Tiché sebezničení
Proč toužíme po uznání hlavně od těch, kteří o nás nestojí?
Někteří lidé jako by říkali: „Na mně nezáleží, ty jsi důležitější.“ Málokdy si udělají volný čas pro sebe, většinou pořád něco MUSEJÍ. Jejich životy jsou zaměřeny jen na plnění úkolů a povinností. Mají pocit, že musí být užiteční, zábavu si nemohou dovolit. Když se jim od těch, ke kterým vzhlížejí, něco nelíbí, většinou si to nechají líbit, přitakávají a přizpůsobují se. Snaží se sami sebe předělávat k obrazu těch, kteří je odmítají. Na podvědomé úrovni doufají, že když se změní, bude je okolí milovat a vše už bude v pořádku. Současně ale mnohdy přehlížejí právě ty své blízké, kteří je mají upřímně rádi.
Při výchově dětí si často „oblíbí“ dítě, které je má takzvaně na háku, a toto dítě opečovávají, rozmazlují, jsou na něm závislí. Takové dítě často cítí, že si s rodiči může dělat, co chce. Nemusí plnit povinnosti, rodiče to pokaždé prominou. Z druhého dítěte, které je méně průbojné a stojí o jejich přízeň, si udělají otloukánka, hromosvod, na kterém si vybíjejí vlastní komplexy. Jsou na ně přísní a mají plno požadavků typu „dones, přines, udělej“, to vše doprovázeno hodnocením „seš totálně neschopný“.
Když takové rodiče chvíli pozorujete, zjistíte, že bývají povýšení k lidem, kteří si nevěří, ale ve společnosti, kde je někdo, ke komu vzhlížejí, se podřizují a chovají se velice úslužně. Záleží jim na tom, jak vypadají před okolím, ale pouze tam, kde z druhé strany cítí chlad či přímo nadřazenost: „Musíme být před panem doktorem reprezentativní.“ K tomu využívají i své méně oblíbené dítě.
Cesta přijetí
Lidé se sníženým pocitem vlastní hodnoty úmorně pracují na tom, aby se změnili k obrazu svého okolí, a tím sami sobě škodí. Adam ke mně přišel do terapie s tím, že ho posílá jeho partnerka, prý je až moc uzavřený. Dostal ultimátum, že pokud se nezmění, je ve vztahu konec, protože s jeho uzavřeností se nedá žít. Absolvoval několik kurzů, kde se učil rozvíjet komunikaci.
Pokaždé, když se snažil partnerce ukázat, že už zvládá dělat to, co požaduje, okamžitě našla jinou chybu a znovu se vše opakovalo. Adam hodně tlačil na to, že se musí změnit. Terapie se pro něho stala místem, kde byl poprvé v životě se svou uzavřeností přijímán a mohl si ji dovolit mít, nemusel ze sebe dělat silného superhrdinu.
Vysvětlila jsem mu, že když bude odmítat svou uzavřenost a bojovat s ní, jeho rány z dětství se nevyhojí. Učila jsem ho naopak přijmout svoji uzavřenost a integrovat ji do svého života. Přestal ji skrývat, přijal ji a tím se mu ulevilo. V závěru terapie došel k tomu, že se nemusí měnit – může si najít ženu, která ho bude milovat i s jeho uzavřeností. Začal přijímat sám sebe, stal se z něho sebevědomější člověk a neměl už zapotřebí prosit o přízeň protějšky, které ho odmítají jako jeho rodiče.
Zjisti, kdo jsi a kam patříš
Naši předkové zažívali stejné problémy jako my. Neměli psychology a řešili to vyprávěním příběhů plných symbolů. Ty nás mohou inspirovat i dnes: ukazují nám cestu, jak z toho ven. Ráda při práci s klienty používám symboly z příběhu o Popelce a o „ošklivém“ káčátku, kde jsou tyto archetypy popsány a příběhy nám zároveň ukazují řešení. Použiju jeden i tady, protože většina lidí tyto příběhy zná velmi dobře.
Příběh o ošklivém káčátku vypráví, že se vyklubalo mezi kachními vejci a vyrůstalo mezi kachnami, které mu neustále ukazovaly, že je s ním něco špatně. Káčátko bylo tak nešťastné, až ho jeho stavy dovedly k myšlence skoncovat se životem. Když se chtělo utopit, zahlédlo v jezeře svůj odraz. V tu chvíli pochopilo, že není kachna, ale krásná labuť – opodál uvidělo hejno, kde všechny labutě vypadaly jako ono samo. Přidalo se k nim, získalo novou rodinu a společně odletěly.
Příběh pojednává o sebepřijetí: pokud žijete někde, kde vás okolí nepřijímá, neznamená to, že je s vámi něco špatně, ale že máte jiné nastavení. Není potřeba se přizpůsobovat. Jste plnohodnotní a můžete si najít svou vlastní společnost. Jestli se vás druzí snaží předělávat, věřte, že vždycky existují lidé, kteří mohou být naladěni podobně jako vy. Mohou vás uznávat a mít bezpodmínečně rádi s vašimi klady i zápory.
Někteří lidé buší celý život na dveře, které se neotevírají a nikdy se neotevřou. Jiní dojdou k poznání, že už to nemají zapotřebí, otočí se zády, jako to udělal hrdina z příběhu Hanse Christiana Andersena, a vstoupí tam, kde jsou dveře otevřené. Nemusíte se měnit podle svého okolí, stačí přijmout sami sebe a okolí se vám vyselektuje a zároveň získáte nové vztahy, které budou kvalitnější.
Když se ničí někdo blízký
Zuzana se ptá, jak se vyrovnat se sebedestruktivním chováním svého manžela. Láska k druhému člověku se týká i svobody a porozumění jeho chování. Jakmile víme, proč se takto chová, může se nám ulevit – pochopíme, že neděláme nic špatně, že to jsou vzorce, které jej ovládají, a on sám se rozhodl v nich být, ať už vědomě, či nevědomě. Pokud budeme tlačit, aby se změnil, setkáme se s odporem.
Někdy je potřeba dát milovanému člověku prostor, svobodu a respektovat jej v tom, co si vybral. Vcítit se do jeho situace, přijmout realitu, že je to silnější než on sám. Láska je i to, že ho přijmeme s jeho sebedestruktivními vzorci. Jsou to jeho životní lekce, které jsou od života člověka neoddělitelné, musíme jimi každý projít. Je to zkouška, kterou může zvládnout, když bude chtít, ale také nemusí.
Doporučuji naučit se vnitřně pouštět své blízké, nelpět na nich a dát jim svobodu i v tom, když chtějí věci, které my nechceme. Je pak na vás, zda s nimi budete chtít život dále sdílet, nebo se rozhodnete jít svou vlastní cestou.
Tou se můžete vydat už nyní i přesto, že jste v nepříznivé situaci. Například už tím, že se začnete v životě realizovat tak, jak potřebujete, naučíte se nemít očekávání od druhých. Když se naučíte přijímat blízké ve vašem okolí takové, jací jsou, přestanete se snažit je předělávat a smíříte se s jejich životy, hodně se vám uleví.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..