, naše osobnost je jiným způsobem strukturovaná, máme za sebou svou osobní historii, která je podtržena historií rodinnou. Také naše nervová soustava má specifickou citlivost. Posouzení, zda nám skutečně není psychicky dobře, je výhradně a jenom na nás.

Není žádného vnějšího arbitra, který by určil, zda se můžeme nebo nemůžeme cítit špatně, zda na to máme nárok, jestli se nás to či ono mohlo dotknout a jestli nás určitá událost mohla zasáhnout, nebo ne. Je to naše subjektivní realita, kterou těžko může hodnotit někdo zvnějšku, protože ji sám neprožívá.

Z tohoto důvodu jsou vyjádření typu podívej se tamhle na Petru, té před rokem zemřel táta a ještě jí teď přišli na rakovinu a vyhodili ji z práce, ta má právo být nešťastná zcela scestná. Za tím, proč se necítíme dobře, může být mnoho proměnných.

Ano, někdy jsou to skutečně životní rány, se kterými se v různé intenzitě a frekvenci potýkáme všichni. To jsou ty zřejmé a očividné důvody, které jako by „opravňovaly“ k tomu, abychom byli smutní, plakali a upadali do depresivních stavů. Když se nám takové věci nedějí, tak vlastně nemáme právo být nespokojení, rozladění či nešťastní.

Mnohdy nejde o to, že bychom procházeli jednou konkrétní náročnou situací. Ale naskládají se k sobě dílčí záležitosti, které se nás v určité míře dotknou, rozhodí nás. Mohou se nabalovat jedna za druhou, až naše vyrovnávací mechanismy selžou, psychické síly dojdou a nám je prostě a jednoduše mizerně.

A neznamená to, že jsme slabí, že „nic nevydržíme“, fňukáme, chronicky si stěžujeme a možná si ve svých stavech až libujeme. Od okolí pak často přichází rady typu tak se nad to povznes, musíš se zapřít a zvládnout to, vůlí to přece dokážeš a podobně.

Myšlenky na smrt

Ale zpět k Martinu dotazu – kdy jsou myšlenky na to, že bychom nebyli, normální, a kdy už je to špatně. Troufnu si říci, že se takováto myšlenka v různých podobách objevila v hlavě mnoha z nás.

Stejně jako myšlenky, jaké by to bylo, kdybychom udělali něco, co je společensky nevhodné a nekorektní, myšlenky na sex s někým, s kým je to nepřijatelné, agresivní myšlenky vůči našim blízkým a podobně.

Takové obsahy mají často spíše charakter ruminace, tedy ulpívavého myšlení, které člověka ve vystupňované podobě obtěžuje, protože mu přítomnost podobných myšlenek ve vlastní hlavě může připadat velmi nepříjemná, až frustrující. Tyto ruminace však někdy mají svůj význam.

Mohou odklánět naši pozornost od něčeho, čemu se nechceme věnovat, čím se nechceme zabývat, protože je to pro nás příliš zatěžující, bolestivé nebo nepřijatelné. Jde o určitý mechanismus odklonu pozornosti. Marty bych se tedy dále doptávala, co konkrétně pro ni myšlenky na nebytí znamenají, jaké emoce přinášejí, jaká pro ni vlastně tato představa je a co v ní vyvolává.

Obecně vzato myšlenky na „únik“ v podobě nebytí často umocňuje, když se naše životní situace nezlepšuje a stagnuje. Stále nám není dobře, přestože se snažíme, pracujeme na sobě, ale výsledek v podobě úlevy se nedostavuje. Pořád si s sebou táhneme všechno, čeho bychom se chtěli zbavit nebo alespoň snížit intenzitu, s jakou to na nás doléhá.

Potom může být představa, že bychom nebyli, lákavá – mnohdy však nejde o touhu po smrti jako takové, ale právě o touhu po dosažení klidu, což by znamenalo konec našeho utrpení. Pak mohou přicházet myšlenky typu, že to snad nikdy neskončí, že nám nic a nikdo nepomůže. Myšlenka na to „nebýt“ pak přináší úlevu alespoň v podobě představy.

Zpozornět je namístě, když myšlenky na smrt začínají být konkrétní: když se v hlavě rodí plán, jak toho dosáhnout, nebo člověk dokonce už podniká jednotlivé kroky. Začne zkoumat způsoby, jak svého cíle dosáhnout, vyhledává samotu, straní se lidí, s kterými dříve čas trávil rád, celkově ztrácí zájem o dění okolo sebe.

Někdy jde o dlouhotrvající pocity prázdnoty, osamělosti, beznaděje a bezvýchodnosti. Rizikové bývá náhlé zlepšení psychického stavu po depresivním období. Může totiž souviset s tím, že se dotyčný rozhodl svůj život ukončit a úleva pramení z vědomí, že jeho utrpení brzy skončí. V těchto situacích je velice důležité vyhledat odbornou pomoc (krizové centrum, psycholog, psychiatr).

Pud smrti

V psychoanalýze má pud smrti významné postavení a tvoří základ několika teorií – zabývali se jím například Erich Fromm, Melanie Klein nebo Jacques Lacan, kteří pohled na tuto problematiku různými způsoby modifikovali.

Ruská psychoanalytička Sabina Spielrein podrobněji rozpracovala teorii o pudu smrti dříve než Sigmund Freud, avšak její zásluha nebyla po dlouhou dobu brána v potaz. Tvrdila, že pokud existuje pud života, musí existovat i jeho protějšek.

Na pud smrti nahlížela spíše jako na transformační sílu, která sice zničí stávající stav, ale vznikne tím něco nového. Destrukce je mnohdy nutnou součástí vzniku nových věcí. Také tvrdila, že pud smrti je součástí pudu sexuálního, kde se může projevit v sadismu či masochismu.

Pudem smrti neboli thanatem se Freud začal více zabývat po první světové válce, která ho k tomu bohužel značně inspirovala. Zamýšlel se nad tím, co člověka vede k tomu, že vytvoří celosvětový konflikt, v jehož důsledku přišly o život miliony lidí. Dle jeho teorie nás řídí několik pudů, z nichž jsou hlavní dva: Eros (pud života) a Thanatos (pud smrti).

Eros směřuje ke všemu, co podporuje život. Jeho projevem je láska k životu, tvořivost, zvídavost, snaha o růst, učení se novým věcem. Směřuje k dosahování slasti (ve Freudově koncepci zejména sexuální), k přežití, a vede tedy k rozmnožování. Eros prahne po uspokojování životních potřeb a tužeb.

V praxi se snažím společně s klienty přicházet na to, co jsou pro ně tyto aspekty, které je vyživují, které prospívají jejich duši i tělu, obecně podporují kvalitní, naplněný a spokojený život. Často na ně pod nánosem starostí, povinností a každodenního shonu snadno zapomínáme.

Thanatos představuje destruktivní a agresivní složku, kterou v sobě máme v různé míře rozvinutou všichni. Může působit směrem ven – pak se projevuje v devalvaci, ničení a sadismu. Agresivní jednání je projevem pudu smrti. Pokud působí směrem dovnitř, projevuje se jako sebedestruktivní chování, přehnaná sebekritičnost, nenávist vůči sobě samému až masochismus.

Závislosti, ať už na různých substancích, na jídle nebo na člověku, jsou také projevem pudu smrti, který je nasměrován dovnitř. Eros a Thanatos mezi sebou neustále bojují, ale také se navzájem prolínají. Nemají ostře vytyčené hranice, jeden bez druhého nemůže existovat.

Ve Freudově pohledu Thanatos nesměřuje ke smrti jako takové, ale touží po nirváně, tedy absenci utrpení a napětí. Usiluje o ničení, rozklad a návrat do anorganického stavu, protože v něm je možné najít klid. Lidská psychika se podle něj řídí silami, které směřují k dosahování slasti a vyhýbání se nelibosti či utrpení – i kdyby to mělo znamenat sebezničení.

Z tohoto důvodu je pud smrti velmi výraznou silou, která se v životě manifestuje v různých podobách a intenzitách a s níž také různými způsoby nakládáme. Zdravé je, pokud jsou tyto dva hlavní pudy víceméně v rovnováze. I pud smrti má totiž v našem životě významnou roli a nelze ho ignorovat.

Můžeme se na cestě sebepoznání inspirovat myšlenkami Sabiny Spielrein a napřít svou destruktivní energii k transformaci částí našeho života, které nám ve stávající podobě už neslouží. Mnohdy je potřeba změnit to, v čem žijeme, opustit určité způsoby chování nebo nezdravé vztahy, abychom mohli začít rozvíjet něco nového.