Tíha na duši

Životní příběhy těchto lidí vůbec nebývají lehké. Mnohdy povídají o sourozencích, kteří řešili z pohledu rodičů závažnější problémy a na ně zkrátka nezbýval čas, energie ani láska. Nebo jsou to příběhy rodičovských hádek. Otců či matek, kteří se trápili svými životními strastmi, a na ty dětské nebyl čas. Jsou to příběhy dětí, které měly otce či matku závislé, emočně nevyrovnané, zkrátka psychicky nemocné.

Ti, kteří měli dítě milovat, tak nečinili. Dítě muselo být tiše, chovat se bezproblémově, nezatěžovat, držet krok a šlapat jak hodinky. Děti nemohly být skutečnými dětmi. V hlavě jim mnohdy vířily myšlenky: Jen nikoho nenaštvi. Nezatěžuj. Nepřidělávej problémy a starosti. Hlavně ať se rodiče nezlobí. Nesmíš je zklamat. Jsi jenom pro ostudu. Nikdo tě nemá rád takovou/takového, jaký opravdu jsi. Tvoje starosti, tvoje povaha jsou jenom na obtíž. Mlč a bude to v pořádku.

To je pěkná životní nálož. Nechci zde rodičům křivdit – možná někteří z nich byli vřelí a milující, jen nevěděli, jak dát najevo svůj zájem, ochotu, lásku a přijetí. Možná to lépe neuměli, sami zažili těžké dětství, měli opravdu příliš existenčních starostí, než aby řešili svět svého dítěte. Možná… to nevím. Vím ale, že často naproti mně sedí někdo, kdo o sobě velmi pochybuje. Kdo si není jistý, že si zaslouží zájem kohokoliv (vlastně ani té psycholožky).

Tito lidé bývají křehcí. Zranitelní. A ne vždy se setkají s přijímajícím okolím – mnohdy je tomu spíše naopak. Jako by ostatní vycítili, že o sobě pochybují. Jako by vycítili, že tady mohou překračovat hranice, beztrestně si rýpnout, úkolovat, vyčítat nebo si na nich vybíjet vztek.

Protože tito lidé, kteří se mnoho let učili nikoho neobtěžovat, ty úkoly, výčitky, vztek i rány od ostatních zkrátka přijmou. Pro ně zcela přirozeně, ale mnohdy o to víc bolestně. Vždyť se přece jen potvrdí to, co jim stejně všichni říkali už od malička: že kdyby vůbec nebyli vidět, udělali by daleko líp.

V dospělosti se příliš neprosazují. Mnohdy se bojí, aby něco neudělali špatně. Protože když udělají, zase tím potvrdí svoji neschopnost, nešikovnost, svoji nepotřebnost nebo nezajímavost. Když mluví, mají obavu, že blekotají. Že neříkají hodnotné, smysluplné či poutavé věci tak jako ostatní. Každý svůj výkon srážejí. I když dostanou u zkoušek A, mají v sobě mnohdy tu nepříjemnou pachuť: Vůbec nevím, za co… Zkoušející měl prostě dobrou náladu. Možná mi to dal jenom z lítosti.

Jako by nikdy neudělali dost. Jako by nikdy nemohli dosáhnout ani po paty svým spolužákům, kolegům či vedoucím. Vždyť všichni jsou hezčí, lepší, chytřejší, výkonnější. To musí vidět každý. Jejich realita je realita sebemrskačská. Nedělají to schválně. Jejich mysl je zkrátka nastavená na program: Ty jsi špatně a ostatní dobře. A nikdy nebudeš tak dobrý jako ostatní.

Začít o tom mluvit

Tak… teď věřím, že představu máte. Možná jste v tom poznali někoho blízkého nebo zahlédli část své duše. Možná, že si částečně (snad ne úplně) takové přesvědčení v sobě nesete – dali vám je do vínku, aniž by tušili, kolik obtíží vám tím přivodí. A teď vás zajisté napadne ta klíčová otázka: Co ale s tím? Co s tím, když to takhle mám?

Jak se zbavit přesvědčení, které se v nás upevňovalo až příliš dlouho? Jak se zbavit pochybností o sobě samém? Jak posílit sebevědomí? Změnit obrázek své duše? Jak se přesvědčit o tom, že už „jste dost“ – dost hezcí, šikovní, výkonní? Jak uvěřit tomu, že stojíme za to být posloucháni? Že na nás záleží?

Vy, kteří pravidelně čtete nebo posloucháte Psychologii.cz, určitě tušíte, že odpověď nebude příliš jednoduchá. Přesto bych byla ráda, aby byla dostatečně konkrétní. Aby každý takový člověk pocítil alespoň závan naděje, že to nemusí zůstat tak, jak to právě je. Že existuje cesta, jak z tohoto myšlenkového příkoří ven. Že pro sebe může objevit způsob, jak si uvěřit. Jak o sobě začít přemýšlet i v těch pozitivních pojmech.

První důležitý, nelehký a odvážný krok je vůbec si říct: Už to takhle nechci mít. Už mám svého sebepodceňování, sebepodrývání či sebekritiky dost. Chci to jinak…

V tomto kroku nepropadáme beznaději. Neuvěříme ostatním, že jsme špatně. Vlastně trochu zpochybníme autority a důležité osoby. Zpochybníme jejich pohled na nás samotné: Možná byli víc přísní, než museli být. Možná to nebylo mnou. Možná, že mě kritizovali zbytečně. Mohli o mě projevit větší zájem. Měli mi dát najevo lásku. Možná, že byli víc obviňující, trestající, obtěžkáni vlastními problémy. Možná to vůbec neznamená, že jsem něco dělal/a špatně já.

Všechna tato nelehká práce je v prvním kroku. A já bych ty čtenáře, kteří mají něčím podobným zatíženou svoji duši, v tomto kroku moc chtěla podpořit. V kroku začít o sobě mluvit. S někým, kdo poslouchá. S někým, kdo má opravdový zájem. Kdo je schopný dávat upřímnou, opravdovou, vřelou zpětnou vazbu. Kdo umí být podporující, otevřený, autentický. Kdo může být oporou. Mám zde na mysli dobré kamarády, prarodiče, někdy i rodiče. Tety, kolegy, vedoucí, učitele… A pokud nikdo takový není? Stojí za to vyhledat terapeuta či psychologa.

No to je mi teda řešení! Začít o sobě mluvit! A ještě si za to platit! To je přece jasné, že odborník bude říkat, že se nemám podceňovat. Že si mám začít věřit… Ačkoliv doufám, že tyto škarohlídské věty nikoho nenapadnou, raději se jim maličko pověnuji. Mluvit o sobě je dle mého názoru důležitý začátek cesty. Protože jedině tak se mohou začít postupně rozplývat naše obavy.

Vnitřní pochybnosti totiž jsou jako jed. Dokážou otrávit každou naši činnost, každou myšlenku. Všechno, na čem nám záleží, mohou intenzivní pochybnosti pokazit. Bojíme se, že selžeme. Že uděláme nebo řekneme hloupost. Že nepodáme takový výkon, jaký bychom potřebovali. Určitě se mi to nepovede. Zesměšním se. Pokazím to. Před ostatními budu vypadat směšně… Vždyť je to tak vždycky, tak proč by to tentokrát mělo být jinak?

A teď si představme, že pochybnosti, které nám bobtnají v hlavě, řekneme nahlas. Že je vyslovíme a předáme s důvěrou do rukou člověku, kterému věříme. Člověku, který zvládne unést každou naši myšlenku. Každou obavu, pochybnost, každý náš strach.

Ufff… jako by se najednou ta tíha rozplývala. Možná i ve svém hlase slyšíme, jak tvrdí k sobě jsme. Jak moc toho po sobě požadujeme. Jaké nároky jsme převzali, aniž bychom si to plně uvědomili. Jak kritickým jazykem k sobě mluvíme. Mnohdy bez přestávky. Bez oddechu…

V tu chvíli od druhého nám blízkého a důvěrného člověka nezískáváme odmítnutí nebo odsouzení ani neslyšíme větu: Prosím tě, ty s tím naděláš… Nepřichází potvrzení našich obav – naopak. Získáváme korektivní zkušenost. Možná poprvé zažíváme, že naše starosti, naše obavy, myšlenky jsou důležité, hodnotné, zajímavé. Možná nás poprvé někdo poslouchá. Možná nám někdo poprvé projevuje zájem a přijetí.

Namísto odsouzení může přijít obdiv za všechno, co jsme zvládli, čím jsme si prošli. Někdo s námi možná poprvé nahlíží na naše zkušenosti a k tomu přidává: To muselo být opravdu těžké. Věřím, že to muselo hodně bolet. To tě muselo stát hodně síly, všechno zvládnout sám, sama.

Chtěla bych zdůraznit, že otevření se a mluvení o svých obavách, pochybnostech, o sebekritice či tvrdém hodnocení je velmi křehká věc a v tento okamžik bychom opravdu měli mít v daného člověka důvěru. Mnoho lidí se v minulosti spálilo. Možná, že též patříte k těm, kteří tento krok už párkrát udělali, a dopadlo to špatně. Vím… o to může být mluvení těžší, ale nevzdávejte to. Nevzdávejte boj za přesvědčení o vás samotných.

Když získáme korektivní zkušenost, když získáme alespoň trochu důvěry, že opravdu něco znamenáme, že možná opravdu říkáme důležité, smysluplné věci, že možná pro někoho jiného jsme zdrojem naděje, síly nebo vůle, možná uvěříme v sebe.

Možná uvěříme, že dělat chyby je v pořádku. Že to nikdy nemělo znamenat, že my jsme špatně. Možná nemusíme být hlavně potichu. Nemusíme spořádaně sedět a neprojevovat se. Nebo třeba uvěříme, že jsme krásní tak, jak jsme. Že si o nás druzí mohou myslet, co chtějí, a přesto v sobě uvidíme trošku něčeho kouzelného, přitažlivého a jedinečného.

Někdo, kdo naslouchá

A když tedy v okolí žádného takového člověka, který mě opravdu bude slyšet, nemám, musím jít hned k psychologovi? To je jediné řešení?

Ptáte se správně. Já vím, že pro mnoho lidí není samozřejmost mít vedle sebe někoho opravdu blízkého. Prostě neměli štěstí. A je možné, že psychologická pomoc pro vás není v tuhle chvíli správná cesta nebo je zatím z různých důvodu nedostupná. Možná je ale někde v okolí svépomocná/seberozvojová skupina. Možná se děje nějaký zajímavý kurz či seminář se šikovnými lektory. Možná existuje skupina na sociálních sítích, která umí být podobně podporující.

Když potřebujeme být slyšeni, když potřebujeme porozumění, možná jej najdeme u lidí, kteří si prošli podobnými situacemi. Možná i v jejich očích či duši zahlédneme podobná zranění a možná nám to dodá sílu. Já věřím, že upřímný mezilidský kontakt může být hojivý, a byla by škoda jej nevyužít.

Nemyslím si, že stačí jen začít mluvit o tom všem, co nás tíží, a hned budeme hýřit sebevědomím hraničícím s narcismem. To vskutku ne. Ale myslím, že když budeme mít po svém boku (nebo alespoň v naší mysli) někoho, kdo v nás věří, kdo v nás to kouzlo, dobrotu, sílu vidí, uvidíme ji taky.

A pozor, nemyslím si to jen já. Ti nejslavnější humanističtí psychologové to viděli přinejmenším podobně. Vytvořte svým klientům podpůrné prostředí, přijměte je, důvěřujte jim, akceptujte je a oni vyrostou sami. Velmi volně parafrázované myšlenky Carla Rogerse, Davida Mearnse, Abrahama Maslowa a dalších. Seznam je nekonečný. A věřím, že mnoho současných terapeutů má ke svým klientům podobný přístup.

Podle Rogerse terapeut přijímá svého klienta s péčí, jež se podobá péči rodičovské: „Terapeut neschvaluje každý projev a chování klienta, ale starost, zájem a péče jsou úplné, nekladou si podmínek. Nepřijímá některé pocity u klienta, zatímco jiné odmítá. Je to stálé, pozitivní, nepřivlastňující přijetí bez výhrad a bez hodnocení. Pro mnoho terapeutů je obtížné neposuzovat.“

A možná tak poprvé někdo, kdo byl v dětství odmítaný, opovrhovaný, odsuzovaný i za malé přešlapy, za malé nehody, nepovedené drobnosti, může zažít pocit, že tak, jak je, je zkrátka správně. Dokonalý nebo dokonalá i s chybami. A přesně tak, jak je, je v pořádku.

Ono je to opravdu těžké, předat pocit přijetí skrze slova na papíře. Přesto to pro mě stálo za pokus – pokusit se sdělit myšlenku, že má cenu zkusit pro sebe získat korektivní zkušenost. Má cenu mluvit o svých myšlenkách a vidět, slyšet a poznat, jak moc tvrdé a nerealistické jsou.

Má cenu zkoušet důvěřovat. Protože pak může přijít úleva. Úleva, že se možná obáváme víc, než je třeba. Že je toho v nás krásného o mnoho víc, než sami můžeme dohlédnout. Můžeme tak dát i druhým příležitost, aby oni skutečně uviděli nás. Když my sami máme v tu chvíli na očích černé klapky, které tam zůstaly ještě z minulých zkušeností.

Někdy mě bolí, že to, co vidím já, nemohou vidět ti, kteří sedí naproti mně. A proto tento článek. Tentokrát bez konkrétního příběhu, pro všechny, kteří o sobě pochybují, že v nich vůbec něco hezkého je. Já v sobě mám skálopevné přesvědčení, že je. A vím, že takto to má mnoho kolegů, mnoho terapeutů a psychologů, kteří pomáhají klientům, aby objevili sebe samé, bez ohledu na to, co jim od mala říkali druzí.

Někdy může být to nejtěžší nevzdat to. Nepodlehnout černému, negativnímu přesvědčení. Nepřestat doufat, že to v mysli může být jinak. Tak snad na vás ta kapka naděje dopadla. Snad to byl závan něčeho, co třeba těm, kteří váhají, dodá naději. A pokud byl tento článek jen milým poslechem do uší, i tak dobře. Co víc si člověk na dálku může přát…