Terapie akcí

V minulém článku jsem psal o dvou důležitých vhledech, které mi dala moje vlastní psychoterapie. Dnes své úvahy dokončím.

Úzkost? Vztek? Řešení je jasné: prdelí k proudu a usmát se!

Jednou jsem s terapeutem mluvil o tom, že mě štvou časté útoky a absurdní požadavky od osoby X – a o tom, že s tím neumím nic udělat. Nechci vztah zatěžovat přílišnou vztahovačností ani nemám pocit, že by osoba X byla otevřená „metadialogu“ o tom, jaké dialogy spolu vedeme. Jenže bývám ze setkání naštvaný, úzkostný a vyčerpaný: rozhovor s X mi totiž připadá jako opakovaný sled zbytečných soubojů. Pak se mi jako vzorové řešení vybavila mantra „Prdelí k proudu a smát se!“, kterou si opakuju, pokud se na kajaku obávám příliš rychlé peřeje.

Jsem špatný kajakář a vcelku strašpytel, takže se při pádlování bojím často. Strach je to zbytečný: na rychlejších vodách jezdím s trenérem, jehož pro bezpečí stačí následovat jako káčátko dospělou kachnu. Většinou zvládnu držet tělo narovnané vzhůru a kajak naklánět tak, aby jeho dno (a tedy i můj zadek) směřovalo proti směru proudu, a pod peřejí vypluju na kajaku. A někdy udělám chybu, kajak převrátím a steču s proudem vody do klidnějšího úseku řeky.

Když jsem jednou věřil jednomu obzvlášť charizmatickému trenérovi, uklidňoval jsem se tak, že jsem se vůbec nedíval okolo – mechanicky jsem udržoval loď a sebe ve správné poloze podle toho, jak mnou proud houpal. A abych si trochu ulevil od napětí, dělal jsem si ze sebe legraci a nahlas si opakoval pokyn, který jsem dostal na svém prvním tréninku: „Natoč se prdelí k proudu, prdelí k proudu, prdelí k proudu.“ Vcelku to fungovalo.

Na mantru „prdelí k proudu“ jsem si vzpomněl při diskutování osoby X. Stejně jako s hrozivostí peřejí, ani s X‑inými útoky nic neudělám. Ale můžu je ignorovat podobně jako ty peřeje: tu a tam lehce stočit konverzaci konstruktivním směrem, jako bych mírně zabral pádlem, abych korigoval směr a orientaci lodě – a jinak se soustředit na úsměv a držení těla a v hlavě mít úplně prázdno. Občas jsem pak nad tím přemýšlel doslovně: cestou na schůzku s X jsem si někdy párkrát zašeptal „prdelí k proudu“, zasmál se – a pokud mi setkání bylo nepříjemné, prostě jsem se soustředil na narovnaná záda a úsměv na tváři, dokud to celé nepřešlo.

Smysl v tom vidím dvojí. Zaprvé mi mantra pomohla vyřešit situaci v danou chvíli, aniž bych si nechal zkazit náladu. Zadruhé takový výsledek – pokud se podaří – vnímám jako svou výhru a mám z něj radost. Ta radost je přitom fajn nejenom sama o sobě, ale i v kontextu dlouhodobého vztahu s X. Domnívám se totiž, že mě určité jednání X obtěžuje víc, než kdyby totéž dělal někdo jiný, protože jsem vůči osobě X předpojatý v důsledku toho, jak se chovala dřív. Jako bych měl na X určitou alergii: občas mě štve už jenom vědomí, že se s X mám setkat. Pokud budu ta setkání prožívat s úsměvem a v klidu a budou končit mou radostí, nejspíš se svého stereotypu, že je osoba X dost otravná, časem zbavím.

Neřešitelná žádost o pomoc: skloňovat po vzoru „autonehoda“

Nečekaně jsem dostal nepříjemnou a urgentní zprávu s žádostí o pomoc. Nechci být osobní, tak nechám vybrat čtenáře: možná někdo vyhrožoval sebevraždou, možná závažně onemocněl, stal se obětí násilí nebo se ošklivě rozváděl – a chtěl ode mě pomoct. Mail ve mně vyvolal pár nepříjemných emocí a pocit stresu.

Zbytečně, protože zpráva byla zveličená – a taky proto, že jsem ze své strany situaci nemohl prospět víc než pár e‑maily a telefonáty. Jenže emoce neustávaly: Nemůžu udělat víc? A co se vlastně děje? A co s tím mám, sakra, dělat já? Den po obdržení zprávy jsem měl schůzku s terapeutem. Uvědomil jsem si, že se taková událost v mnohém podobá autonehodě. A že pro řešení autonehod mám vytvořené docela podrobné schéma.

• Zaprvé se postarat o vlastní bezpečnost – smysluplně zaparkovat a nevběhnout někomu dalšímu pod kola.
• Uvědomit si, kdo jsem a kam jedu: to abych si zachoval klid. A vědět, že sám jsem v pořádku a v bezpečí, že můj život je OK, teprve s tímhle pocitem můžu někomu pomoct. A taky si uvědomit, že se možná vlastně nic nestalo a ošklivě to vypadá jen na pohled. A vzít si telefon a gumové rukavice, protože obojí můžu v nejhorším případě potřebovat.
• Jít obhlédnout situaci: zjistit, co se děje – a jestli vůbec něco. Kolik obětí a co s nimi je. A kdo je na tom nejhůř. A kdo další je okolo a může pomoci.
• Posoudit své schopnosti a v závislosti na situaci buď uklidnit oběti a pomoci jim sám, nebo volat 155, postupovat podle instrukcí a situaci předat profesionálům.
• Jet dál a zapomenout na to.

Srovnání s autonehodou mi pomohlo vyjasnit si, co dělat v reakci na onu zprávu. Zaprvé vyhnout se bezhlavým, hysterickým reakcím. Smazat impulzivní odpověď i impulzivní žádosti o pomoc třetím stranám, které bez mojí schopnosti říct, co se děje a co žádám, stejně byly pouhým vystrašeným kvílením.

Můj život je a bude v pořádku, svítí slunce, Země se točí a večer si možná dám dobrou večeři někde na terase. Teď si dám pořádnou snídani, bez ní bych reagoval emocionálně a nebyl co k čemu.

V obecných obrysech: podobnou žádost o pomoc jsem od dané osoby neobdržel poprvé, možná ani nejde o nic zásadního. Potřebuju situaci prozkoumat a ověřit, co se děje. A pokud se něco fakt děje, tak dává smysl se místo bezhlavého započetí resuscitace podívat, s kým okolo se o tu práci můžu rozdělit.

Pár věcí zařídit zvládnu, většinu ne, což je v pořádku. Naštěstí žiju ve funkčním státě, takže stačí, když udělám, co umím – a zbytek zajistí sociální a zdravotní systém. A s něčím prostě nic dělat nejde.

Pár dní emočních reakcí k ošklivým situacím patří a nemá smysl si je vyčítat, holt mě to od mé „cesty“ trochu zdrží. Zároveň nemá smysl se tím zdržovat moc: ano, lidé na silnicích umírají a já můžu umřít taky. Ale teď někam jedu a dává smysl v tom pokračovat.

Pokud si připadám hloupě a bojím se, že třeba na situaci nereaguju, jak bych měl, stačí si připomenout základní školení o první pomoci:

1. Pokud někdo umírá, můžeš mu jenom pomoct. Neřeš, jestli mu přitom zlomíš pár žeber.
2. Jsi amatér, máš právo být nekompetentní a zmatený. Soustřeď se na pár základních věcí, které udělat umíš a můžeš. Zavolej o pomoc a nech se vést.
3. Laikům se při resuscitaci nedoporučuje dýchání z úst do úst, protože se u toho většinou pozvrací, takže pak nezvládnou ani srdeční masáž. Taková reakce je normální, takže si přiznej své limity a nedělej, co nezvládneš.
4. Mysli na svoji bezpečnost, ber v úvahu, co jsi ochotný udělat a co už ne. Nemáš povinnost dostat žloutenku kvůli málo nadějnému pokusu o resuscitaci.

Pokud se situace stále jeví být neřešitelná, nejspíš je problém v pátém bodě. Kdybych měl jasný cíl, nezdržel bych se u nehody déle, než abych pomohl podle svých sil: takže buď pomáhám, nebo jedu dál, na žádné váhání a rozjímání není prostor. Kdysi jsem se ocitnul u smrtelného pádu horolezce, když jsem se jen bezcílně procházel Alpami. Dohromady jsem se dal až ve chvíli, kdy jsem si nějaký cíl stanovil. Dávno nevím jaký, ale fungovalo to.

Stejně tak na onu nepříjemnou zprávu, která mě v myšlenkách pronásleduje teď, funguje docela jasná úvaha: vím o tom, neutíkám od toho, neignoruju to, ale v dané situaci momentálně nemůžu být užitečný, tudíž jedinou smysluplnou volbou je pokračovat v cestě.

Takže pár hodin práce, pak běhat, nakoupit, prádlo do pračky. A než se vypere, umýt linku, a buď se plácnout na gauč k oblíbenému seriálu, nebo si dát jedno vychlazené s knížkou v kavárně naproti. Fakt, že denně umírá sto padesát tisíc lidí, mě nezbavuje ani možnosti užít si večer, ani povinnosti zachovat se v kondici pro další dny.

Síla metafory

Přemýšlení nad výstižnými metaforami se mi osvědčilo i v jednotlivých drobných momentech. Před jedním sezením jsem si připravoval formulace, jak s terapeutem mluvit o tom, že mě štve osoba Z. Mám odpor k tomu, abych kvůli svému subjektivnímu znechucení druhé označoval nějakými jmény, třeba jako „debila“ nebo „toxického člověka“.

A tak jsem dělal přesný opak: pokoušel jsem se situaci pojmout rádoby objektivně: že „osoba Z uvažuje takhle, má takovéhle potřeby, pročež ode mě chce támhleto, což mě otravuje“. Až mě otrávilo i opakované přemýšlení nad tou osobou, rezignoval jsem na empatii a stroze jsem si řekl, že si prostě v kontaktu se Z připadám jako domácí zvíře.

„Jedná se mnou jako s posraným čoklem,“ napsal jsem si stručnou poznámku. O čem jsme se na samotném sezení bavili s terapeutem, už nevím – to důležité se odehrálo předtím. Metafora psa dobře vystihovala můj pocit z jednání osoby Z. Uvědomil jsem si, že její jednání mlčky přecházím, protože trvá léta a já jsem si ho zvykl ignorovat, případně se Z vyhýbat, protože jsem prostě nebyl zvyklý se ve vztahu k Z nějak zásadně vyhraňovat.

Párkrát jsem pak osobu Z „vyštěkal“ – dal jasně najevo, že nějaké chování nepovažuju za adekvátní. Osoba Z se párkrát omluvila, párkrát štěkla zpátky a nakonec celá ta čoklí anabáze skončila, aniž by vůbec bylo o čem přemýšlet.