To není spravedlivé!

Pro větší názornost v tomto textu volím častěji příklady z oblasti materiální spravedlnosti. Namísto jablíček, dortů (a později třeba nemovitostí) však můžeme velmi podobně hovořit o úsměvech, pozornosti či obětavé péči. Individuální přístup k potřebám dětí je důležitý zejména právě u nemateriálních statků.

Jedno dítě potřebuje intenzivní pomoc, jiné naopak více prostoru a samostatnosti. Jedno vyžaduje spoustu fyzického kontaktu, druhé si raději povídá. Jedno má finančně náročného koníčka a druhé je zase náročnější na naši pozornost… Sytit všechny děti ve všem stejně by znamenalo, že se sami vyčerpáme, a zatímco potřeby jednoho sotva naplníme, druhé bude danou komoditou přesycené a zároveň bude strádat jinde.

Od přemýšlení o rozdílech v našem přístupu proto děti směrujme k přemýšlení o tom, co ony samy potřebují. Debatu o tom, co má sourozenec, převeďme k dítěti samotnému.

• „Brácha dostal novej telefon, a já ne!“
• „A na co bys ho potřeboval? Je něco, co je pro tebe důležité a tvůj telefon to nezvládá?“

Celkově je dobré nezastírat, když máme k dětem rozdílný přístup. A pokud to potřebují, tak o tom hovořit, vysvětlovat.

• „Fílovi se školou pomáháš, a mně ne, to je nespravedlivý!“
• „Máš pravdu, u Fíly sedím, když dělá úkoly, a u tebe ne. Ale to je proto, že když u něj nejsem, nesoustředí se. Sedí tam dvě hodiny a nenapíše nic. To bychom se ani nedostali ven! Jsem moc ráda, že ty to zvládáš tak krásně sama. Ale určitě za mnou přijď, kdybys taky potřebovala, ano?“

Když máme všechny své děti rádi, vnímáme jejich potřeby a naplňujeme je, zvládnou se časem povznést nad drobné „nespravedlnosti“ a náš nestejný přístup k nim. Když podporujeme dobrý vztah mezi sourozenci, dokážou si vzájemně přát, čeho se jim dostává.

Dělení za zády

Vraťme se však k rodičům, jejichž existenci jsme zmínili na začátku: takovým, kteří některého z potomků protežují a nadržují mu, zatímco jiné(ho) šidí. To se může plně rozvinout v dospělosti, když na nich děti již nejsou závislé a vyživovací povinnost rodičů skončila. Svou podporu či majetek pak mohou směřovat i čistě jednostranně nejoblíbenějšímu potomkovi, případně tomu, který zůstane blíže a více jejich pomoc potřebuje. Nespravedlivě rozdělený majetek pak může zamávat nejen vztahem dětí k nim, ale i vztahem mezi sourozenci.

Se sestrou jsme měly normální vztah, píše čtenářka Cilka. Bohužel naše matka je narcistka, což jsem nakonec musela vyřešit omezením kontaktu na úplné minimum. S mým nevlastním otcem (biologickým otcem sestry) jsem utnula vazby před mnoha lety na radu psychologa, se kterým jsem řešila PTSD z dětství a prakticky se mi táhne až doteď.

Před časem jsem zcela náhodou zjistila, že všechen majetek byl přepsán na sestru. Matka ani sestra mi nic neřekly, dál pokračoval kontakt, jako by se nic nestalo. Sestra za mnou jezdila na návštěvy, psaly jsme si, volaly. Mockrát jsme jí s přítelem pomohli v zásadních věcech.

Když jsem to zjistila, nejprve jsem se vyrovnávala se šokem. A pak jsem se matky i sestry slušně zeptala. Matka nereagovala vůbec a sestra odpověděla, co mi je do toho, když se o rodiče nezajímám a o majetek najednou ano. Řekla jsem, že moc dobře ví, jak to s rodiči mám, a nejde mi primárně o majetek, ale o princip. Na to mi napsala, že ji vztahy mezi námi nezajímají a ať si to vyřešíme.

Sestru ještě kontaktovala babička a ptala se jí na vysvětlení, proč tohle udělali, protože matka (tedy její dcera) slibovala spravedlivé rozdělení. Sestra se jí vysmála a reakcí bylo, že si mě zablokovala na sociálních sítích. Od té doby nevím, co dělat. Znovu se pokusit o kontakt nebo se smířit s realitou? Myslím na to denně a zdají se mi sny. Tato záležitost mě trápí několik měsíců a nevím, jak s ní naložit.

Jak se k tomu postavit?

Matka s otčímem Cilku připravili o dědictví, aniž by se obtěžovali s ní o tom jakkoli komunikovat. Sestra majetek schlamstla, nic jí neřekla a na žádost o vysvětlení reagovala agresivně. Cilka se ptá, zda se má znovu pokusit o kontakt, či se smířit s realitou.

Samotné nerovnoměrné rozdělení majetku nemusí vztah sourozenců narušit. Ve spoustě rodin je to tak, že rodiče podpoří některé děti více, jiné méně, někde dost zásadním způsobem, a jsou s tím všichni v pohodě. Má to však několik předpokladů:

1. „Ošizenému“ potomkovi se dobře daří a rodičovskou podporu nepotřebuje.
2. Někdy je to tak, že nemovitost, v níž rodiče bydlí, darují či odkážou tomu z potomků, který v ní s nimi zůstane, případně o ně ve stáří pečuje.
3. O rozdělení majetku se v rodině mluví, rodiče svůj postoj vysvětlili a potomci jej pochopili.

Jak je to v Cilčině rodině s prvními dvěma body, nevíme. Třetí podmínka však splněna nebyla. Cilka se může právem cítit ošizená, obejitá a nerespektovaná. Takové pocity bolí. Nespravedlnost, která se jí stala, není malá, není zanedbatelná. A rodiče ani sestra neudělali nic, aby jí pomohli nový stav přijmout.

Ještě bych se vrátila k druhému bodu, který pomáhá ošizeným sourozencům přijmout nerovnoměrné rozdělení rodičovského majetku. Cilčina matka s otčímem pravděpodobně zatím výraznější pomoc nepotřebují, s přibývajícími lety se to však může změnit a pak je otázka, jak to bude. Cilka se s otčímem nestýká vůbec, s matkou omezila kontakt na minimum a pravděpodobně by ji stresovalo, pokud by o ně měla pečovat. Postoj Sestra dostala majetek, je tedy primárně na ní, aby se postarala jí může pomoci přenechat tuto povinnost své sestře a netrápit se přitom výčitkami svědomí. V převedení majetku by tak mohla vnímat nějakou výhodu i pro sebe.

Cilčinu otázku však chápu jako zaměřenou nikoli primárně na majetek či nespravedlnost samu, ale na vztah se sestrou. Sestra na dotazy reagovala agresivně a nyní se kontaktu brání, Cilku si zablokovala i na sociálních sítích. To může na první pohled působit paradoxně, ale situace, kdy útočí upřednostněný na poškozeného, není výjimečná. Ve smyslu okřídleného Nejlepší obrana je útok se upřednostněný vyviňuje: zodpovědnými jsou rodiče, ti se takto rozhodli, on pouze respektuje jejich rozhodnutí. Případně si za to může sestra sama, neboť se o rodiče „nezajímá“. Cilčiny otázky může její sestra vnímat jako útok a omezením kontaktu se „brání“.

Co s tím? Aby Cilka našla odpověď, mohlo by být užitečné zamyslet se, co vlastně ve vztahu se sestrou ztratila. Jak vypadal onen „normální“ vztah, jejž zmiňuje na začátku svého dopisu? Jak blízké si byly? Jaké city k sobě chovaly? Ví něco o tom, co pro sestru znamenala? S přítelem sestře pomáhali v zásadních věcech. Pomohla ale taky někdy sestra jí? Byla tu pro Cilku, když potřebovala podpořit? Bude tu pro ni, když ji bude potřebovat za rok, za dva, za deset? Stojí případně Cilka i o takový vztah se sestrou, kde ona pouze dává a sestra jen přijímá?

V každém případě Cilce můžeme přát, aby na záležitosti spojené s matkou, otčímem i sestrou nemusela tolik myslet a mohla se více věnovat tomu, co jí do života přináší radost a uspokojení.