Tlustá čára

V mém seriálu nebyl prostor věnovat se jedné důležité věci, která celý popisovaný proces svým způsobem odstartovala. Byla to kazeta. Těsně před Vánoci 1999 jsem si koupila nové album svých oblíbených Dream Theater s názvem Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory. Chtěla jsem si ho co nejdřív poslechnout, a tak jsem večer dala do uší sluchátka, přestože jsem byla neskutečně unavená. Abych si pojistila, že neusnu, lehla jsem si na posteli opačně, než jsem byla zvyklá: hlavou k onomu zazděnému pokoji.

Album začíná odpočítáváním hypnotizéra, odvíjí se příběh muže, kterého pronásledují zvláštní vidiny. Zjistí, že v minulém životě byl dívkou Viktorií, která byla velmi smyslná a stala se obětí vraždy, protože vzbudila žárlivost mezi dvěma bratry.

Hudba je řádně nadupaná, ale v polovině je jedna klidnější skladba a ta společně s několika vteřinami ticha mezi první a druhou stranou způsobila, že jsem díky autoreversu album ve spánku poslouchala šest nebo sedm hodin. Probudila jsem se na úplný konec: ozvou se kroky, vyjeknutí, hlas vybízející k otevření očí, výstřel a pak praskání, jaké se dřív ozývalo v televizi, když skončilo vysílání.

Větší než já

Byla jsem znepokojená a zmatená, ani po těle mi nebylo dvakrát dobře. Dalších několik měsíců mě pronásledovaly zažívací potíže a divné sny. Z nevyspání jsem byla unavená, začaly se projevovat úzkosti. Celkový dojem, který jsem si z tohoto těžce stravitelného zážitku odnesla, byl asi tento: něco je ve mně špatně. Mám v sobě cizince, o kterém nic nevím, ke kterému nemám žádnou možnost dosáhnout a který ovládá můj život. Něco je se mnou špatně, od základů. A byla to pravda.

I když se mně osobně – pokud jen dokážu říct – nikdy nic nestalo, v naší rodině působilo něco zlého a nezpracovaného, co ovlivňovalo chování všech, a zejména to znamenalo riziko, pokud jste byli holka. Všechny nevyřčené, neurčité obavy a zaražené, zastydlé emoce spletly síť rodinného neštěstí, skrz kterou jsem se jako nejmladší výhonek bolestivě snažila prorazit. Než se příběh vyloupnul, uplynul celý rok – přišlo léto 2001 – a trvalo dalších několik let terapií, než jsem se dala nějak dohromady.

Zapomněla jsem se ale věnovat jednomu bodu, který se ve srovnání s tím ostatním zdál málo významný: neošetřila jsem hudební zranění, které jsem utrpěla. Myslím, že jsem si na nějaké úrovni slíbila, že už nikdy žádné nahrávce nedovolím, aby mě takhle moc zasáhla a ovlivnila, aby se mě takhle dotkla. Jenže když si nic nepustíte k tělu, nemůžete získat ani potěšení z činnosti, která vás dřív tolik obohacovala.

Navenek se to začalo projevovat jako vyhýbání se – večer jsem si radši pustila televizi, vybírala jsem si povrchnější, neškodnou muziku, rozbila se mi sluchátka, to je ale škoda… takhle prosté to bylo. Tohle všechno mi ale došlo mnohem později – docela nedávno, teprve ve chvíli, kdy se tahle začarovaná obruč zlomila a já jsem zažila, jaké to je se z hudby opravdu radovat, jako když mi bylo sedmnáct.

Teprve pak mi došlo, jak zabrzděná jsem celé ty roky byla, v podstatě napůl mrtvá, pokud jde o prožívání téhle specifické oblasti. A nic nebylo třeba složitě objevovat, skočilo to zpátky jako magnet. Když jsem si dala do sluchátek muziku z doby svého dospívání, najednou to tam zase všechno bylo – a já si myslela, že je normální, že ve třiceti nebo čtyřiceti vás prostě hudba už tolik nebere. A objevila jsem i spoustu nových zážitků v úplně netušených rozměrech. Ale popořádku.

Jako by

Dream Theater jsem nikdy nepřestala mít ráda, ale postupem let pro mě bylo těžké se do nějakého alba opravdu zaposlouchat. Když na mě před pár měsíci na internetu vyskočilo několik nových singlů z alba nazvaného A View from the Top of the World, nemohla jsem se zbavit dojmu, že tentokrát se děje něco důležitého. Nejspíš přispěla i zkušenost z lockdownu: je dobré být v bezpečí, ale mnohem lepší je být živý.

Pocítila jsem touhu ještě něco zažít, i kdyby to měl být natlučený čumák, radši než se kolébat v aseptickém vzduchoprázdnu. Rozhodla jsem se ale postupovat tentokrát přece jen trochu obezřetněji – žádná sluchátka například, hezky nahlas na pořádných reproduktorech. Pouštěla jsem si také videa z koncertů, pomáhala mi vnímat hudbu jako lidský výtvor a ne jako něco, co vyskočí ze tmy a kousne mě.

Samotné album nebylo zážitek na první poslech, na to je příliš komplexní. Tušila jsem ale krásu, za kterou stojí za to jít, a tak jsem tomu ten čas dala; můj muž mi navíc den poté, co jsem si album poprvé pustila celé, mezi řečí se smíchem sdělil, že jsem si v noci ze spaní zpívala. Proti měsícům nočních můr se tohle zdálo jako jednoznačný posun k lepšímu, takže jsem s důvěrou šla dál.

Zároveň jsem si uvědomila, že možná nejde o nějaké magické kouzlo – prostě je to jen hodně informací ke zpracování, když pět geniálních muzikantů dá do sedmdesáti minut úplně všechno. Díky tomu, kde dneska jsem, se mi dařilo být k sobě laskavější a hlídat si, aby mě ta krása nepřehltila, držet se na hraně přijatelného rizika. Zároveň ve mně ale rostl pocit, že být vyhozená z rovnováhy (v tom modu „jako by“, v jakém operuje veškeré umění) je vlastně dobré.

Že terapie je skvělá pro vybudování pocitu bezpečí a pro postupné zvyšování psychické stability, ale největší změny přicházejí trochu jako skutečné vzrušení: mimoděk, vlastně nečekaně, mimo naši kontrolu. Pamatovala jsem si, jak dlouho někdy v terapii trvalo, než jsme se dostali na živé maso; kolik peněz to stálo! Promarnila jsem během let několik příležitostí, než mi došlo, že když je mi extra zle a jsem rozhozená, je to dar z nebes.

Znamená to totiž, že mám přímý přístup k jádru veškerého toho zmatku, a každá věc, kterou v takové chvíli udělám (kromě zděšeného zabouchnutí dveří, protože tohle prostě nechci prožívat), bude mít sice jen pozvolný, ale zásadní dopad. Rozhodne o tom, jestli si ta zraněná holka ve mně dovolí příště přijít zase o kousek blíž a být třeba klidnější a víc otevřená, protože už nebude muset tlouct trubkou do topení, abych si jí všimla.

Naživo

A taky to prostě byla ohromná zábava. Koncem května jsem se dokonce odhodlala vyrazit na pražský koncert. Hala byla rozvržená k sezení, ale hloučky postávající kolem nikdo nerozháněl, takže jsem se propracovala přímo pod jeden z obřích reproduktorů, ještě než show začala. Tam mě kolem ramen chytil jakýsi Ondřej nebo Olda z Plzně, nabídl mi plzeň (ne, díky) a vysvětlil mi, že musím zůstat přesně na tomhle místě, protože něco zažiju a je to hrozně důležité. Pak zmizel.

A zmizel celý svět kolem. Z večera si pamatuju krom pocitu, že to bylo skvělé, a nárazu zvukové vlny, která mi málem podrazila nohy, vlastně jen prvních pět minut a pak až přídavek – šokovalo mě, kam se ty dvě hodiny poděly, připadalo mi to jako chvilka. Byla jsem prostě někde jinde, unešená. Myslím, že jsem se místy spíš třásla, než abych tancovala, a nějak mi to asi pomohlo úplně vygumovat všechny špatné vzpomínky, které jsem s touhle kapelou měla spojené. Když jsem se dostala do postele, ještě půl hodiny mi doslova cvakaly zuby, byla jsem naprosto vyčerpaná.

Další dny jsem pocítila nevysvětlitelnou vlnu radosti a energie a především obrovskou úlevu. Začaly se dít i další věci. Pustila jsem si cédéčko (po dlouhé době něco úplně jiného, jinou kapelu) a zjistila jsem, že slyším detaily, které tam předtím „nebyly“. Změnilo se i moje vnitřní prožívání hudby. Vždycky jsem u poslechu v hlavě vnímala obrazy, barvy, tvary. Tohle všechno prostě zmizelo, celý systém se vypnul. Byla jen tma, vůbec ne děsivá, ale hebká, jemná a čistá jako popel, jako nový začátek.

Všechno mě začalo mnohem víc těšit – nejenom hudba byla živější, plastičtější, víc dynamická, i já jsem ožila. Mnohem silněji jsem prožívala každý záchvěv, každou emoci. Připadalo mi to jako naprostý restart, přelomový bod. Tohle byla chvíle, kdy mi došlo, jak moc mě celá ta věc dlouhé roky omezovala a tížila. Byla jsem tím tak prorostlá, že jsem to zkrátka nemohla vidět.

Smysl zážitku

Začala jsem objevovat spoustu jiné hudby nebo se vracet k tomu, co jsem milovala dřív. Jako by mi někdo vrátil kus mého života, který mi chyběl, a že to nebolelo, nedělá z věci menší ztrátu – spíš to ukazuje, jak hrozivá byla, že ji nešlo ani vnímat.

Nutí mě to přemýšlet, jaké jiné věci v mém životě by se ještě mohly změnit. Když se mohlo stát tohle… jako by si žádný problém nemohl být jistý, že ho budu mít ještě za pár let. Cítím se obrovsky vděčná a zavázaná. A vnímám, jak je důležité i takhle pozitivní změnu zpracovat, začlenit ji do svého života, protože jinak se i z nejkrásnějšího daru stane harampádí a vlastně další překážka.

Celý zážitek je svým způsobem dvojsečný, protože v jistém smyslu jsem udělala přesně to, co už jsem nikdy nechtěla opakovat: dovolila jsem, aby se mě nějaká nahrávka takhle moc dotkla, aby mě nesmazatelně proměnila. No, myslím, že s tím nějak dokážu žít. Učím se v nové situaci nacházet rovnováhu a připomínám si, že nemusím být dokonalá. Být živá je rozhodně lepší.

A co mi dnes říká tvar mého příběhu? Stále cítím potřebu porozumět, co se to vlastně stalo, jak to bylo možné – proto jsem také napsala toto pokračování. Zároveň mi ale vrtá hlavou, jestli touha porozumět nepřepokládá existenci nějaké neměnné podstaty věcí, kterou odhalím a odškrtnu si splněný úkol, než budu žít dál.

Jenže celý náš život se neustále proměňuje, význam příběhu se mění každou další větou, každým rozhodnutím. Když odoláme pokušení udělat za některou kapitolou tlustou čáru, tato potenciálně hrozivá vrstva nebude mít příležitost ztvrdnout, protože se přirozeně propojí s dalším životem.

To je smysl zpracování zážitků – a později si ušetříme odřeniny, až se jednou budeme chtít podívat, co jsme to tady vlastně odložili stranou. Jde jen o to nebát se mít na té dlouhatánské šále, kterou svým životem pleteme, nějaký ten výstřední pruh.

Adéla, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz.