Testování lásky

Budu dnes chvíli za moralistu, snad odpustíte. Žádný strach, opravdu jen chvíli. Pak už to bude jen o opravdových lidech, omylných, chybujících, hledajících, o nás všech obyčejných, každém jinak obyčejném, jinak se snažícím nebo se třeba ani příliš nesnažícím být Člověkem s velkým Č. Bude to po chvíli moralizování a zkoumání etiky opět brzo bez morálních soudů, bez imperativů a nároků na jejich dodržování.

Tak, jak to nakonec všem psychonaukám a psycholéčbě přináleží, jak to v dušezpytných a dušerestauračních naukách včetně psychoterapie má být, aby byly účinné. Po odečtení nutného bazálního hodnotového nastavení, bez něhož psychoterapeut nemůže existovat, neboť by nebyl dobrým terapeutem. Tedy to je moje přesvědčení. I pochopení všech zákoutí lidské duše, i těch nejvíce antilidských a asociálních, musí stát na pevném morálním základě. Čili: chvíli budu za moralistu – a pak už to bude o lidech, v případě těch posledních dvou samozřejmě mystifikovaných dost na to, aby je nikdo nepoznal, aby se nepoznali nejspíš ani oni sami, kdyby mne tady četli.

Jo, a budu trochu plést páté přes deváté, v tom také poprosím o špetku shovívavosti. Ať v době, kdy sedíme doma a nemůžeme téměř nic z toho, co by dávalo křídla, pomyslná nebo opravdová airbusová, kdy není, co by nás vyneslo ze zamčených prostor do výšin a rozpohybovalo nehybný čas, ať v této olověné době smí létat alespoň myšlenky! Zejména když ty myšlenky jsou O LÁSCE, jež je sama o sobě něčím neuchopitelným, nedefinovatelným už jen proto, že má tolik podob – a tak létá a neposedí nám v kolonkách a šuplících už z definice.

Teplotní mapa lidských srdcí

Takže ještě, s dovolením, k té koroně. Tahle doba je, zdá se mi – kromě mnoha jiného a jakkoli to vyzní jako hloupé patetické klišé a kýč – zkouškou lásky. Představte si, že by existovaly snímače láskyplnosti, laskavosti, lidského tepla, ohleduplnosti a pochopení, že by nám létaly nad hlavami a mapovaly stav naší lidskosti. Tady je oranžově, tihle lidé rozumí potřebě vřelosti a vroucnosti, tady ten má srdce z ledu a myslí jen na své pohodlí, tady tomu jeho jinak laskavé lidumilství překryl tmavě šedý strach. Podobné barvy by snímače nasnímaly i jindy, bez pandemie – jen je ta pandemie příliš vážným důvodem, proč takové snímky nemůžeme ignorovat, proč se jim nemůžeme vyhnout. Tedy minimálně já ne. Vnímám je všude, každý den, ty záznamy stavu dobra a lásky v nás.

A vůbec nejde o to, zda věříme nebo konspiračně nevěříme na smrtící pandemii. Případně (asi nejčastěji) zdali se názorově pohybujeme někdy mezi těmito dvěma extrémy, a jsme tudíž tu běžně seriózně vyplašení a tam běžně nevážně bagatelizující, podle toho, jak nám to právě káží naše mechanismy udržení integrity osobnosti a zachování psychického zdraví.

Laskavý člověk se chová laskavě nezávisle na tom, zda bytostně vnímá sevření celosvětovou katastrofou nebo věří, že mu nic nehrozí. I popírač bez bázně a respektu vůči viru a opatřením s ním souvisejícím nosí roušku a dezinfikuje si ruce, přestože se necítí ohrožen, pokud ví, že to pomůže pohodě toho druhého, více vystrašeného. Ano, tohle byla příliš zjednodušená ilustrace toho, co chci říci – zkusím ještě další:

Po chodníku jde paní, na puse a nosu respirátor. Pokaždé, když se míjí s kolemjdoucími, paní uhýbá, nakolik to jen chodník dovoluje. Naproti přicházejí dvě slečny, jedna z nich s rouškou na krku. Nechráněná a nechránící slečna si všimne hrůzy v očích paní, beze slova si vytáhne roušku až nad nos a až po nějakých dvaceti metrech ji zase sundá. Možná má kovidovou virózu čerstvě za sebou a má už negativní PCR a pozitivní IgG protilátky a je si jistá, že nikoho nenakazí. Anebo také možná považuje celé haló kolem koronaviru za Sorosovo či Gatesovo megaspiknutí. Nebo je jednoduše jen lehkovážná. Nebo líná přemýšlet. Ale je zřejmě majitelkou laskavého srdce a rozumí strachu staré paní.

Po chodníku jde paní, na puse a nosu respirátor, když se míjí s kolemjdoucími, uhýbá, nakolik to jen chodník dovoluje. Naproti přicházejí dvě slečny, jedna má roušku pod nosem a druhá ji nemá vůbec. Živě si povídají, nahlas se smějí, paní si nevšímají, ta se marně snaží vyhnout, slečna bez roušky jí dokonce zhluboka vydechne – nechtě, ale přece – přímo do obličeje. Paní se rozkřičí, vyhrožuje policií, pak rozčileně odchází. Není divu – má v první řadě a právem strach. Větší, než je její snaha o smířlivé pochopení.

Po chodníku jde paní, na puse a nosu respirátor, když se míjí s kolemjdoucími, uhýbá, nakolik jí to dovolí šířka chodníku. Naproti přicházejí dvě slečny, jedna má roušku pod nosem a druhá ji nemá vůbec. Živě si povídají, nahlas se smějí, paní si nevšímají, marně se jim ona snaží vyhnout, slečna bez roušky jí dokonce zhluboka vydechne – nechtě, ale přece – přímo do obličeje. Paní se zastaví, počká, dokud jsou dívky snad dvacet metrů daleko, sundá si respirátor, vyhodí ho do koše, vytáhne z kabelky roušku a pomyslí si: „Respirátor to není, ale zase je ta rouška úplně nová a čistá, a vůbec, třeba ta děvčata nejsou vůbec nezodpovědná, třeba mají covid čerstvě za sebou a mají už negativní testy a pozitivní ty správné protilátky, a tudíž nemohou nikoho nakazit, a vůbec, k čemu by nám byl absolutně sterilní svět, kdyby se v něm všechny mladé slečny přestaly smát a procházet po chodnících a těšit ze svobody, kterou si pomyslně vybojovaly svou pomyslnou odvahou.“ Milá paní. Laskavá. To je velký bonus k tomu, že před důchodem pracovala v mikrobiologické laboratoři, a tudíž není, pokud jde o virologii, odkázaná na odborníky ze sociálních sítí. Má o koronavirech poctivě nastudované články z Lancetu, a nemusí tudíž v sobě živit iracionální obavy. Úplně stačí ty racionální. I na boj s nimi spotřebuje docela dost energie – až by se jeden divil, že jí ještě nějaká zůstává na pochopení druhých.

Kdybychom chtěli být patetičtí, vysvětlíme si to tím, že chápavá a přijímající láska je nekonečná, neměřitelná a nevyčerpatelná – buď ji máme, nebo nemáme. A ono to tak nějak nakonec asi doopravdy bude, i bez toho patosu a vágních odkazů k ezoterice. I naše pomyslné snímače lidského tepla by nad paní mikrobioložkou zajásaly. A ty nepomyslné, naše vnitřní snímače, tím spíše. Pokud je máme zapnuté a naladěné. A to mnozí máme v této době víc než jindy, zdá se mi.

Tato doba jako kdyby přes všechen zimní chlad a riziko špatných konců (nebo právě pro ně) aktivovala zářiče hřejivé lásky i její přijímače. A když takovou lásku, laskavost, teplo, vstřícnost, pochopení, cokoli dobrého mezilidského zachytí, fungují jako zesilovače. Potkáte dobrého člověka, neomylně jeho dobrotu poznáte a po čase stráveném v jeho přítomnosti odcházíte jako lepší člověk. A na druhou stranu ty přijímače dobra nemilosrdně odhalí jeho nepřítomnost. Jindy byste si nevšimli – ale se skenery naladěnými na nejjemnější frekvence tepla a chladu vám najednou vaše duše hlásí: Tady něco chybí. Au. Tady je chladno.

Srdce hlásí minus

Nedávno jsem si po skypu povídala s Etelle, kamarádkou mé kamarádky. Mixem jazyků, jednak proto, že Etelle je světoobčanka, prapůvodem Maďarka, ale žila všude možně, vdala se za Brita a v práci mluví francouzsky, a jednak proto, že Etelle chtěla, aby nám nerozuměla její dcera, dívající se na televizi ve vedlejším pokoji. Nadine je čtrnáct let a podle toho, co mi o ní Etelle řekla, už není žádné dítě, ale prakticky dospělá romská slečna, energická a vládnoucí neochvějnou vůlí, která – dost nepřekvapivě – dělá věci, jaké by dle svých rodičů, zejména dle Etely, dělat neměla, a nedělá věci, které by podle nich dělat měla. Třeba se Nadine nechce učit. Nebo hrát na housle. Ano, adoptovaná. Ve dvou letech, po mnoha letech touhy po vlastním miminku.

Když jsme si s Etelou dopovídaly, zůstala jsem sedět a dlouho jsem ten rozhovor trávila. A nebyla to dramatičnost chování její dcerky, co jsem potřebovala zpracovat, nebyla to srdceryvnost rodičovských zážitků ani tíha bezmoci učitelů a rodičů tváří v tvář zarputilé dívčí síle, nebyla to ani hrozba životního krachu jedné mladé nadané dívky. Bylo to něco jiného. Nevím, co by na tu trojici máma–otec–dcera řekly exaktní výstupy snímačů lidského tepla a lásky, kdyby takové existovaly, ale mé duševní snímače hlásily mateřský chlad.

Ve vší snaze o disciplinaci, nastavení hranic, motivaci, správnou komunikaci a smysluplnou životní náplň jako by se vytratila láska, obyčejná, chápající, hřejivá přítomnost toho druhého, toho, kdo rozumí, unese a podrží. Nebyla cítit, nebyla slyšet. Etelle mi to potvrdila, když jsem jí (doufám, že dost jemně a ohleduplně) řekla o mých pocitech, samozřejmě zcela subjektivních a málo směrodatných. Opravdu teď žádnou lásku necítí. Je unavená, zklamaná, frustrovaná, chybí jí ocenění, podpora a pomoc manžela, chybí jí sex, chybí jí jistota, že má vliv na lidi a na události, že svět je místo, kde snaha přináší výsledky. Její soukromý svět ne a ne být jako ten profesionální (pracuje jako fitness instruktorka), kde správný plán a svědomitá důslednost nemohou nepřinést ovoce pro ni i pro její svěřence.

Kdyby Etelle nebyla kamarádka kamarádky, která se potřebovala jednou vypovídat a měla několik konkrétních otázek, ale kdyby byla moje klientka, ptala bych se jí, co pro ni vlastně znamená mít dítě, co rozumí pod slovem láska a v čem ji prožívala a cítila předtím, než výchovným snažením vyčerpala svou energii. A kdybych byla čarodějnice, poprášila bych Etelu kouzelným prachem, po kterém se srdce stávají měkčími a jemnějšími a hlavy méně systematicky cílevědomými. Tedy pokud by mi nebylo cizí každé násilné zasahování do životů druhých, i to s dobrým záměrem. V této statické pandemické době by totiž takové práškovací kouzlo mělo mnohem větší šanci na úspěch – do rozlítané aktivní profesionálky, neomezené lockdowny a vším tím kolem, je těžší se strefit, a i kdyby na ní kouzlo ulpělo, čarodějný prach by z ní zase rychle odvál vítr dění a činění.

I Milanovým aktuálním tématem je láska (řekla bych skoro, že je tématem nás všech, ve všem a neustále, ale to mi úplně nevěřte, neboť to je jen jeden z možných pohledů, ten poetický, pocházející odněkud z hloubi mozku – pak existuje ještě mozková kůra a logické okruhy). A stejně jako u Etely i v Milanově případě může koronavirové zpomalení času a zmenšení životního prostoru za to, že se téma Láska přihlásilo o slovo tak neochvějně a existenciálně. Už jsem to nedávno psala některému utrápenému, vyždímanému čtenáři, tedy čtenářce: korona je moc těžká doba úplně pro všechny.

Tedy – i u Milana se láska a její nedostatek přihlásily o slovo nekompromisně a neodkladně. S neochvějností podobnou té, jakou zná z časů rozvodu a několika měsíců po něm, kdy v úzkostech pocítil až v samém jádru svého já, že je sám, nemilovaný, nemilující. Tenkrát to vyřešil rolí skvělého táty – a jeho synové mu za to budou určitě navždy vděční, i kdyby si té vděčnosti nebyli vědomi. Nemusí si být, dokonce věřím, že velikost rodiče je v tom, že vděčnost nepožaduje.

Ale zpátky k Milanovi: po čase se mu přes všechno příkladné tatínkování do života opět infiltrovaly ženy. No, infiltrovaly… nechal je se infiltrovat. Žít bez ženského obdivu a bez sexu je pro Milana těžké. Zejména jednu si pustil blíž k tělu, říkejme jí Alexandra. K tělu. K duši si ji pustil také, ale tak trochu na způsob netýkavky. Jakmile se ho Alex dotkne, Milan se odtáhne. Jeho podvědomí nevěří, že by se nezhrozila a neutekla, kdyby si jeho duši poctivě ohmatala, znova a znova, až dokud by ji neznala skoro jako tu vlastní. No a je taky trochu líný. Nechat se poznávat bývá často i namáhavé.

Velké dilema – sám a bez lásky, nebo „nesám“ a vystaven každodenním výzvám. Milan to dilema vyřešil poustevnickou samotou. Prozatím. Koupil si malý byt, do něhož se nevejde žádná žena, jenom synové, občas, když budou chtít – což právě teď nebývá příliš často. Ale dlouho mu to poustevnictví nevydrží, hádám. Bude intuitivně hledat to, co ještě nikdy v životě nezažil: že ho někdo má rád se všemi slabostmi a nesnesitelnostmi a se vší snahou je popírat a maskovat.

A ten Někdo, TA Někdo s ním přesto zůstane. Ideálně navždy. A bude mu výzvou, ale také zdrojem a cílem jeho lásky. Tak, jak to měli udělat jeho (a její) rodiče, jen to neuměli. A jak to měl udělat on ve svém manželství a umožnit to i své ženě. Jen to ani jeden ještě neuměli. Tedy, dokonale to neumí nikdo, když vynecháme Krista křesťanů, a možná ani on ne – ale Milanovi blízcí se tomu neuměli ani dostatečně přiblížit.

Promyslet, procítit, žít

Co dodat… Mohu básničku? Jednou jedinkrát, zcela koronovýjimečně? Ať z toho tady máme ještě větší pelmel než bez ní. Pravohemisférový mix bez rozumných souvislostí a jasného, jednoznačného závěru jako materiál k dalšímu přemýšlení a procítění. Věřte mi, že takové „domýšlení a dociťování“ života a ideálně – pak, až to půjde – jeho plné žití, instinktivní a nebojácné, do hloubky duše, do šířky světa i do výšky spirituality, člověka činí lepším a láskyplnějším mnohem víc než sto zaručených návodů, jak žít.

milovat(věnováno Evě)

roky dýcháš svět hlubokými vdechy

až se hrudník rozepne do šířky takže je v něm dost místapro růžovooranžovočervený oblak něhy

měkké teplo zaleje a obalí srdcea natráví ho a zjemní takže najednou těší i toco předtím netěšiloa bolí toco předtím nebolelo

vlastnícizítvojejehovaše

a ta krása je těžkáa ta tíha je krásná

a opravdu miluješ tehdykdyž přese vše to krásně‑těžkénepřestaneš dýchat

---

ľúbiť(venované Eve)

roky dýchaš svet hlbokými vdychmi

až kým sa hrudník rozopne do šírky takže je v ňom dosť miestapre ružovooranžovočervený oblak nehy

mäkké teplo zaleje a obalí srdcea natrávi ho a zjemní takže zrazu teší i točo predtým netešiloa bolí točo predtým nebolelo

vlastnécudzietvojejehovaše

a tá krása je ťažkáa tá ťažoba je krásna

a naozaj ľúbiš vtedykeď napriek všetkému tomu krásno‑ťažkémuneprestaneš dýchať