Ticho, prosím
Pustit si muziku pěkně nahlas je paráda. Sousedovi z druhé strany zdi už to ovšem tak skvěle nezní.
Člověk toužící po tichu je psancem na útěku. Nikoho neobtěžuje, tak proč ostatní nedokážou totéž? Jsme obklopeni přemírou zvuků, které jdou přímo do mozku.
Dnešní děti už pomalu nevědí, co je to hrát si jen tak venku před domem, zvlášť ve městech, všímá si v článku Rodiče v kleštích Pavla Koucká. S nastupujícím létem jsem si uvědomila, že tam, kde žiju, to zatím – naštěstí pro děti – neplatí. Mezi našimi paneláky si děti hrají skoro každý den, celé odpoledne, vlastně až do večera. Přes otevřená okna (ano, už je vážně teplo) je všichni celou tu dobu slyšíme.
Slyšíme taky živý rozhovor dam na chodníku, vodu puštěnou u sousedů, o vrtání a broušení v bytě, který už půl roku prochází rekonstrukcí, nemluvě. Slyšíme sbíječky z nedaleké křižovatky, protože s teplým jarem přišla i doba zvelebování městských komunikací. Štěkot psů se mísí s kvílením cirkulárky ze zahrádek a nad tím vším řvou jako o život ptáci.
„Akustický smog narůstá a poškozuje přímo sluchové ústrojí,“ konstatuje v článku Škodí uším, škodí duši Radkin Honzák. „Část sluchové dráhy míří přímo do jednoho z emočních center, kde je zpracováno jako signál rozlišující pohodu nebo nebezpečí.“ A navíc: „Uši nemají žádná víčka. Je to proto, že nás mají svou neustálou pohotovostí chránit.“
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..