Terapie zaměřená na řešení

Krátká terapie zaměřená na řešení se raději než na problém samotný soustředí na klientovy cíle. Místo podrobného rozebírání starostí a trápení se tak terapeut věnuje tomu, co chce klient změnit, jakým způsobem chce žít a fungovat.

Princip tohoto terapeutického směru se dá přiblížit pomocí metafory zamčených dveří, za kterými na klienta čeká šťastný život. Terapeut s klientem spolu nezkoumají dopodrobna zámek dveří, ale hledají klíč, který do něj zapadne a dveře odemkne. Místo úsilí porozumět problému je zde tedy snaha rozvíjet řešení a vytvořit novou, příjemnější realitu.

Terapeut nesbírá pouze informace o tom, co je špatně, ale především se zajímá, co by klient chtěl, aby bylo jinak, a co je možné dělat pro to, aby se tak stalo. Rozhovor o klientových problémech může zdůrazňovat jeho nedostatky, kdežto rozhovor o cílech a přáních klade důraz spíše na klientovy schopnosti a dovednosti.

Otázka po změně

Typické otázky, které terapeut tohoto směru svým klientům na sezeních klade, zní: Čeho si přejete prostřednictvím terapie dosáhnout? Co od tohoto sezení očekáváte? Co by se mělo změnit, abyste měl/a pocit, že vám naše sezení k něčemu bylo? Bez odpovědi na tyto základní otázky se vlastně terapeut nemůže pořádně ptát dál. Tento typ terapie totiž usiluje o to, aby byla řízena klientem.

Klient přichází s nějakým cílem, přáním, aby se v jeho životě něco změnilo, a terapeut je zde od toho, aby ho na cestě k těmto pozitivním změnám doprovázel. Ujasněním klientových cílů tak vzniká společný projekt, na kterém klient s terapeutem pracují. Jak také z názvu směru vyplývá, terapie zde bývají krátké (v řádu týdnů či měsíců) a snaží se o co největší efektivitu, aby se výsledky v klientově životě projevily co nejdříve.

Uvědomit si, čeho chce vlastně člověk dosáhnout a jaký je jeho cíl, nemusí být ovšem vždy jednoduché a terapeuti to moc dobře vědí. V takových případech poskytují čas na rozmyšlenou, různě se doptávají a obecně směřují rozhovor tak, aby pro nalezení cíle vytvořili co nejlepší půdu.

Když už je ujasněno, co je klientovým cílem, pokládá terapeut svým klientům takzvanou zázračnou otázku: Jaký by byl váš život, kdyby se přes noc stal zázrak a váš cíl se splnil? Díky této otázce si lze preferovanou budoucnost vizualizovat, lépe ji uchopit, a směřovat tak ke způsobům jejího dosažení. Tato technika se používá jak pro celkový cíl, tak pro dílčí cíle směřující k jeho dosažení.

Předmětem jednotlivých sezení je poté reflektování změn, které se v klientově životě mezi sezeními udály, a pokroků či selhání na cestě k vytyčenému cíli. Terapeut zde například může pracovat se škálou od 0 do 10 a ptát se klienta, kde se na této škále momentálně nachází. Čísla na škále lze následně propojit s konkrétní klientovou zkušeností. Příkladem může být klientka potýkající se s vyčerpaností, nedostatkem energie a entuziasmu.

• Na druhém sezení své energii na škále od 0 do 10 přiřadila číslo 3. Na otázku, čím se trojka liší od nuly, odpověděla, že zvládá „hasit to, co musí“.
• Následně s terapeutkou zkoumaly, co jí v onom „hašení“ pomáhá. Ukázalo se, že to je těšení se, například na dovolenou.
• Závěr sezení byl věnován tomu, jak by to vypadalo, kdyby se klientka na škále posunula o trochu výš. Odpověď nakonec zněla, že by si kromě „hašení“ těch nejnutnějších věcí plánovala i drobné radosti, jako třeba posezení v parku.
• Tento experiment v době mezi dalším sezením vyzkoušela a ukázalo se, že fungoval – pomohl jí cítit se lépe a také být soustředěnější v práci.

Cíl se samozřejmě v průběhu terapie může měnit. Může se např. stát, že klient přijde k terapeutovi s více problémy. V takovém případě ho terapeut může vyzvat, aby si mezi nimi určil prioritu, které se chce věnovat nejdříve. Jak bylo již zmíněno, klient zde má aktivní roli a prostřednictvím svých cílů určuje, jakým směrem se bude terapie ubírat. Terapeut v tomto procesu hraje roli průvodce, který mu pomáhá formulovat jednotlivé kroky a porozumět procesu změny.

Zaměření na budoucnost

Otázka, v čem se takováto terapie liší od koučinku, je často složitá i pro odborníky. Je potřeba zmínit, že většina psychoterapeutických přístupů má i odvozený koučovací přístup, takže existuje koučování zaměřené na řešení, KBT koučování, gestalt koučování, a dokonce i psychodynamické koučování. V rámci daného přístupu se od sebe terapie a koučování ve způsobu provedení příliš neliší.

Jak koučink, tak terapie mají za cíl pomoci člověku k lepšímu životu, kouč a terapeut ovšem mají jiné kompetence. Kouč se zaměřuje především na efektivní seberealizaci klienta a pracuje výhradně se „zdravými“ klienty. Oproti němu terapeut je schopen pracovat s lidmi v krizi či traumatizovanými osobami a má odpovídající znalosti krizové intervence.

To ovšem neznamená, že by terapie byla určena pouze pro lidi s „horšími“ problémy. Problém nemusí být „dost vážný“, aby terapie byla vhodným prostředkem k nápravě. Všechny definice psychoterapie se nicméně zaměřují na žádoucí (terapeutickou) změnu, nikoli jen na odstranění problémů. V tom lze vidět „přidanou hodnotu“ terapie oproti koučování.

Podle odborníků je krátká terapie zaměřená na řešení vhodná pro všechny typy problémů. Nepracuje totiž přímo s problémy (nerozvíjí je), ale s řešeními a způsoby, jak je jich klient schopen dosáhnout. Tím u něj podporuje aktivní roli a nezařazuje ho do „škatulky“ problému.

Nejlepší test, zda bude přístup fungovat u daného konkrétního klienta (nikoli obecného problému), je zkusit několik sezení a pečlivě sledovat posun. Pokud dojde během cca pěti sezení k alespoň malému zlepšení, je vysoká pravděpodobnost, že terapie bude úspěšná, pokud ne, pak lze spíš předpokládat neúspěch. Toto je mnohem lepší prediktor výsledku než vstupní problém klienta.

Řešení pro život

Principy tohoto terapeutického směru lze rozhodně využít i v běžném životě. Prvním krokem je být všímavý, vnímat, jak vypadá náš každodenní život, co se nám líbí a nelíbí, a ideálně si to zapisovat.

Dále se nebát snít o tom, co by se nám líbilo, co bychom v nějaké oblasti svého života chtěli změnit a jak chceme, aby náš život vypadal. Zkoušet si to do detailu představit, uvědomit si, co s tím sami můžeme dělat a jaké nástroje máme k dispozici.

Můžeme si také stanovovat malé dílčí cíle, pokud víme, že nám pomáhají, ale nemusíme na nich tolik lpět. Nesmíme přístup zaměřený na řešení zaměňovat za plánování, to naopak někdy může zabíjet tvořivost. Mnohdy stačí znát směr a umět se opřít o dostupné zdroje.

Každopádně je důležité všímat si, co se v dané oblasti, na kterou jsme se zaměřili, děje. Chválit se za sebemenší pokroky, zaměřovat na ně pozornost, pokračovat v tom, co funguje, a když něco nefunguje, zkoušet jiné varianty. A neuškodí zahrnout do procesu i lidi ze svého okolí, pozorovat, jak se k nám chovají a zda se u nich také něco nemění.

Tento terapeutický směr nám říká, že je v naší moci aktivně přetvářet svoji realitu. Do značné míry jsme strůjci svého štěstí, jen je občas potřeba, abychom na to nebyli sami. Poodstoupit od stávající perspektivy, kterou se na náš život díváme, sice nebývá jednoduché, ale už jenom tím, že si zkusíme představit, jak bychom chtěli žít, co bychom chtěli cítit a jak bychom se chtěli chovat, děláme první krok k tomu, aby se to uskutečnilo.