To dáš

Třeba byl ve vašem životě člověk, který na vás vskutku takto pohlížel. Dobrý přítel. Strýc, babička, dědeček, kamarád. Terapeut, psycholog. Někdo, kdo vás zná. Vcelku. S nedostatky, které jsou v pořádku tak, jak mají být. Třeba je nebo byl ve vašem životě člověk, který vás vidí se vším všudy. Věří vám bez ohledu na to, zda se daří nebo nedaří. Zda zrovna máte slabší chvíli, zakopli jste, tápete, jste nešťastní, bolaví, nemocní, bez víry v sebe.

Možná si sami vybavíte někoho, kdo vedle vás stál a neměl nárok na to, že zrovna teď musíte podávat nějaký výkon. Prostě věřil, že to zvládnete. Že to ve vás je. A on tam pro vás bude, ať to dopadne jakkoliv. Někdy je životní úděl natolik těžký, že se nikdo takový nenajde. Pak opravdu doporučuji zajít za terapeutem. Za někým, kdo se může k člověku přiblížit a být tam pro to, co je zrovna těžké.

Zdroje jsou víc než deficit

Zpět k oné důvěře, kterou praktikují či přímo žijí někteří lektoři, terapeuti, psychologové. Carl Rogers ji vyjádřil větou: „Dříve jsem se ptal: Jak mohu vyléčit či změnit tohoto člověka? Dnes bych tuto otázku položil jinak: Jak mohu vytvořit vztah, který tento člověk může využít pro svůj osobní růst?“

Vzpomínám na jeden moment s klientkou Petrou. Petra procházela velmi těžkým obdobím. Událo se plno změn. Nové partnerství, nová práce, nové bydlení. Petru zavalila úzkost: Jak tohle jen všechno zvládnu? Jak se s tím poperu? Co když selžu? Co když se mi to nepovede?

Jednou z cest, kterou jsme se vydaly, byly techniky na redukci úzkosti. Další cestou bylo poznání toho, co všechno za změny se to vlastně děje – jakési zastavení. Dále připomenutí toho, kým vlastně je, s čím už se zvládla v životě poprat nehledě na situaci, která se jí děla zrovna teď. V jeden moment, a byl to vskutku prchavý moment, mi přišla na mysl slova. Dívala jsem se Petře do očí, které hledaly pevný bod. Slova, která se mi chtělo říct, byla: „Věřím, že to zvládnete…“

Nic víc. Byla to pravda. Vskutku nepochybuji, že to Petra zvládne. Zvládla toho už ve svém životě mnoho. Petře se v ten moment zalily oči slzami. „Tohle mi nikdo neřekl… Nikdy.“ Doposud zažívala spíše opak. Podrývající věty zapšklých kamarádek, nespokojených se svým životem. Nedůvěru své matky, které se nepodařilo žít, jak si přála. Petra se neodvažovala věřit sobě, svým dovednostem. Nutno však podotknout, že se s Petrou známe již mnoho let a tato slova byla vskutku z mé strany upřímným přesvědčením a odrazem toho, jak ji vnímám.

Možná namítnete, že pár slov nemůže vykompenzovat všechno, čím si člověk prošel. Kapka laskavosti v moři devalvace a nedůvěry. Máte pravdu. Nicméně v gestalt psychoterapii je velmi důležitá myšlenka, které osobně věřím: Zdroje jsou víc než deficit. Petra neměla mnoho opory. A to je to, co v terapii hledáme, co pro život potřebujeme.

Potřebujeme z něčeho čerpat. A když zdroj najdeme, je silnější než to, co nám osud odepřel, co nám chybělo, co jsme postrádali. Petra se učí opouštět všechno, co bylo jen ze zvyku zaběhlé, automatické. Zpochybňovat kritiku, která se vkrádala do mysli sama. Hledá nové zdroje. Hledá vnitřní oporu, ale potřebuje ji vnímat i ve vnějším světě. V kolegyni, v níž našla novou přítelkyni, v práci, která ji začíná bavit, v terapii, kde může mluvit.

A ještě na moment se vrátím k našemu experimentu. Okamžik, kdy sami sobě pohlédneme do očí. Stojíme před zrcadlem a jistojistě se v nás odehrává vnitřní monolog. Zkuste ta slova chytit. Zkuste se nad nimi zastavit:

• Jsou ta slova vlídná? Znějí jako pohlazení?
• Jsou plná opory?
• Zahlížíte, co jste všechno zvládli, čím vším jste už prošli?
• Jaký je to pocit? Co cítíte, když se sami se sebou zastavíte?

Přistupovat k sobě s vlídností, laskavostí a podporou není snadné. Daleko snazší bývá se shodit. Mnohým hodným, dobrým, empatickým lidem je to paradoxně daleko přirozenější. Podcenit se, upozadit. Nechválit se. A nevěřit těm, kteří to vlastně myslí hezky. Jenže někdy zkrátka potřebujeme slyšet: To zvládneš! Můžeš se bát, ale prostě to zvládneš… Nepochybuji o tobě. A i kdyby ne, poradíš si. Jako už tolikrát. Děláš to dobře, jak nejlépe umíš.

Důvěra a bezpečí jsou základní lidské potřeby, ne luxus. Měly by být standardem. Něčím, v čem vyrůstáme a co se v nás přirozeně zakoření: Ano takhle to je. Můžu věřit v sebe, ve své schopnosti. Můžu věřit ve své počínání, své volby, svoje kroky, své prožívání. Ale tak to mnohdy není.

Mým přáním a záměrem je, aby tento článek byl vlídným ponouknutím všem lidem, kteří jsou zrovna v něčem těžkém a pochybují, zda mohou vykročit jiným směrem, zkusit něco změnit. Kteří pochybují, zda zvládnou těžký úkol, situaci, vztah, která se jim děje či stala. Věřím, že můžete cokoliv. Jen se někdy potřebujeme o něco nebo někoho opřít. Jen někdy potřebujeme slyšet: To zvládneš… Tak vám to říkám alespoň takto.