Terapie šokem

Německý filozof Martin Heidegger rozlišoval dva způsoby bytí. Prvním je takzvaný stav zapomnětlivosti bytí, který si lze představit velmi snadno. Kolotoč práce, povinností, v tom lepším případě i zábavy. Svou pozornost neustále zaměřujeme na vnější svět a na to, co k nám z něho přichází. Konzumujeme jídlo, pití, zboží, zážitky, emoce, vztahy. Po celodenním maratonu se na chvíli nezastavíme ani v posteli po ulehnutí, jelikož vyčerpáním rychle usneme. A ráno vše nanovo. V tomto shonu není prostor pro uvědomění si sebe sama – kdo jsem, kde jsem, kam jdu, je to opravdu to, co chci?

Druhý způsob, stav uvědomování si bytí, je autentický – vnímáme, že jsme a že žijeme. Uvědomujeme si, jak nám je ve vlastním těle, co prožíváme, co cítíme, jakou podobu mají naše myšlenky a kam jsou nasměrovány. Nacházíme se v kontaktu a v konfrontaci se základními záležitostmi, což nás může pobízet k naplňování své vlastní existence tím, že za ni převezmeme odpovědnost a uskutečníme ve svém životě změny. Jsme totiž jeho tvůrci.

Základní záležitosti

Konfrontace se základními otázkami života je v každém případě náročná a často přináší řadu otázek, úvah a úzkostí. S těmito vnitřními konflikty pracuje existenciální psychoterapie. Hlavní témata (podmínky existence) jsou čtyři: smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu. Americký psychiatr a psychoterapeut Irvin D. Yalom je nazývá základními záležitostmi a setkání s nimi vidí jako terapii existenciálním šokem, díky kterému může dojít k přeskládání našich priorit a hierarchie hodnot. Podívejme se na ně blíže.

Smrt

Již v dětství určitým způsobem zacházíme s tématy, která se týkají konce života. Mohli jsme se s nimi tváří v tvář setkat, když zemřel někdo blízký. Děti si v návaznosti na vývojovou úroveň své psychiky vytvářejí různá vysvětlení, jak je možné, že se jejich dědeček mění, že si s nimi již nehraje na zahradě, neustále polehává a není tak usměvavý. Rovněž si svým vlastním způsobem vysvětlují, proč už tu dědeček najednou není a kam šel. Tato událost v nich snadno spustí tázání, zda takto může odejít i jeden z rodičů nebo dítě samo. Nastupující úzkost z odchodu blízké osoby je tedy úzkostí ze smrti.

Konfrontace se smrtí může mít podobu hraničního zážitku, který podnítí řadu psychických změn. Zejména hluboké uvědomění si vlastní smrti a konečnosti bývá velmi silným prožitkem. V takových situacích se odehrává změna ve stavu bytí: od zapomnětlivosti se dostáváme k uvědomování.

Milníkem, který nás přiměje k přemýšlení nad existenciálními otázkami, nemusí být nutně vážná nemoc nebo úmrtí blízké osoby. Může to být například období našich narozenin nebo různá výročí. Každý rok nám připomenou, že jsme zase starší. Každý rok ohlásí, kam jsme se za uplynulých dvanáct měsíců posunuli, kde jsme se zasekli, co se změnilo a tak dále. Upozorňují nás, že stárneme a tím se blížíme ke svému konci.

Častým obranným mechanismem, který užíváme, abychom se vyrovnali s úzkostí ze smrti, je vytěsnění. Jednoduše si ji nepustíme do vědomí, odsuneme ji hluboko do nevědomí, odkud však působí a může ovlivňovat řadu oblastí. Tato primární úzkost, která je plná děsu a hrůzy, má tendenci se transformovat ve strach.

Neurčitost primární úzkosti je totiž tak nesnesitelná a k nevydržení, že ji „přesuneme“ na konkrétní situace, předměty, zvířata a podobně. Získá tím jasně definovaný obrys a my nad ní můžeme mít alespoň do určité míry kontrolu, například tím způsobem, že se situacím, které nás zúzkostňují, budeme vyhýbat.

Svoboda

Chápání svobody úzce souvisí s tématem odpovědnosti. V rámci existenciální psychoterapie je na odpovědnost nahlíženo jako na autorství v tom smyslu, že my jsme ti, kdo utváří naše já, náš život, vztahy, emoce i utrpení. Toto tvrzení může být zavádějící a zjednodušující. Šlo by namítnout, jak jsme odpovědní za to, že s námi v novém zaměstnání po zkušební době neuzavřou smlouvu na dobu neurčitou, či za to, že jsme uvízli v několikahodinové dopravní zácpě? Rovněž také jak můžeme být odpovědní za to, že máme nízký tlak nebo onemocníme boreliózou?

V otázce naší odpovědnosti je důležité především to, jak k těmto skutečnostem přistoupíme. Svoboda je v tom, že máme možnost volby, jaký přístup zvolíme, a za ten jsme odpovědní. V dopravní zácpě se můžeme vztekat, nadávat, spílat na silniční situaci… nebo tento čas využít například k telefonátům lidem, které jsme dlouho neslyšeli. Je to o volbě. Logicky každý máme predispozice k určitému jednání a způsobu reagování. Avšak pokud je nahlédneme a máme zájem na nich pracovat, lze je vědomým rozhodnutím a volbou změnit. A to v naší odpovědnosti je.

Vlivem rozvolňování společenských daností, které se vztahovaly víceméně na všechny, se dotek ryzí svobody stává ohrožujícím. Je na nás, zda se rozhodneme ve dvaceti založit rodinu, procestovat svět, budovat korporátní kariéru, jít na volnou nohu nebo naopak odkládat děti do pozdního věku. Je to naše rozhodnutí na naši odpovědnost. A to je kámen úrazu, který mnohdy stojí za dlouhodobým přešlapováním na místě a neschopností vybrat si směr, kterým se vydáme. Hrozba, že naše rozhodnutí se následně může ukázat jako nesprávné, je tak silná, že raději žádné nečiníme. Není pak totiž možné vinu svést na společnost či na někoho jiného. Bylo to naše rozhodnutí a s tím, co přineslo, následně musíme žít.

Abychom tíze odpovědnosti předešli, užíváme různých manévrů více či méně vědomých. Přenesení odpovědnosti může být jedním z nich. Můžeme ji přesunout na jiné lidi, síly, shodu náhod a okolností, na smůlu, na nepříznivý osud, kterým je protkán celý náš život, a podobně. Stavění se do role oběti je další možností, jak se vyhýbat vlastní odpovědnosti. S tím jde ruku v ruce pasivita a naučená bezmocnost. Vlivem těchto postojů pak plápoláme životem jako hadrový panák ve větru. Přijetí odpovědnosti přispívá k vyšší angažovanosti ve svém životě a podporuje víru, že ho svým přičiněním můžeme v rámci možností měnit a utvářet. Rovněž je předpokladem změny.

Osamělost

Yalom rozlišuje tři typy osamělosti. Prvním je fyzické odloučení od lidí, které může být dáno například geografickou vzdáleností, pocitem neporozumění, sociální ostýchavostí a podobně. Jiná, vnitřní osamělost, se projevuje jako jakési odcizení sobě samému. To může vzniknout nerespektováním svých vlastních přání, tužeb a názorů nebo přizpůsobováním své osobnosti požadavkům z okolí. Člověk se pak odkloní od své přirozenosti a podstaty, necítí se sám sebou. V krajních podobách může mít vnitřní osamělost podobu disociace, tedy odštěpení části osobnosti, která je mnohdy zatížena těžkým traumatem. Třetí typ, existenciální osamělost, je možné zakoušet navzdory naplňujícím vztahům i hlubokému sebepoznání. Tyto pocity se zřetelně manifestují v konfrontaci s ostatními základními záležitostmi.

Umíráním a okamžikem smrti si musíme projít každý sám. I když jsme obklopeni rodinou a nejbližšími přáteli, nikdo za nás tuto fázi života neodžije. Ať už se nám v životě děje cokoliv, je jenom na nás, jak k tomu přistoupíme, jaký k tomu zaujmeme postoj a jaký v tom nalezneme smysl. Toto uvědomění může vést k silným prožitkům existenciální osamělosti. Na rozhodování jsme v konečném důsledku také sami. My jsme ti, kdo se rozhodne, přestože tomu mohly předcházet dlouhé diskuse s nejbližšími a vyslechnutí si jejich názorů na věc.

Neúnosnost pocitů pramenících z osamělosti může způsobit bezhlavé vrhání se do vztahů. Než být sám či sama, raději budu věnovat čas, energii a emoce druhému, i když vím, že to nemá valnou perspektivu. Je to únosnější než čelit pocitům osamělosti, prázdnoty, neúplnosti a nedostatečnosti. K tomu všemu se ještě přidávají pocity méněcennosti, pochybnosti o sobě plynoucí z toho, že všichni okolo mají vztah, a já ne. V takovém případě nám však nejde o danou osobu jako o člověka, ale používáme ho jako nástroj k utišení svých frustrací. Vztah je pro nás zdrojem bezpečí, jistoty a stability, tedy všeho, co nenacházíme u sebe samotných. Druhá osoba všechny tyto stesky utiší. Úzkost z osamělosti je obrovskou motivací pro navazování vztahů. Bohužel je pak mnohdy ještě znásobena a prohloubena tím, že jsou tyto pokusy neúspěšné.

Osamělost nelze zcela odstranit. V různých intenzitách nás doprovází celým životem. Jediným zdrojem, který nám může pomoci existenciální osamělost zmírnit, je kontakt a společenství s druhými lidmi. Vhodným prostředkem pro „trénink“ v boji s osamělostí může být psychoterapie, respektive vztah s psychoterapeutem, ve kterém je možné si v bezpečném prostředí zkoušet a zakoušet své přirozené tendence, které ve vztazích „venku“ odehráváme, společně s terapeutem je pozorovat a nahlížet.

Ztráta smyslu

Pojetí smyslu života je silně relativní a individuální. Každý si pod ním představíme něco jiného a také se v průběhu života přirozeně proměňuje. V návaznosti na psychologické pojetí smyslu života nelze nezmínit Viktora Emila Frankla, který na tomto tématu postavil svůj psychoterapeutický směr logoterapii. Frankl byl významně a hluboce ovlivněn vlastním zážitkem z koncentračního tábora, kde strávil dva roky života. Tvrdil, že přes všechno utrpení, které zakoušel, ho při životě udrželo to, že v něm našel smysl.

Následně v rámci své teorie rozlišil dvě stadia ztráty smyslu. Prvním je takzvané existenciální vakuum nebo také existenciální frustrace. Jde o stav nudy, neangažovanosti, rozmrzelosti, beznaděje, nesmyslnosti a bezvýznamnosti, který následně vede k úvahám o smyslu svého bytí a života jako takového. Tyto pocity mnohdy naberou na intenzitě ve chvíli, kdy se člověk zastaví, například o víkendu může nastupovat nedělní neuróza. Pocity charakteristické pro existenciální vakuum mohou přerůst v existenciální neurózu, která se projevuje v různých podobách, například jako deprese, obsesivně‑kompulzivní chování, různé formy závislostí, delikvence a tak dále.

Zde ztráta vůle ke smyslu naráží na jinou základní záležitost a tou je svoboda. Rozvolňování mnohých oblastí moderní společnosti mnohdy vede k tomu, že jsme v této svobodě ztraceni. Nevíme, kudy se vydat, nevíme, co je správně, nevíme, co vlastně chceme. Obáváme se rozhodnutí, jelikož možností je tolik, že jsme jimi nakonec paralyzováni. Stojíme na místě a máme prostor k přemýšlení, o čem to celé je, kam směřujeme, proč tu jsme a jaký to má smysl. Výsledkem může být naprostá lhostejnost k životu a k sobě samému: proč se snažit, když nic nemá smysl a vše spěje do záhuby.

V konfrontaci s další základní záležitostí, se smrtí, může být celkem lehké sklouznout k nastavení, kdy se na svět a na život začneme dívat jakoby svrchu. Tento pohled někdy bývá označován jako galaktický. V porovnání s velikostí (nekonečností?) vesmíru a existence jako takové se naše životy mohou skutečně jevit jako malé a malicherné. Avšak toto poodstoupení od života nám mnoho dobrého nepřinese.

Angažovanost ve vlastním životě a přijetí odpovědnosti je cestou, jak do života vnést smysl a utišit grandiózní galaktické srovnávání. Pro každého z nás to ovšem znamená něco jiného. Překážek, které se do této cesty staví, může být bezpočet. Abychom jim porozuměli a zmírnili jejich dopady, začněme prozkoumáním konkrétních životních situací. Nenaplněnost ve vztazích, nespokojenost v zaměstnání, neschopnost se prosadit, mizivá víra v sebe sama, to vše nám může bránit v uvědomění, že jsme tvůrci našich životů po tu mez, kterou nám všem dávají základní záležitosti.

Osobní smysl může být naplňován prostřednictvím altruismu, tvořivosti, seberealizace, sebetranscendence a angažovanosti. Slovy Viktora E. Frankla: „Kdo se táže po smyslu života, klade otázku špatně. Otázky nám pokládá život a na nás je, abychom na ně odpovídali.“

Existenciální témata mají v psychoterapii významnou roli. Dokud se nás bezprostředně nedotknou, většinou se jimi nezabýváme. Jsou příliš tíživá. Přestože setkání s nimi bývá těžké a náročné, nabízí nám mnoho podnětů, ze kterých můžeme těžit, a prožívat svůj život smysluplněji a naplněněji.

Více k tématu:Irvin D. Yalom – Existenciální psychoterapie