Tlaky na tělo

Při své práci psychoterapeutky i mimo ni si čím dál víc uvědomuju, jak si především ženy kladou často otázky typu Můžu tohle pro sebe chtít? a Můžu tohle pro sebe nechtít? Pochyby, zda jsou naše potřeby důležité a zda máme právo vyžadovat, aby byly respektovány, mívají hlubší kořeny nejen ve výchově a individuálním nastavení jedince, ale i ve fungování společenského systému včetně takzvané objektivizace těla, převážně ženského.

Hezky to ukazují příklady ze sportu v posledních dnech – norské házenkářky dostaly pokutu za kraťasy místo bikin, velšské paralympioničce byly naopak vyčteny „příliš odhalující“ šortky. Zavděčit se nelze: buď oblečení zahaluje moc, nebo málo. A leckdo má pocit, že může kecat do toho, co si druzí na své tělo obléknou nebo co s ním dělají.

Mnoho žen vyrůstá v prostředí, které jim desítkami drobných podnětů každý den říká, že když se budou dost snažit, když budou hodné, trpělivé, pracovité (spíše pečující o druhé) a krásné, ostatní to ocení. Při tom jde na druhou kolej všechno ostatní včetně prozkoumávání vlastních přání a tužeb mimo naservírované škatulky. Zapomíná se na to, abychom znaly svoje tělesné a psychické potřeby, vnímaly je jako důležité a vymezily se, pokud jsou překračovány naše hranice.

Slýcháme, že nejsme dost štíhlé nebo že nemáme dost křivek, dost cudnosti nebo dost rafinované svůdnosti (ať už to má být cokoliv), dost soudnosti, co je vhodné, nebo dost uvolněnosti být nad věcí. Žijeme ve světě, kde se zevnějšek žen neustále komentuje, využívá pro reklamu a zachází se s ním jako se zbožím. Ve světě, kde má opravdu málokterá žena pozitivní vztah ke svému tělu.

Většina z nás pod tlakem zvnějšku vyhledává údajné nedokonalosti na svém těle a zaobírá se urputnou snahou je donekonečna měnit. Vzhled lidí a nepoměrně více žen je stavěn na první místo více či méně explicitně vyjadřovaného hodnotového žebříčku, a jsme tak redukovány z lidských bytostí na vzhled a funkci našich těl, tedy na objekty. A objekty mohou jen těžko navazovat hluboké vztahy anebo být šťastné.

Alternativou, kterou propaguje například hnutí body positivity, je přijímat svá těla taková, jaká jsou. Jenže to se v každodenním životě ukazuje jako mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Poruchami příjmu potravy, z nichž samotná anorexie má nejvyšší úmrtnost ze všech duševních poruch, trpí miliony lidí po celém světě. Přípravky na hubnutí včetně těch zdraví ohrožujících jsou nabízeny i dětem a mladistvým.

Představy o tom, jak má žena vypadat, kolik má vážit, co se svým tělem smí a nesmí udělat, jsou hluboce zakořeněné v našem kolektivním myšlení, a tak hlubší společenskou změnu nelze čekat ze dne na den.

Skrytá méněcennost

Lektorka Virgia Tovar ve své knize s provokativním názvem Máte právo zůstat tlustá (You Have the Right to Remain Fat; česky zatím nevyšlo) poukazuje na souvislost snahy hubnout a měnit svoje tělo s pocitem méněcennosti až podřadnosti ženy. Ten vychází z jejího historického postavení, které do značné míry, i když v mnohem méně nápadných a spíše nevědomých podobách, přetrvává dodnes.

Podle Tovar by málokterá žena dnes na otázku, zda se cítí méněcenná, odpověděla ano. Ale pokud by otázka zněla Máte na sobě dneska něco, v čem je vám nepohodlně, protože věříte, že díky tomu vypadáte lépe? nebo Odmítly jste dneska sníst něco, co jste chtěly sníst, z obavy, co by to mohlo udělat s tím, jak vypadáte? anebo třeba Popřely jste dneska impulz říct ano nebo říct ne na něco, na čem vám záleželo, z obavy, že by se to někomu druhému nelíbilo? – Jak by zněla odpověď?

Zvnitřněná a za své nevědomě přijatá méněcennost se projevuje třeba právě tím, když věříme, že si musíme něčím zasloužit to, co si opravdu přejeme. A na tom pak podle Tovar staví celá dietní kultura. Hluboce zakořeněná fobie z tuku (fatphobia) a vzbuzování pocitu studu týkajícího se vzhledu těla (body shaming) patří podle ní k důvodům, proč ženy oprávněně prožívají vztek, jenže ten se u nich častěji projevuje jako zažívání studu, protože jsou od dětství učeny obrátit vztek dovnitř proti sobě.

Začarovaný kruh se tak uzavírá. Jestliže se povede někoho přesvědčit, že záleží primárně na tom, jak vypadá, lze s ním snáz manipulovat a zneužívat zaseté nejistoty. Pokud by se nám naše těla líbila taková, jaká jsou, kdo by kupoval všechny ty produkty, jejichž cílem je tato těla změnit? A v dietním byznysu jde o miliardy.

To se samozřejmě netýká jen žen, ale i mužů například v otázce tlaku na svalnatost, výšku a podobně nebo nebinárních a transgender lidí a tlaku na výběr jedné z diktovaných škatulek buď „femininního“, nebo „maskulinního“ vzhledu.

Objektivizaci se nevyhne v naší společnosti snad nikdo, ale nejtvrději dopadá na ty, kdo vybočují z diktátu nejvíc: na osoby s vyšší váhou a nekonformním vzhledem a na ty, kdo už čelí bariérám z jiného důvodu. Takoví lidé zažívají diskriminaci mimo jiné v přístupu k zaměstnání (například vzhledem k předsudkům, že mají slabou vůli a sebeovládání, tudíž nejsou vhodnými pracovními kandidáty), ve zdravotní péči a podobně.

Co je nezdravé?

Další překážkou, se kterou se snahy o změnu úzkého a sotva kdy dosažitelného ideálu utkávají, je obviňování z „propagace obezity“, pokud se například vyfotí větší osoba. Ovšem propagace podvýživy, která má často souvislost s poruchou příjmu potravy zahrnující velice drastické a jednoznačně nezdravé praktiky vůči tělu, těmto kritikům většinou příliš nevadí.

Mylná je i všeobecně rozšířená představa, že štíhlost znamená zdraví a sílu. Odborníci sdružení v hnutí Health at Every Size se zabývají tím, jak poskytovat zdravotní péči všem lidem bez rozdílu váhy kvalitně a citlivě. Čím to, že za kouření, konzumaci alkoholu, přepracovávání se a další zdraví ohrožující chování neschytávají lidé zdaleka tak drsnou kritiku jako za nadváhu a obezitu? Kde bereme právo mluvit druhým do otázek týkajících se jejich těla?

Někteří to omlouvají tím, že malé „pošťouchnutí“ může být motivační a „pomůže“ druhému zhubnout. Výsledky studií přitom ukazují, že stigmatizující komentáře naopak škodí zdraví, mohou spustit fyziologické a metabolické změny spojené s přírůstkem váhy a že diskriminace na základě váhy zvyšuje riziko psychických obtíží, a dokonce i úmrtí nehledě na BMI.

Z českého prostředí mnou zarezonovala podcastová série Sádlo Ridiny Ahmedové, kterou představila na začátku tohoto roku. Autorka se otevřela ohledně toho, jak od malička slýchala, že to, jaká je, není v pořádku, že by měla vypadat jinak a jak ji to na desítky let ovlivnilo. Z mnoha komentářů se postupně začala domnívat, že „nesprávné množství sádla“ na jejím těle nejde dohromady s úspěchem, oblíbeností či dobrou šancí najít si partnera. Jak ale říká, postupně si začala uvědomovat, že její vztah k tělu silně ovlivňují a deformují komentáře a obrazy zdánlivě dokonalých těl z médií a sociálních sítí.

Na výzvu, že hledá ženy ochotné mluvit o tom, jak jim do života zasáhlo to, že podle svého okolí nosí na těle nesprávné množství sádla, se jí ozvaly desítky žen, jejichž příběhy si v sérii můžete poslechnout a někdy z nich opravdu mrazí. Ahmedová sama říká, že na přijetí svého těla stále pracuje, vnímá to jako proces. Podařilo se jí ale dojít k tomu, že její tělo včetně jejího sádla je její věc – je její zodpovědnost, aby bylo její tělo zdravé, a zároveň není povinna vyhovovat představám nějakých jiných lidí. Rozhodla se také šířit osvětu s projektem Moje tělo je moje.

Pro někoho může téma přijetí svého těla paradoxně proti svému účelu představovat nový nárok. Tedy nárok milovat sebe a své tělo a přijímat je každý den na sto procent. A pokud se to nedaří, vyloží si to jako vlastní selhání a neúspěch – „tak se asi nesnažím dost, je to mnou“. Lze to ale zkoušet jinak, spíš jako určité nastavení mysli: každý den se můžu rozhodnout s laskavostí k sobě směřovat k postoji, kdy přijímám sebe a své tělo, všímám si toho, co mi dává. Nejde o soutěž, abychom to každý den dokázali perfektně, nýbrž už to, že se snažíme, je dost. Tak, jak jsme, jsme DOST.

Jak zlepšit vztah ke svému tělu?

Zvědomujte si, co vás ovlivňuje

Jestliže vypozorujete, že vám určité účty na sociálních sítích, pořady nebo časopisy spouštějí negativní myšlenky ohledně vašeho těla a sebevědomí, snažte se od nich odstřihnout. Pokud na sociální sítě sami přispíváte, všímejte si, jaké fotky sdílíte a co při výběru sledujete. Jde to i nějak jinak? Mějte na paměti, že fotky, které vídáme na sociálních sítích, v časopisech a podobně, bývají silně vyretušované a upravené tak, že jsou dost vzdálené realitě.

Vnímejte sílu slov

Všímejte si toho, jak o svém těle mluvíte. Vysíláte tím zprávy sami sobě i ostatním, kteří se k vám mohou připojit. S lidmi, kteří mají nevybíravé komentáře, to může být mnohem složitější, ale ochránit se by mělo být prioritou. Pokud chcete, můžete s nimi téma zkusit otevřít, vyjádřit, jak se cítíte, když se takhle mluví, a říct, co byste si naopak přáli místo toho. Jestliže si někdo dobírá vaše dítě za to, jak vypadá, dejte najevo, že to není ok. Váš vzor je pro dítě velmi důležitý.

Navažte se svým tělem kontakt

Snažte se propojit s tím, co vám přináší příjemné tělesné pocity. Navozujte situace, ve kterých je vám kontakt s vaším tělem příjemný – ať už to je masáž, relaxace, vědomá a přiměřená tělesná aktivita (tedy ta, která vám přináší radost a energii, nikoliv ta, která vychází z přání spálit kalorie nebo změnit vzhled těla) a mnohé další.

Velkou podporou nám mohou být blízcí, kteří nás berou takové, jací jsme, nehledě na vzhled, a dále různé body positivity účty a komunity na sociálních sítích. Moje oblíbená influencerka je třeba Megan Jayne Crabbe.

Věnujte si laskavou pozornost

Důvěřujte moudrosti svého těla. Naslouchejte jeho potřebám – bez hodnotícího postoje rozeznávejte hlad, chuť, únavu, bolest… Můžete zavnímat náhlý impulz z vašeho těla, třeba sundat si boty a projít se po trávě – dopřejte si to. Nebojte se důvěřovat i signálům, které dostává ze svého těla vaše dítě: nenuťte ho dojídat, nebagatelizujte, když vám říká, že jej něco bolí.

Prozkoumejte své hranice

Jste si vědomi vašeho osobního prostoru a vymezujete jeho hranice, nebo se stává, že jej druzí překračují (jsou k vám blíže, než si přejete, dotýkají se vás, když nechcete, atp.) a vy nevíte, jak zareagovat? Uvědomujte si, co je vám příjemné a co ne. Pokud zjistíte, že říkat „ne“ je pro vás velmi náročné, možná bude vhodné to blíže prozkoumat například v terapii.

Respektujte hranici těla i u dětí. Pokud bude dívka vedená k tomu, že má dát pusinku strýčkovi, ať chce nebo nechce, protože to tak dělají hodné holčičky, jak se v dospívání naučí říct „ne“ na to, co jí bude nepříjemné?

Dělejte malé kroky

Nevyžadujte po sobě příliš mnoho najednou, nevyčítejte si, když se hned nedaří nebo se po nějaké době objevují negativní myšlenky – to patří k celému procesu a může vám to hodně sdělit. S laskavostí k sobě se přiveďte zpět k vaší cestě, na které se snažíte přijímat sami sebe a své tělo. A máte‑li jakýkoliv vliv, využijte jej pro změnu. I malý krok se počítá.