Těhotenství jako zkouška vztahu

Sám jsem se před osmi lety stal nejdříve nastávajícím a pak také skutečným otcem. Přesto, že jsem se necítil nepřipravený nebo nezkušený, mnohé situace mě zaskočily už během těhotenství mé partnerky. Situace, které jsem považoval za jasné a srozumitelné, ba často přímo banální, se staly ohniskem konfliktů a emocionálních traumat, která se vracela v podstatě několik dalších let. 

Považuji se za „motivovaného“ a „uvědomělého“ otce. Doprovázel jsem svou ženu na gynekologická vyšetření, zkoumal snímky z ultrazvuku a po večerech předčítal z rodičovských manuálů. Navštívil jsem „lekci pro tatínky“ na partnerčiných předporodních kurzech. Výrazně jsem omezil svůj společenský život a organizoval společný čas podle podmínek těhotenství. Přesto jsem se dopustil mnoha chyb a měl pramálo pochopení pro některé partnerčiny reakce nebo nálady.

Lidé jsou různí. Každý pár v každé situaci bude řešit jiné problémy. Předpokládám však, že jedno je společné. Žena je téměř od počátku těhotenství ovlivněna hormony, je v „jiném stavu“, zatímco muž nikoliv.

Jsem přesvědčen, že právě proto, že žena je v těhotenství a krátce po něm více či méně pod vlivem hormonálních změn, které více či méně ovlivňují a mění její chování i prožívání, je nyní v zásadě mnohem více než kdykoli jindy během partnerství odpovědností muže, aby udržel ji i celý vztah spokojený a funkční.

Rodičovství není soukromá věc

Z antropologického pohledu jsou lidské bytosti vyvinuty k rozmnožování v mnohem nižším věku. V původních méně civilizovaných společnostech se první děti rodily ženám už třeba kolem osmnáctého roku věku nebo dříve. Představíme‑li si, že prvním dítětem této ženy byla dívka, která svého prvního potomka přivedla na svět také ve svých osmnácti letech, pak polovina dnešních třicátnic by měla být již babičkami.

Společně s tím, že dětí se rodilo mnohem více, nejen žena, ale oba rodiče měli ve třiceti letech již tolik zkušeností, že se mohli snadno stát úspěšnými prarodiči. Stejně tak od ‑náctiletých rodičů se neočekávalo, že se o děti budou starat sami. Do výchovy, zejména prvních dětí, se prarodiče zapojovali samozřejmě. Prvorodiče měli kolem sebe spoustu praktických informací, příkladů, podpory a pomoci. Byť jim zřejmě život neulehčovaly jednorázové plíny a dětské přesnídávky.

Aby se rodina nerozpadla a dál fungovala, je potřeba věnovat se hlavně vztahu partnerů.

Tahle mezigenerační výměna dávno nefunguje. Na jedné straně sama společnost se mění a vyvíjí čím dál rychleji, na druhé straně věkový rozdíl mezi generacemi se stále rozšiřuje. Pokud budou mít děti dnešních pětatřicátníků prvorodičů své první potomky také v pětatřiceti letech, tak ani stoupající věk dožití nejspíš neumožní, aby si se svými dospělými vnoučaty o něčem promluvili. Nehledě na to, že je od jejich těhotenství bude dělit časová vzdálenost srovnatelná s tím, jak daleko my jsme dnes od druhé světové války.

Když ne rodiče nebo prarodiče, může tuto podporu poskytnout někdo jiný? Nabízí se zkušenosti našich vrstevníků. Zdaleka ne vždy je však možné řešit některé otázky s přáteli nebo třeba s kolegy v práci. Minimálně proto, že se možná zrovna nacházejí v jiné životní etapě nebo srovnatelnou zkušenost vůbec nemají. Také je možné, že v okolí nikdo vhodný k takovému rozhovoru není. Nebo jsme prostě sami spíše introvertní a otevřít takové téma jen tak nedokážeme. Tohle platí stejně pro oba rodiče.

Muži v pasti

Přednáška 24. října 2024