Terapie vysoce citlivých

Vítejte ve světě psychoterapie vysoce citlivých lidí. Velký smysl pro detail, dobrá paměť na jednotlivá setkání a intenzivní práce s tím, co se odehrálo v mezičase, to vše je z mé zkušenosti společným jmenovatelem psychoterapie vysoce citlivých. Stejně jako jejich častá zmínka, že vše „moc řeší“ a nedokážou mávnout rukou nad věcmi jako ostatní.

Termín vysoká citlivost neboli HSP (highly sensitive people) je v poslední době in. Přitom je známý už téměř třicet let. U trendů v psychooblasti jsem ostražitá, vysoká citlivost mi zněla esotericky. Pak jsem si přečetla výzkumy a studie, které se tomuto fenoménu věnují, a zjistila následující:

• Vysoce citliví mají obzvláště jemnou nervovou soustavu, je to měřitelné na EEG.
• Vysoká citlivost se vyskytuje přibližně u 15–20 % lidské populace, což znamená, že téměř každý pátý v populaci je vysoce citlivý.
• S termínem přišli manželé Aronovi v roce 1996. Nechali se inspirovat pacienty ve svých praxích, kteří je často navštěvovali v domnění, že mají nějakou poruchu. Tyto pacienty spojovaly jisté charakteristiky, které se pak Aronovi rozhodli dále studovat.
• Vysoká citlivost není porucha osobnosti. Vysoce citliví pouze zaznamenávají více nuancí a obecně se jich vjemy dotýkají hlouběji. Jejich hard disk se tak rychleji zaplní, když cítí přílišnou zátěž.

Tvořivé sebepoznání

V terapii se vysoce citliví umějí velmi dobře zapojit do kreativních technik, které v psychoterapii používáme. Obrazy, které si během našich setkání vytvoří (ať pomocí pohybu, figurek, karet nebo vlastním tvořením) nás potom dlouhou dobu provázejí. Pokud potřebují pro sebe změnu, pojmenují ji často obrazem s až uměleckým názvem. Jsou v tomto procesu velmi precizní.

Tento postup pojmenování situací a změn v jejich životě však nezůstává pouze na úrovni fantazírování. Často jsem slýchala, že vysoce citliví lidé jsou snílci, kterým dělá problém vrátit se na zem. Z mé terapeutické zkušenosti to není pravda. Nepřestává mě fascinovat, že můžu být svědkem procesů, kdy vysoce citliví do hloubky a do detailů během terapie pojmenovávají to, co prožívají.

Tímto jejich aktivita však zdaleka nekončí. Oni umí obrazy z terapie aplikovat do reality – jsou schopni velkých změn. Lukáš mi například uprostřed setkání jen tak mimochodem sděluje, že změnil práci a už má novou. Já jsem jako terapeutka žasla nad tím, co zvládl během krátkého období. Lukáš to považuje za naprosto samozřejmou záležitost. Vždyť jsme si přece v terapii ujasnili, že mu to nevyhovuje, tak proč by to nezměnil.

Kontakt s lidmi

„Všechno moc řeším. Já to nechci cítit. Jak to udělat?“ Častým tématem vysoce citlivých v terapii je pocit, že nezvládají vše tak dobře jako ostatní. Vnímají, že všechno „moc řeší“. Jejich slabinou je, že se tolik soustředí na to, aby vše zvládli jako ostatní, že si nevšimnou svých darů – a těmi je dobrá intuice, tvořivost, vytváření asociací.

Jak to vypadá v praxi? Lukáš dokázal setřást nárok na sebe sama, že se musí cítit v bezpečí vedle kolegy „dinosaura“ (i když mu všichni v práci říkali, že je dinosaurus v pohodě). Podařilo se mu intuitivně uvědomit si, že je pro něj důležitý jiný kolega „delfín“ z druhého pracovního týmu. V realitě byl schopen udělat konkrétní kroky pro přiblížení se delfínovi.

Samozřejmě snaha přejít do jiného týmu nevyšla hned, to by bylo moc pohádkové. Když však Lukáš přestal veškerou svou energii směřovat k tomu, že se musí cítit dobře vedle dinosaura, uvolnila se mu kapacita. A on se ji rozhodl investovat místo do dinosaura raději do delfína. To vnímal jako úlevu.

Empatie vysoce citlivých. Ano, ale „vocamcaď pocamcaď“. Dokážou z malých nuancí velmi rychle vycítit, jak komu je. Bohužel jsou dost často jako houby, které nasávají, jak je komu okolo nich, až v tomto procesu poztrácejí sami sebe. Velmi konkrétně v terapii mluvíme o tom, kdy se zastavili a byli v kontaktu se svými potřebami. A ne, nebylo to „sobecké“.

Lukáš si dokázal své ženě po příchodu domů říct o chvilku v tichu na zahradě, než se začne věnovat jí a dětem. Z této situace nakonec těží všichni – děti mluví s příjemnějším tátou, své ženě Lukáš hned po příchodu neodsekává. Dovolil si chvíli pro sebe, než zapluje do role empatického táty a manžela.

Jak přežít večírek

„Chci odejít. Není to trapné?“ Náročnou charakteristikou vysoké citlivosti je snadné přestimulování podněty. Vysoce citliví mají tendenci být rychleji zahlceni obzvláště na akcích, kde je více lidí. Lukáš na firemním večírku vnímá každou píseň, osvětlení, vůně i pot jednotlivých kolegů. Intenzivně.

V terapii hledáme způsoby, jak „přežít večírek“. Lukáš nemusí sedět blízko repráku, jenom proto, že mu je hloupé odejít od kolegy, který s ním u repráku mluví. Lukáš zjišťuje, že kolega je rád, že mu o tom řekl, a jdou spolu na chvíli ven na vzduch.

Lukášova kolegyně Marie se nyní rozvádí a ráda by se mu se svou situací svěřovala celý večer, protože vnímá jeho empatii k ní. Přestože se Lukáš dokáže vžít do Mariiných pocitů, neznamená to, že tam bude celý večer pro ni.

Co je pro Lukáše obtížná výzva? Jak odejít z večírku dříve než ostatní, když se cítí zahlcený. Na předchozích večírcích to dopadlo tak, že když se loučil, kolegové ho hecovali, aby zůstal. Lukášovi potom připadalo divné odejít a vyhověl jim. Dobře mu v tom nebylo. Ztratil svůj vtip, radost, seděl v rohu a přemýšlel, jak zmizet. Zjistil, že by chtěl při příštím loučení mít oporu v někom, kdo ho podpoří, že odejít je v pořádku. Poprosil kolegu Radka.

Když se Lukáš kolem desáté loučí s ostatními, dívá se na Radka. Radek se s ním normálně rozloučí, je to nakažlivé i pro lidi kolem. Pár hecařů se najde i teď, Lukáš ale neodchází s divným pocitem. Ví, že záleží na způsobu, jakým z večírku odchází. Když se loučí s omluvami a pocitem viny, dává hecařům větší prostor. Pokud odchází bez vysvětlování a má oční kontakt s člověkem, který ho podpoří, jde to lépe.

Možnost doplnit energii

Potřeba bezpečí. Vysoce citliví mají velkou tendenci podceňovat své schopnosti na základě srovnávání se s lidmi, kteří jsou více výkonní. V lidské evoluci však nebyli potřeba pouze lovci, kteří rychle a efektivně lovili kořist. Důležití byli také pozorovatelé, kteří si všímali detailů v prostředí okolo a věděli o každém šustnutí v trávě – k těm mají vysoce citliví nejblíže. Lovci potřebují pozorovatele a naopak.

A jak udělat, aby se neporovnávali tak často s ostatními? Vysoce citliví potřebují pravidelně zažívat pocit úplného bezpečí. Proto je pro ně extrémně důležité, aby si opakovaně tvořili prostor, kde se cítí uvolněně (pobyt v přírodě, samota, upřímné hluboké rozhovory). Pokud pečují o pocit bezpečí, udržují si svou jiskru.

Potřebu opakujícího se bezpečí může vysoce citlivým přinést i psychoterapie. Pokud jste se v popisu poznali a váháte, zda terapie může být volbou pro vás, když máte tendenci být zahlceni, chci vás podpořit k odvaze. Neváhejte svému psychoterapeutovi říct, kdy je toho na vás moc a co od něj potřebujete. Použijte ho jako trenažer své autenticity. Jste i pro vaše psychoterapeuty velkým obohacením.