Terapie pro nedůvěřivé

• „No, já vlastně vůbec nevím, co tady dělám, já na tu psychoterapii vlastně nevěřím…“
• „Když já nemám ponětí, co od toho mám čekat, jsem tady čistě kvůli manželce…“

Takové a podobné věty občas slýchávám na prvním psychoterapeutickém sezení s novým klientem. Klient se v křesle ocitl „v podstatě náhodou“, někdo ho „dotlačil, ale to spíš on/a by potřeboval/a léčit“. Nebo dotyčný, sedící v křesle naproti mě, sice má problém, ale psychiatr je ten poslední člověk, s kým by ho chtěl řešit. A samozřejmě je naprosto nemyslitelné, aby se o tom, že chodí do terapie, pokud by tedy na tu myšlenku přeci jen přistoupil, dozvěděl někdo třetí.

Učebnice i zkušení praktici mají pro tuto zkušenost, pro tyto a podobné úvodní situace s takovýmito a podobnými pacienty po ruce varování: Pozor, tahle terapie nebude jednoduchá! Dotyčnému chybí opravdová motivace, absentuje u něj vůle cokoli na svém životě a svém přístupu k němu měnit. Bude terapii spíše sabotovat než v ní spolupracovat a nakonec z ní s největší pravděpodobností předčasně odejde. Pokud, což je velmi pravděpodobné, první sezení nebude zároveň sezením posledním.

Obavy a vytáčky nejsou vždy totéž

Ano i ne. Učebnice jsou učebnice a zobecnění jsou zobecnění, ale z praxe všichni víme své. Pokud mám vycházet z vlastní zkušenosti, tak bych místo toho ano i ne někdy dokonce řekla jen to ne. Samozřejmě jsem byla svědkem toho, že z člověka pronášejícího podobná slova mluvilo odmítání změny a neochota v čemkoli se posunout, čemukoli se učit, kamkoli mířit.

Vím, že když někdo přijde jen proto, aby měl odškrtnuto a doma klid, nelze od takové terapie očekávat moc. Je vždycky možné, že se v křesle naproti psychoterapeutovi usadí rigidní nevěřící Tomáš nebo postpuberťák vzdorující všemu, co nepochází z jeho hlavy. Nebo někdo, komu budu třeba zrovna já normálně obyčejně nesympatická jako člověk.

Ale také je dobře možné a dle mé zkušenosti časté, že se za slovem „nevěřím“ skrývá pochopitelná lidská obava. Nejistota, zábrany, nedůvěra nebo rezignace. A nejčastěji mix všeho uvedeného a ještě mnoha dalšího. Je dobře možné, že dotyčný touží po naději, že na jeho potíže existuje řešení, hledá pomoc a velmi rád by ji přijal – kdyby neměl strach. Z blízkosti, otevřenosti, vydanosti napospas…

Rád by vytvořil psychoterapeutický vztah, psychoterapeutickou alianci, kdyby neměl obavu z vazby, ze zranitelnosti, podobně jako ji má v jiných vztazích, v jiných souvislostech. Rád by nastartoval proces, jenž by mu pomohl na cestě k většímu nadhledu, pochopení sebe sama a druhých, harmonii, spokojenosti a stabilitě, ale něco – třeba „jen“ strach ze změny – mu v tom brání. Proto „nechce“, „nemůže“, „nevěří“.

Nahlédnutí do duše

Ale k čemu teoretizování, budu konkrétní. Slibovala jsem nakonec ani ne tak dávno, že v budoucnu nebudu poučovat, že namísto toho budu popisovat příběhy lidí, které jsem měla tu čest usadit do křesla naproti mému a sdílet část jejich myšlenek a emocí, kus jejich životů. Použiji samozřejmě „básnickou licenci“ a pozměním reálie tak, aby dotyční nebyli ani náhodou poznatelní.

Můžete ty minikazuistiky použít jako cvičení vhledu do duševního světa lidí. Proč si ten nebo onen myslí to nebo ono? Proč říká, co říká? Zkuste vymyslet více možných odpovědí – v psychoterapii málokdy existuje jediná, nevyvratitelná odpověď. Takže například:

Pan A., 31 let

Na prvním sezení velmi úzkostný a vystrašený pro nově vzniklé psychické potíže, s nimiž si neví ani trochu rady. Ani po několika sezeních nevěří na přínos terapeutického povídání, nezdá se mu, že by mu relaxační nebo jiné techniky mohly ulevit od vnitřního tlaku, napětí, úzkosti a smutných nálad. Přišel, protože mu to poradil kolega.

Ve všem vyhoví, proti ničemu neprotestuje, o několik sezení později však téměř bez výjimky vše zpochybní. Mnohokrát probíraný teoretický pohled na jeho potíže – že jde o neurotické příznaky s příčinami a mechanismy vzniku, které lze pochopit a měnit – nijak nezmírňuje jeho obavu, že trpí těžkou a nevyléčitelnou psychiatrickou nemocí, nejspíše schizofrenií.

Na každé sezení se těší, po každém sezení cítí úlevu, často i po několik dnů, s postupem terapie se intervaly s dobrou náladou bez úzkosti a bez nutkavých projevů prodlužují, bez potíží zvládá těžké životní situace, které mu život za dva roky od prvního sezení přinesl, přesto opakovaně vyslovuje pochybnost, zda věci, o kterých spolu mluvíme, vůbec mají nějakou souvislost s jeho příznaky a zda na ně terapie může mít nějaký vliv.

Po dvou letech naproti mě sedí zralejší člověk, který sám sebe mnohem lépe zná, nebojí se svých myšlenek a nutkání a má vlastní prostředky, jak s nimi pracovat, když se přihlásí o slovo. Naopak stále ještě těžce nese své měnící se nálady a čeká pomoc od jiných – od rodičů, od přítelkyně, ode mě. Jeho odpověď na mou nedávnou otázku, zda podle něj psychoterapie může pomoci s problémy, jaké trápí jeho, zní: „Spíš ne.“

Slečna B., 25 let

Přichází, protože jí všichni tvrdí, že její tělesné potíže, nemoci a operace mají psychický původ. Sama o tom zdaleka není přesvědčená, ale „už ji přestalo bavit neustále chodit po doktorech, když jí stejně nikdy nepomohli, ba naopak jí v mnohém uškodili".

Na sezení přes opakované vyjádření svého přesvědčení, že rozhovory nemohou mít vliv na fungování tělesných orgánů a že se její stav nikterak nezlepšuje, dochází pravidelně, přímou nabídku možnosti ukončit terapii opakovaně odmítá. Pod slupkou flegmatické, otrávené a pasivně agresivní osobnosti prosvítá milá, citlivá mladá žena, nedosycená pochopením a láskou, s pocity opuštěnosti a nespravedlnosti, říkající si o pozornost a péči svým stylem, málo přínosným, ale pochopitelným.

Pan C., 48 let

Nikdy by nepřišel, kdyby to nebyl slíbil manželce – ta trvá na tom, aby svůj problém řešil, jinak se s ním rozvede. „Jeho“ problémem je zejména postupně ochabující intimní život a nesdílení manželčiny touhy mít spolu ještě jedno dítě. Vše témata, o kterých se mu mluví velmi těžko i doma, natož se mnou v mé pracovně.

Na prvním sezení se po většinu času dívá směrem ke dveřím, na konci sezení je z něj patrná úleva z toho, že už může odejít. Vypadá jako někdo, kdo už se nikdy neukáže. Velmi podobné to je na druhém, třetím i pátém sezení. Včera jsme absolvovali dvacáté třetí…

Proč to vlastně všechno píši? Vlastně nevím. Třeba se vám těch několik příběhů bude hodit jako materiál k dalšímu přemýšlení. Nad sebou, nad světem, nad psychoterapií… Třeba změní váš pohled na to, co se děje „na pohovce“. Třeba vám vzpomínka na tento článek pomůže, až budete zvažovat návštěvu psychoterapeuta a bojovat u toho se studem, skepsí nebo čímkoli jiným.

A třeba těch několik odstavců využijete ještě nějak jinak. Nebo je nevyužijete vůbec a budete mi v duchu (nebo v diskusi) spílat, co jsem to sepsala za zbytečnou slátaninu. Nevadí. Věřím, že v kontextu duševních dějů neexistují zbytečné slátaniny. Každé spílání má své důvody a svůj smysl. A věci jsou pod povrchem často jiné, než vypadají při prvním letmém pohledu.