Tátové, nepřehánějte to

Generaci dvě zpátky prý byla ostuda, když muž tlačil kočárek. Dnes se tátové svou péčí o nemluvně často i chlubí. Jsem ráda za ty změny, za to, že tátové mohou nastoupit rodičovskou dovolenou a že je to společensky nestigmatizuje. Tátové na rodičovské se dokonce setkávají v naprosté většině s pozitivními reakcemi okolí, často dokonce s obdivem. To ovšem neznamená, že je to ideál či že by se táta měl stát druhou mámou.

Adorace přítomného, pečujícího otce má své kořeny v historii. Když průmyslová revoluce odvedla otce od rodin, stali se z řemeslníků i zemědělců – které jejich děti sledovaly při práci – zaměstnanci vzdálených továren. Připočtěme miliony mužů padlých v obou světových válkách a později i obrovsky navýšenou rozvodovost… a 20. století se nese ve znamení chybějícího otce. Spousta z nás vyrůstala bez otcovského vzoru a víme, jak nám to chybělo.

• Chlapci vyrůstající bez otců jsou podle statistik náchylnější k násilí, snáze se zraní a častěji se dostávají do nejrůznějších potíží. Ve škole mívají horší výsledky a coby dospívající se častěji stávají členy vrstevnických gangů.
• Též dcerám otec schází. Dcery bez otců mívají nižší sebevědomí, začínají sexuálně žít dříve, než ve skutečnosti chtějí, častěji se stanou obětí útoku a častěji nedokončí školu.

Když táta chybí, je to pro děti hendikep. A je přitom skoro jedno, jestli chybí fyzicky, duševně nebo emocionálně.

Fenomén nového otce

Zhruba od 70. let 20. století se proto na Západě intenzivně prosazuje zapojení otce do výchovy, aktivní otcovství, hovoří se o fenoménu nového otce. Muži jsou povzbuzováni, aby se podíleli na péči o děti od jejich nejútlejšího věku, aby si k nim vytvářeli vztah již v průběhu těhotenství, aby byli přítomni u porodu.

Je to nepochybně dobrý trend. Přesto mám potřebu upozornit, že nic se nemá přehánět. Táta sice může (s výjimkou kojení) mámu nahradit i u novorozence, ale pokud je máma k dispozici, může být jeho přehnaná aktivita v tomto směru na škodu. Táta totiž není druhá máma. Je třeba, aby zůstal jiný, aby si zachoval své mužství.

Pokusím se to přiblížit slovy několika matek:

• Ve všech časopisech se píše, jak má i táta milovat své dítě už před narozením, jak na ně má mluvit, pokládat ženě ruce na břicho. A Petr byl asi ukázkový táta. Jenže když vedl své desetiminutové žvatlací monology k mému břichu, hladil ho a pusinkoval, mě to prostě rozčilovalo, často jsem vyloženě toužila, aby už přestal a já mohla jít třeba mýt nádobí…
• Vadí mi, když Robert vypráví, „jak jsme rodili“. Vadí mi už to slovní spojení: Cožpak my jsme rodili? Já jsem rodila!

Skutečnou krizí si po narození syna prošli Dan s Editou. Dan se tehdy zapojil do péče o dítě tak intenzivně, že to málem skončilo rozvodem. Hrozně moc chci, aby nastoupil někam do zaměstnání, svěřila se mi svého času Edita. Takhle se o Oliverka jenom přetahujeme. Pořád ho chce chovat, nosit, přebalovat… vadí mi to. Jsem na něj pak až agresivní, vyháním ho pryč, dělám mu scény, že si nehledá práci, že se válí doma. Přitom nejde o to, že by nám chyběly peníze.

Je super, když táta umí miminko vykoupat, když je zvládne utěšit a rád s ním zůstane, zatímco si jde máma zacvičit. Neměl by se však cpát mezi matku a kojence.

Prvních devět měsíců života je dítě součástí matčina těla. Porodem se matka a dítě oddělí, zůstávají však stále neodlučnou dvojicí. Argentinská rodinná terapeutka Laura Gutmanová dokonce tvrdí, že minimálně do devíti měsíců věku dítěte samotná matka a samotné dítě neexistují. Existují pouze jeden s druhým. Dítě nevnímá samo sebe jako jedince a také pro ženu je nedílnou součástí její nové identity. Má přirozenou potřebu být mu stále nablízku, pečovat, nosit, chovat.

Přesně tak to cítila i Edita. Ač se rozumově snažila si říkat, že je to dobře, že se Dan stará a ona vlastně může dělat něco jiného… emoce jí to nedovolily. Když jí na dlouhé hodiny bral dítě z náruče, cítila to skoro, jako by vyrval kus jí samotné. Nebyla schopná se soustředit na nic jiného. Navíc jí chlap šišlající na nemluvně přestával imponovat jako muž, sex prakticky vymizel.

Manželství se nakonec podařilo zachránit a dnes už mají Dan s Editou děti dvě. Vlastně jsem pak byl rád, když jsem šel do práce, hodnotí Dan s odstupem. Myslím, že jsem si v Oliverově prvním půlroce prožíval svou osobní krizi: dva měsíce před jeho narozením mě vyhodili z firmy, jíž jsem obětoval patnáct let. Připadal jsem si zneuznaný a podvedený, neměl jsem chuť shánět si zaměstnání, a péče o dítě bylo jediné, co mi dávalo smysl. Přesměroval jsem na Olivera všechnu svojí energii. Nebylo to zdravé.

Příliš chytří tatínci

Specifickou skupinu otců pak tvoří ti, kteří sice péči o dítě nechtějí převzít a dokonce se jí někdy i odmítají účastnit, jsou však přesvědčeni, že vědí lépe než matka, jak o miminko pečovat. A tak zasypávají ženu dobrými radami a plísní ji za nedostatky v péči.

• Když miminko pláče a matce se je nedaří utišit, obviní ji, že je vzala do náruče moc pozdě (nebo moc brzo, případně nešetrně).
• Když dítě nejí, vědí přesně, čím to matka způsobila.
• Když se starší dítě vzteká nebo kňourá, je jim jasné, že to způsobila máma svým rozmazlováním (případně přísností).

Jde o vážný osobnostní problém na straně muže, a má‑li manželství přetrvat (a žena není světice), je nutné s tím něco dělat. Ideální by bylo, kdyby muž podstoupil psychoterapii, to se ale nestává – on problém na své straně nevnímá.

Některým ženám se v takovéto situaci daří muže přimět k párové terapii tím, že potíže vztáhnou na sebe (já mám problém s tím a tím, prosím šel bys se mnou tam a tam? Potřebuji to), či sáhnou po nejsilnějším kalibru a pohrozí rozvodem. Případně lze pracovat se ženou samotnou: na vytyčení hanic, hledání opory, posílení sebevědomí.

Táta není máma

Upozorňuji, že článek se týká otcovství dětí ve věku novorozeneckém a kojeneckém, maximálně raně‑batolecím. Navíc problémy, o nichž  pojednává, trápí jen velmi malé procento rodičovských párů. „Příliš chytří“ tatínci jsou poměrně vzácní a naprostá většina matek, které v mé poradně řeší míru mužova zapojení do péče o děti, je nespokojená s jejím nedostatkem.

Muži se přitom tlaku na vyšší zapojení buď brání – chtějí si vedle zaměstnání zachovat i své koníčky, čas na kamarády, sport, relaxaci –, nebo by se sami rádi zapojovali více, jejich pracovní vytížení jim to však neumožňuje.

Využívejte celý web.

Předplatné