Tohle je štěstí

Možná při čtení prvních řádků nechápavě kroutíte hlavou. Proč by někdo nebyl šťastný, když je zdravý, finančně zabezpečený, se stabilní prací… Možná se považujete za šťastného člověka. Dokážete si svůj čas užít. Krásné okamžiky. Hezké chvíle, kdy víte, že jste spokojení. Dokážete se od srdce zasmát, pocítit vřelost, blízkost i čistou radost. Dokážete mít dobrý pocit z vlastní práce. Ale jsou lidé, a není jich málo, kteří s tím mají obtíž. Kterým, ačkoliv by podle soudu druhých mohli být šťastní, to nejde.

Eliška pracuje jako účetní v korporátní společnosti. Práci má ráda, ale nemiluje ji. Je schopná tam strávit osm hodin denně, splnit stanovené úkoly, popovídat s kolegy u kávovaru, ale vlastně vše dělá bez radosti. Automaticky. Do této práce nastoupila, protože se to tak čekalo. Když se všichni spolužáci hlásili na vysněné vysoké školy, ona zvolila možnost, kterou jí doporučili rodiče. Nevěděla, co by chtěla. Neměla přání. S odřenýma ušima prolezla státnicemi, odevzdala diplomku a nastoupila do první práce, kde ji přijali. Nehledala výzvy. Šla cestou, která se nabízela. Den za dnem rutinně vykonává práci, která ji uživí, ale štěstí jí nepřináší.

Eliška si někdy připadá, jako kdyby byla svým živoucím stínem. Má pocit, že životu spíše přihlíží, než že jej naplno prožívá. Nedokáže se pro něco nadchnout. Nemá ráda ty sluníčkové lidi, co jsou stále z něčeho nadšení. Dokážou být tak otravní! Slunce je prostě slunce a není potřeba z toho hned skákat nadšením. I když někdy… někdy by chtěla být v jejich hlavě a pocítit, co prožívají. Jak přemýšlí. Eliška má někdy pocit, že zkrátka radost nedokáže prožívat. Že její štěstí asi žije někdo jiný.

Eliška má přítele, každý ale žije ve svém bytě. Když mají oba chuť a čas, tráví spolu večery, někdy i víkendy. Zatím si ale nedokáže představit, že by s ním měla žít. Někdy neví, o čem si s ním má povídat. Má ho vůbec ráda? Už jsou spolu tak dlouho, že se jí do žádné změny nechce. Když jde z práce domů, častokrát si všimne rozesmátých dvojic. Ona to asi neumí. Třeba není schopná se radovat a projevovat lásku.

Rodiče a někdy i přátelé jsou z ní často zoufalí. „Vždyť ty můžeš cokoliv! Na co si pořád stěžuješ? Máš skvělou a dobře placenou práci, jsi pěkná, šikovná a chytrá holka! Co by za to jiné daly, kdyby se měly jako ty! Vždyť bys měla skákat štěstím, že máš Filipa. Nechápu, proč s ním nechceš žít. Holka, holka… Jak ty můžeš být nešťastná?“ Takhle se jí často ptají – ale Eliška se ptá i sama sebe. Proč jen nedokážu něco udělat se svým životem? Cokoliv. Proč je každý den tak šedivý a bezbarvý? Co je se mnou špatně?

Eliška zažívá zvláštní pocit, který nedokáže popsat. Není to deprese, není to vyhoření, není to ale ani radost, ani štěstí. Mnohokrát přemýšlela, že by zašla k psychologovi, ale vlastně si nikdy nebyla jistá, o čem by měla mluvit. Netrápí ji nic specifického. Nemá žádný konkrétní problém. Dětství měla normální, asi jako každé jiné dítě. Rodiče mají své mouchy, ale vždy cítila, že ji měli rádi. Netrápí ji žádné děsy, halucinace, neprožila trauma jako jiní lidé, kteří psychologa vyhledávají.

Když začne přemýšlet, že by svoje pocity začala řešit, nakonec nad tím v mysli mávne rukou se slovy: „Vždyť si nemáš na co stěžovat.“ A tak svoji situaci neřeší. Hlava jí přece řekla, že je vše v pořádku. Emoce však ne.

Poklad smyslu

Viktor Emil Frankl, zakladatel logoterapie, napsal nádhernou knihu A přesto říci životu ano. Mluví o zkušenostech z koncentračního tábora. Nicméně na čtenáře nemá přenést pocit deprese, lidského neštěstí a utrpení. Naopak. Přes všechen strach, křivdu i umírání spatřuje Frankl naději ve smyslu, který může každý člověk najít v sobě. Smysl je to, co nás dělá šťastnými. Smysl je klíč k vnitřní spokojenosti. Smysl je poklad, na který někdy zapomínáme.

Eliška zatím netuší, co jí chybí, protože objektivně má opravdu všechno. Neřeší žádné existenciální potíže, ale občas ji napadne, k čemu to vlastně všechno je. K čemu je práce, kterou dělá a která nemá žádný výsledek. K čemu je, že vydělává peníze, když jimi jen platí účty a kupuje věci, ze kterých nemá radost. K čemu je, když si kupuje dobroty a pak se cítí provinile. K čemu je vztah, který jí nic nedává? Kde je radost? Kde je ono potěšení? Jak se dobrat k tomu, z čeho září jiní lidé? Jak se smysl hledá?

Pokud by Eliška psychologa či psychoterapeuta vyhledala, dost možná by se začali věnovat právě hledání smyslu v jejím životě. Dle Frankla jej můžeme nalézt ve třech oblastech:

1. Tvorba

Může to být cokoliv. Sázíte rajčata na balkóně? Vidíte, jak rostou? To je vaše dílo. Malujete obrázky? Darujete je někomu a uděláte mu radost? Píšete články? Sdílíte zkušenosti? Rádi tvoříte keramiku, náušnice, děláte domácí marmelády, které dáváte dětem? Znáte ten pocit, když se to povede? Když si upečete vlastní chleba? Když vznikne díky vaší hlavě a rukám něco nového, dobrého, něco, co vy nebo ostatní ocení? To je nádhera!

Eliška možná nikdy nezkusila nic tvořit. Má pocit, že nic neumí. Alespoň ne tak dobře jako druzí lidé. Vždy, když něco peče, vaří, maluje nebo šije, někdo z jejího okolí to umí líp. Nicméně prozatím je Eliška sama sobě největším kritikem. Svoje dílo shodí ještě před tím, než ho dokončí. Nechce ho ukazovat. Má pocit, že buď to musí být perfektní, nebo to nemá cenu. Ale ono to cenu má. Pro ni samotnou a možná i pro mnoho dalších lidí, kteří zatím neměli možnost její dílo docenit.

A co by mělo být důležitým měřítkem, zda je Eliščina tvorba smysluplná? Těší ji to! Čas letí, ani neví jak. Najednou jsou dvě hodiny pryč a Eliška se přistihne, že celou dobu jen malovala a nemyslela na nic jiného. Že se její myšlenky zastavily. Nemyslela na to, jak jí je, co jí schází, nehledala příčinu ani vysvětlení. Zkrátka to – ať to je cokoliv – dělala, jak nejlépe uměla. Dá se říct, že žila okamžikem.

Nicméně důležitou myšlenkou je, že nemusíme začít dělat (nebo hledat) něco nového. Nemusí to být nový koníček nebo práce. Někdy jen stačí důkladně se podívat na to, čemu svůj čas věnujeme teď. Našli bychom v činnosti, kterou třeba i musíme vykonávat, smysl?

Eliška vnímá doposud svoji pracovní roli jako zcela zbytečnou. To, co dělá ona, by mohl dělat každý. Je zcela nahraditelná. Ale možná tomu tak není. Možná, že ji kolegyně mají rády. Třeba umí nějakou činnost, díky které je velkým přínosem. Nebo dělá ostatním vrbu. Možná je pro kolegy pevným a stabilním článkem, který je v týmu velmi důležitý.

Pokud i vy delší dobu zažíváte frustraci či pochybnosti ohledně vašeho způsobu života, možná je ten pravý čas se zastavit a zeptat se sebe samotných:

• Jaký smysl pro mě mají činnosti, kterým se věnuji?
• V čem je to dobré pro ostatní?
• V čem je to dobré pro mě?
• Čím pomáhám?
• Co je ta hodnota, pro kterou dělám svoji práci?
• Komu svojí prací, činností prospívám?
• Komu dělám radost?

Možná vás napadne, že jestli děláte ve výrobní společnosti, u pokladny nebo ve skladu, je zbytečné smysl hledat. Viktor Frankl by ale protestoval. Smysl se dá najít ve všem, pokud danou činnost provádíme správně. Poctivě, s vědomím, že to děláme, jak nejlépe umíme.

Pokud ale zjistíme – Eliška zjistí, že opravdu ve své činnosti žádný smysl nevidí, je pro ni bezcílná a zbytečná, je čas začít zkoušet něco nového. Začít se ptát, v čem smysl ona sama vidí. Je to výuka dětí? Péče o seniory? Nebo vidí smysl v tom dělat lidem radost dobrou kávou či tvorbou zákusků? V lékařském povolání? Co ji bude naplňovat a těšit? Z čeho bude mít hřejivý pocit uvnitř?

Nad tímto tématem možná dosud nepřemýšlela, teď ale hledá cestu ke štěstí. Už si uvědomuje, že jí v životě smysl chybí. Má pocit, že nic z toho, co dělá, není důležité či přínosné ani pro ni, ani pro nikoho jiného. Teď ji pravděpodobně čeká další odvážný krok: vyzkoušet něco nového. Cokoliv, co by ji mohlo naplňovat.

Nemusí hned měnit zaměstnaní. Možná začne působit jako dobrovolník a bude chodit předčítat knihy seniorům. Nebo o víkendu pracovat v kavárně. Možná bude v létě dělat vedoucí na táboře pro děti z dětského domova. Eliška udělá malý krůček na své cestě za smyslem. Pocit štěstí začne přicházet sám.

2. Prožitek

Ne všichni mohou tvořit. Ne všichni mají fyzické či psychické dispozice k tomu být aktivní, ať už v jakémkoliv smyslu. Mnoho z nás si snad ani nedokáže představit, jak bychom mohli být šťastní, kdyby nám nebylo umožněno vykonávat své záliby. Kdybychom nemohli běhat, plavat, malovat, chodit, pracovat, pomáhat. Kdybychom měli vážný handicap, ke kterému bychom přišli až v průběhu života.

Obdivujeme vozíčkáře, kteří vyhrávají olympiádu. Obdivujeme jejich odhodlání, zápal, humor. Někdy dokážou brát život s lehkostí a nadhledem, který nám bere dech. Někdy jim i závidíme jejich vnitřní hlubokou spokojenost. Podobně jako doposud Eliška.

Viktor Frankl hovoří v tomto případě o prožívání smyslu přes silné emoce. Také zde mluví o lásce. Tím není myšlena bláznivá zamilovanost do partnera, ale láska k lidem a světu. Pokora, vlídnost, odpuštění. Prožívání smyslu je o vstřícnosti, obětavosti. Nepatří sem sobeckost. Naopak. Tito lidé jsou otevření, rádi vyslechnou druhé a zajímají se o ně. Dokážou odpustit. Většinou se v jejich přítomnosti cítíme dobře. Jsou empatičtí a naslouchají. Vědí, že jejich existence má smysl, aniž by to záviselo na jejich výkonnosti, práci či postavení. Prožívají vděčnost. Jsou rádi, že mohou alespoň něco. A za tuto činnost, kterou mnoho z nás bere jako samozřejmost, jsou vděční a váží si jí.

Eliška zažívá podivné emocionální vakuum možná právě proto, že jí ani prožitky smysl nedávají. Vztahy, které má, považuje za normální, obyčejné a bez náboje. Teď se ale začíná ptát sebe:

• Kdy naposledy jsem se cítila k někomu, něčemu lásku?
• Při čem?
• V jaký okamžik?
• Co jsem dělala?
• Můžu to udělat znova?

Možná zjistí, že nejhezčí emoce prožívá, když je venku v přírodě. Třeba na horách nebo se zvířaty. Možná se jí vybaví nádherná chvíle, když venčila psy z útulku. Eliška si uvědomí, že pár takových okamžiků v životě měla: kdy jí konkrétní chvíle opravdu brala dech, kdy se cítila spokojená. To je ono. To je ten prožitek, který bude dávat jejímu životu smysl.

3. Postoj

Poslední kategorií, kterou Viktor Frankl na cestě ke smyslu vymezil, je postoj. Mnoho z nás má to štěstí, že může aktivně tvořit, měnit, pracovat, prožívat, můžeme mnoho. Někteří lidé mají ale osud daleko těžší. A pak přichází na řadu náš postoj. Litujeme se, nebo bojujeme? Obviňujeme vesmír za nespravedlnost, nebo vidíme krizi jako příležitost?

Jsou to například rodiče autistických dětí, kteří zažívají velmi krušné chvíle svého života. Namísto utápění se v lítosti, frustraci či alkoholu založí nadaci na podporu jiným rodičům. Beznohý chlapec, který chtěl tisíckrát umřít, nakonec napíše knihu o seberozvoji a inspiruje miliony lidí k nové cestě. Žena, která v koncentračním táboře přijde o své děti, se začne starat o sirotky, kteří naopak přišli o své rodiče. I tak se dá pohlížet na životní příkoří. Frankl řekl: „Po smyslu života se nemáme ptát, ale odpovídat na něj tím, že za život přebíráme zodpovědnost.“

Eliška se stala nemocničním klaunem. Emoce, které s dětmi a rodiči zažívá, do té doby neznala. Mnohokrát brečela, mnohokrát se smála. Potkala úžasné lidi. Starostlivé rodiče, skvělé doktory i silné děti. Silnější než ona. Otevřel se před ní zcela nový svět.

Svoji práci stále dělá, ale už na ni nahlíží jinak. Je vděčná, že jí dává stabilitu a pevnou půdu pod nohama. Dává jí normální svět, který je alespoň zdánlivě v pořádku. O to víc se může vydat ze svých emocí a prožitků s nemocnými dětmi. Začíná být šťastná. Každý úsměv je pro ni znamením, že se vydala správnou cestou.