Temné dědictví
Lidé mají tendenci opakovat životní tragédie svých rodičů. Jak probíhá přenos traumat z generace na generaci?
Jak je možné, že narážíme na psychické potíže, které se dají jen těžko vysvětlit v kontextu naší osobní historie? Že opakujeme a přehráváme tragické osudy našich předků, s nimiž jsme se třeba ani sami nesetkali?
Transgeneračnímu přenosu se věnují a potvrzují jej výzkumníci i praktici. Například kolegové z Rafael institutu se věnují psychoterapeutické podpoře přeživších holokaust a jejich rodinných příslušníků již ve třetí poválečné generaci. Pečují o traumatizované, kteří peklem koncentráků nikdy neprošli, přesto psychicky strádají a trpí.
I v běžné terapeutické praxi není výjimkou setkání s rodinným klanem, ve kterém se až nápadně vyskytuje jeden typ traumatu. Babička přišla o manžela za války, její dceři manžel utekl za hranice a už se nikdy nevrátil, a vnučka právě přichází k psychologovi se zoufalou snahou zachránit rozpadající se vztah s manželem, který si našel milenku a chce se nechat rozvést. Pod jednou střechou žijí tři opuštěné ženy a společně vychovávají čtvrtou, která ještě nezačala chodit do školky. Může to být jen náhoda?
(V odborné literatuře se tématu věnuje např. Haydée Faimberg v knize Narcistický rodič a střet generací nebo Alice Millerová v knize Dětství je drama. Hledání cesty k pravému já.)
Jak přenos traumatu probíhá
Jde o stejnou psychickou dynamiku, která funguje i mimo oblast traumatu. Dítě se v průběhu výchovy identifikuje se vším, co mu rodič na vědomé i nevědomé úrovni komunikace nabízí, trauma nevyjímaje. Naše psychika je vždy do značné míry odrazem psychiky našich rodičů a dalších blízkých osob. Naši blízcí přitom čerpali od svých rodičů a ti zase od svých. Můžeme uvažovat o jakési sociální dědičnosti.
Maminka, která je vnitřně zasažená ztrátou, přestože se ji vědomě snaží před dítětem nebo nevědomě i před sebou (obranný mechanismus disociace) ukrýt, mimovolně vysílá signály, které se dítě snaží vřadit do své zkušenosti s nejdůležitější osobou dosavadního života.
Přijaté sdělení může být následující: něco zlého se stalo, ale nesmí se o tom mluvit, protože je to příliš strašné a bolavé. To něco má co do činění se smutkem a psychickou bolestí a je to tak děsivé, že to ani maminka neunese. Dítě přijímá do svého nitra nejasnou, a přesto naléhavou zprávu: něco zlého se stalo (původní trauma), a jeho další životní směřování a počínání může být touto událostí, o které ale nic neví, i nadále ovlivňováno.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..