Tohle už není moje
O poznání, které změnilo mou práci i život.
K naprostým základům poradenské nebo terapeutické práce patří správné umístění odpovědnosti. Ta patří vždy klientům – jsou to oni, kdo se rozhodují, co se svým životem, a kdo za ta rozhodnutí nesou následky. Naše psychika má přitom sklon plést se ostatním do života, radit jim, co mají dělat, schvalovat, když to dělají, a zlobit se, když to nedělají. Lidi v pomáhajících profesích se tomuto sklonu odnaučují. Zjistila jsem na vlastní kůži, že je ale velký rozdíl pouze racionálně vědět, jak na to, a když to pak opravdu vnitřně secvakne.
Jak se holčička během let sunula z velitelny do muzea, zaznamenávala jsem určitý pozitivní vývoj. Únava z práce se zmenšovala, zapojení klientů naopak rostlo. Jenže šlo jen o kvantitativní změny, jako když člověk zeslabuje hudbu. Což jsem si uvědomila například u klientky, o níž jsem psala v úvodu. Ten hlásek, že je přece na mně něco vymyslet, vyřešit ten problém, byl už jen tenký – ale když bylo ticho, stejně jsem ho slyšela. Nicméně dovedla jsem mu čelit rozumem, takže v podstatě dobrý.
Nové místo
A pak se něco stalo. V určitý moment jsem si uvědomila, že fakt vím, že odpovědnost za vlastní život skutečně má každý za sebe. Tohle vědění už nebyl jen výsledek úvahy, která mi dávala smysl, bylo to hluboké vnitřní poznání.
Stalo se to, že hudbu někdo prostě vypnul. Za hodnou holčičkou se zavřely muzejní dveře. Tenhle pocit, že něco secvakne, pocit, že člověk konečně opravdu ví, to je úplně nová kvalita. Jako vyjít z platónské jeskyně stínů do opravdového světa. (Samozřejmě je možné, že to jde ještě dál; vždyť předtím jsem neměla ponětí o existenci místa, kde jsem teď.)
Na klienty od té chvíle koukám jinak. Tedy teoreticky pořád stejně – jako na lidi, kteří si cestu životem vydláždí sami, a já budu nablízku, když si budou vybírat, jaké dlaždice použijí. Akorát teď už je to „opravdu“. Klientům tím přibyla část práce s dlážděním, které za ně už nedělám, a ve finále mají lepší pocit ze svých schopností a zaslouženou radost z dosažených úspěchů a upřímné snahy.
Tahle změna se nedotkla jen klientů; když se vyčistí bazén, tak celý, jen čtvrtina nejde. A tak dnes všude kolem sebe vidím lidi, kteří jsou schopní utvářet vlastní osud. Se kterými se pořád propojuju a které ráda podpořím. Kterým (konečně!) umím opravdu naslouchat, když do toho nemusím plést sebe. Zároveň si neberu ani si od nich nenechávám nakládat jejich potřeby, pocity, rozhodnutí či bitvy o smysluplnost. A jim nenakládám ani si nenechávám brát ty své. Vztahy se tím ohromně pročistí a zpřehlední, jak jsem zjistila.
Bylo pro mě velmi zajímavé použít tuto optiku i na ty nejzranitelnější – na děti a staroušky. Třeba nejsou ještě nebo už plně soběstační, potřebují pomoct se spoustou věcí a já jim tu pomoc a podporu ráda poskytnu. Ale mají v sobě něco, co je jenom a jenom jejich. A já jim musím a chci důvěřovat, že si poradí. Že zvládnou nevyhnutelné trápení, každodenní boj o smysl života, a že zvládnou i ten konec.
Jak se tenhle nevýznamný krok pro lidstvo a velký skok pro mě stal? Nevím, respektive vím: Klasickou cestou – zkušenosti, přemýšlení, čtení, přemýšlení, zkušenosti, přemýšlení… Definitivní ránu starému postupu daly velké zdravotní problémy dvou členů rodiny, u nichž jsem si uvědomila, že není v mé moci vyřešit jejich nemoci, strachy a vyrovnání se s koncem, který se možná blíží. A že jim budu užitečnější, když pro ně udělám, co jde, a nebudu se jim plést do věcí, které můžou udělat jen oni.
S hodnou holčičkou v muzeu se pracuje a žije líp. Vím, že ona tam netrpí. Navíc jsou ty muzejní dveře oboustranně průchozí, a tak se holčička občas přijde podívat na místa, kde prožila skoro celý svůj život. Trvalý pobyt má už ale za nimi.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..