Terapie, které nemusely začít

Ostatně i Sigmund Freud mluvil o bezpodmínečném neštěstí jako o běžném stavu člověka, stejně jako Buddha mluvil o základní nespokojenosti se stavem bytí (dukkha) jako o přirozené součásti života. Ano, život nás ušpiní, zasáhne, zraní, otestuje, pomačká, zklame, rozbrečí, vyčerpá, naštve. A my si v takových chvílích často s Mirkem s odkazem na výše uvedené velikány pokládáme jednoduchou otázku: „A co když je to takhle v pořádku?“

Sebepéče na prvním i posledním místě

Ne, nesnažíme se vás uchlácholit lacinými moudry. Je jasné, že zátěž někdy přesáhne naši výbavu zvládacích schopností. Smyslem tohoto článku je ale také upozornit na skutečnost, že máme mnohem širší možnosti, jak své potíže řešit.

• Patří k nim například sebepéče na všech doporučovaných úrovních: pohyb, strava, spánek, vynechání návykových látek, sociální kontakty, stresmanagement.
• Sebepéče s využitím dostupných odborných vodítek – článků, podcastů, přednášek…
• Podpora rodiny, partnera či partnerky nebo přátel. Neformální podpora komunit, sportovních či jiných zájmových skupin.
• Podpora odborníků z jiných odvětví či lidí s vlastní zkušeností, svépomocné skupiny.
• E‑health programy, skupiny na sociálních sítích, online programy. Telefonické linky první pomoci.

To všechno a mnoho dalšího může být v našem zorném poli dříve, než naše oči zabrousí na horizont a spatří tam psychologickou ambulanci. A i když ji spatří a navštíví, je klíčové myslet na to, že sebepéče (ideálně opět na všech úrovních) by měla pokračovat i po celou dobu probíhající odborné péče, jinak bude efektivita poskytnuté pomoci o dost nižší. Světová zdravotnická organizace o tomto principu píše mimo jiné ve svém reportu o duševním zdraví z roku 2022.

Zároveň je tu ale ještě jiná možnost pohledu. Pokud přijmeme, že život je ve své podstatě strastiplný, stojíme před dvěma základními cestami, jak na tuto skutečnost reagovat. První z nich je orientovaná na problém – snažíme se změnit své myšlení, chování nebo tělesný stav tak, abychom se cítili lépe. Druhá cesta spočívá v prostém přijetí nespokojenosti jako neoddělitelné součásti života.

V současnosti se stále častěji objevují přístupy, například v oblasti léčby závislostí, které zdůrazňují všímavé pozorování, akceptaci a neposuzování prožitku místo snahy o jeho okamžitou regulaci. Pokus o změnu totiž často posiluje vyhýbavé chování a sama nespokojenost se pak stává spouštěčem dalšího utrpení a náhradních strategií – ty někdy paradoxně mohou být i zdravé.

Běháme, abychom se cítili lépe. Zdravě jíme, spíme, meditujeme, obrážíme workshopy a webináře – stále s cílem cítit se lépe. Ale právě tato podmíněnost (někdy až obsese a posedlost) stavu „být v pohodě“ může prohlubovat úzkost, strach, napětí a lpění.

Ve výsledku bychom tak jako odborníci měli na jedné straně propagovat zdraví a na druhé se snažit chránit před hypochondrií a neurotickou sebepéčí. Tento rozpor volá po hlubším pochopení – možná nikoli po dalším zlepšení, ale po tichém souhlasu s tím, co je.

Ze zdravých součástí zdravý celek

Jsme si vědomi, že tento krátký článek nutně zjednodušuje složité a závažné téma. Jeho součástí by mohlo být také pojednání o tom, pro koho vlastně je psychoterapie indikovaná (a v jaké podobě a modalitě), a pro koho není, protože ne všichni klienti a pacienti z ní dokážou profitovat. Mohli bychom se zamýšlet nad tím, že ukončování některých psychoterapií může být těžké právě proto, že možná nemusely ani začít.

A určitě bychom měli upozorňovat a opakovat, že lidé stále ještě tápou v tom, kde hledat odpovídající pomoc – často chtějí řešit ve zdravotnickém sektoru potíže, které svým charakterem patří například do manželských či školních poraden a naopak. Mimo jiné se tím potom zvyšuje nedostupnost našich služeb a ta zase vytváří prostor pro rozličné psychošmejdy, kteří v utrpení druhých vidí především svůj snadný a rychlý výdělek.

V tuto chvíli nám ale přijde důležité nabídnout protiváhu ke snahám zachraňovat svět prostřednictvím náborů do armády psychoterapeutů. Ani ten sebelepší náborář na světě totiž nedá dohromady takovou hordu specialistů, která by uspokojila potřeby všech.

Jak je psáno v již zmíněném prohlášení Globální psychologické aliance: „Účinná pomoc není určena optimální kvalitou individuální péče, ale charakterizuje ji mimo jiného dostupnost, efektivnost a zdravotní stav populace jako celku.“ Ten celek tvoříme my a ke zlepšení potřebujeme dodržet několik následujících pravidel:

• Zorientovat se v možnostech svépomoci a sebepéče.
• Převzít zodpovědnost za své zdraví.
• Nečekat, až se psychická nepohoda rozvine do psychických potíží a ty do duševní nemoci.
• A v případě nutnosti odborné pomoci ji hledat na správném místě.

Rozhodně to není snadné. Ale rozhodně je to možné a dostupné. A rozhodně to za to stojí.