Tátu mít ráda nebudeš

Když mi svoje obavy říkal před rokem, působilo to na mě navzdory situaci optimisticky a doktor se ode mě nechal rád povzbudit. Proč optimisticky? Protože je jeho dcera inteligentní a její táta je ve svém přístupu k ní čitelný a předvídatelný. Tím se může v dětské psychice takzvaně „vyrovnat skóre“ a dcera si postupně udělá svůj zdravě kritický obrázek.

Byla jsem naivní. Situace nabírá na obrátkách. Dneska si doktor jen tak mezi řečí neposteskne, nádrž jeho strachu praskla a má (bohužel opodstatněné) obavy, že dceru ztrácí a že bude hůř. Máma už nekrouží jako ostříž, ale spíše jako sup. Tátu své dcery by nejraději vymazala ze světa. Dceři je deset a táta na ní vidí, jak se z usměvavé, energické a bezprostřední holky stává povadlá, stažená a ostražitá dívka.

Sice u něj Maruška o víkendu ještě dokáže pookřát, ale i tak to není jako dřív. Poslední historka s jeho bývalou ženou vykresluje principy v řadě podobných situací. Ty se navíc dějí za zavřenými dveřmi, které jsou od těch jeho vzdálené přes 150 kilometrů. To, co se dozví, je proto pouhá špička ledovce.

A co se tedy stalo? Maruška má dva papoušky a ti kvůli (domnělé) alergii její mámy musí z domu ven. Dcera je má ráda, jsou to její domácí kamarádi a navíc je kupovali před lety s tátou spolu. S mámou se proto domluvily, že papoušci pojedou k tátovi domů. Lepší než o ně přijít, logické.

Když se na domluvenou neděli Maruška vrátila domů a s nadšením běžela pro papoušky, máma jí namísto podání klece přišla s kamenným výrazem říct, že ptáci už jsou pryč. Na překvapenou, zklamanou a nesouhlasnou reakci Marušky a jejího táty reagovala útokem. Oba jsou přecitlivělí, už jim to říkala dost dlouho a nic pro to neudělali, takže co se diví. Mohou si za to prostě sami. Jí žádná odpovědnost (natož vina) nepatří!

Zavržený rodič

Jestli vám popsaná situace něco říká, nebo se v tom dokonce vidíte, je tenhle článek určený pro vás bez ohledu na to, zda jste táta nebo máma. Jeden rodič postupně utahuje smyčku u provazu druhému rodiči, aby jejich společné dítě mohlo citově patřit jenom jemu, jenom jí.

S neodbytnou potřebou mít nad dítětem (absolutní) moc rodič systematicky pracuje na procesu, kterému se odborně říká syndrom zavrženého rodiče. Zavržený rodič nemusí být jenom rozvedený, tento proces se může ve skrytosti odehrávat i v kompletní rodině.

V takovém případě jde o vážné psychické ohrožení dítěte. Zavržený rodič je dospělý, a ač mu druhá strana způsobuje situační trauma, jako dospělý má – na rozdíl od dítěte – možnost se alespoň bránit. U dítěte se bavíme o vývojovém traumatu, které se propisuje do jeho osobnosti a má potenciál negativně ovlivňovat celý jeho dospělý život.

Rodič takhle škodící má obvykle osobnost také narušenou, možná bychom za vším našli vývojová traumata. Vysvětlení se ale nesmí stát omluvenkou. Bez ohledu na to, jestli za své chování člověk „může“ nebo nemůže, není možné rezignovat na ochranu před jeho následky. V patogenním prostředí také nebude člověk chodit bez ochranných pomůcek.

Nejčastější je, že rodič nemá na své jednání náhled, žije v neprůstřelné obraně svého vylepšeného sebeobrazu a žádný jiný neakceptuje. Základním mechanismem, jak si postavenou obranu udržet, je pak útočit. V praxi to znamená manipulovat, otáčet tvrzení, překrucovat fakta, vytrhávat informace z kontextu, uvádět matoucí (nejčastěji protichůdná) tvrzení, citově vydírat a podobně.

Kam to vede? Dítě si postupně vybuduje stejný životní postoj jako jeho rodič, protože identifikací si zajistí pomyslné přežití. Znamená to, že dítě si nemůže dovolit nevidět svoji mámu (nebo tátu) jako toho lepšího, prostě bez chyby. A na druhé straně spektra je manipulované dítě nuceno přijmout, že druhý rodič nestojí za nic.

Vždy je naděje

Když jsem doktora povzbuzovala k aktivnímu řešení, jeho reakce byla ukázková. Má strach, že když zatlačí na úřady či přímo osloví soud, bude bývalá žena ještě více manipulovat a on může o dceru přijít úplně. Bohužel má pravdu, tento scénář není vzácný.

Před soudem je velmi těžké „usvědčit“ rodiče vašeho dítěte, že má na něj škodlivý vliv. I u rodičů, kteří mají klinicky podložené psychiatrické diagnózy, je omezení jejich kontaktu s dítětem proces na dlouhá léta soudních jednání s nejistým výsledkem.

Na druhou stranu se v posledních letech srovnávají práva na kontakt s rodiči mezi oběma pohlavími. V případě doktora by bylo řešením zvýšit četnost jeho kontaktu s dcerou, aby nebyla tolik pod vlivem své mámy. Prvním krokem je cesta k příslušnému OSPODu, jehož povinností je chránit zájem dítěte. A je důležité nenechat se odradit, pokud by sociální pracovník nebyl příliš činný.

Užitečné je i využít právníka, nejlépe zkušeného s dobrou pověstí. Je sice na soudu, jak rozhodne, ale být dobře připravený zásadně zvyšuje šance. Výsledky mohou být různé. Může se podařit mít s dítětem častější kontakt, a tím mu poskytovat psychické zdroje. Současně je často potřeba vědět, jak s dítětem o konfliktních situacích s druhým rodičem komunikovat.

K tomu je užitečné využít psychologickou pomoc, protože jde o nestandardní situace, kterým musí v první řadě dobře porozumět rodič. A kdyby došlo na černý scénář a léta strávená po soudech by manipulující rodič mistrně využíval ve svůj prospěch, zbývá ještě jako naděje budoucnost.

Dospělá Maruška chodí na terapii, protože má v životě dost psychických problémů a nejvíce v intimních vztazích s muži. Probíráme opakovaně její vztahy s rodiči, hlavně s mámou. Ta na ni v dětství velmi intenzivně působila, takže najít si své vlastní „já“ je pro Marii velmi obtížné. S tátou se vidí málo, nemají toho moc společného.

Hodně ji ale překvapilo, když se nedávno od příbuzných z tátovy strany dozvěděla, že když byla někde na základce, táta se s mámou soudil o „střídavku“. To znamená, že mě měl táta rád! Byl to pro ni silný moment a spolu s dalšími změnami, jimiž díky práci na sobě prošla, jí pomohl postupně pohled na muže proměnit.