Tátova holčička, mámin kluk

Dívka tedy začne matku vnímat jako vzor, od kterého se může mnohé učit, a začne se s ní identifikovat. Rovněž chlapec takto začne nahlížet na svého otce. Zároveň si dítě prostřednictvím této zkušenosti vytváří „dobrý objekt“ samo v sobě a není pro ně už devastující, když rodič neuspokojí všechna jeho přání a tužby. Začíná si uvědomovat, že je milováno, i když mu rodiče něco odepřou, nevěnují mu neustálou pozornost a mají na něho výchovné nároky a požadavky. Dobrý objekt v něm ho drží pohromadě.

Tak se zakládá i vztah k jiným lidem a ke světu, tedy podklad naší schopnosti unést střety s realitou a s tím, co život přináší.

Proměny touhy

Jacques Lacan vystavěl své pojetí Oidipského komplexu na principu touhy, která není sexuální a zároveň se její objekt v rámci vývoje proměňuje. Podle něj touha není uspokojena tím, že je dosaženo jejího objektu, ale může být „pouze“ vyměněna za touhu jinou. Lacan tedy opouští kastrační úzkost a závist penisu. Ten ve své teorii nahrazuje falem, který nabývá tří významů:

• Může se jednat skutečně o reálný falus, který má nejblíže Freudovu pojetí penisu.
• Imaginární falus je objekt matčiny touhy, avšak nikoliv v anatomickém slova smyslu. Když se v oidipské situaci rozehrává trojúhelníková dynamika, dítě začíná vnímat, že se matka zajímá i o někoho jiného, než je ono samo. Dítě chce být objektem matčiny touhy, avšak vnímá své limity a nedostatečnost. Jakmile se s tímto vnitřním konfliktem vypořádá, je podle Lacana Oidipský komplex vyřešen.
• Symbolický falus představuje otcovskou funkci, která staví mezi dítě a objekt jeho touhy (tedy matku) určité hranice, pravidla a řád. Vytváří mezi matkou a dítětem distanci, která je potřebná pro jeho zdravý vývoj a separaci od matky.

Počátek oidipské situace vidí Lacan stejně jako Freud. Dítě v raném věku zažívá naprostou propojenost a splynutí s matkou. Ta je mu k dispozici, poskytuje mu potravu, pozornost, blízkost, teplo a něhu. Jak se dítě vyvíjí, psychická i fyzická vzdálenost mezi nimi se zvětšuje. Zakouší tedy touhu po opětovném splynutí, chce jí být opět co nejvíc nablízku.

Dítě si začne všímat, že matka věnuje náklonnost také otci. Chlapec tedy začne uvažovat tak, že matka touží po falu, protože jím otec disponuje a ona ho nemá. Chlapec si rovněž uvědomuje svou nedostatečnost a snaží se ji dohnat, protože pokud bude dostatečně silný, bude po něm matka toužit také. U chlapce jde tedy o to „mít natolik silný falus, aby uspokojil matku“.

Dívka falus nemá a zároveň vidí, že matka rovněž ne. Dedukuje tedy totožně jako chlapec, že matka po falu touží. A jelikož jím nedisponuje, uvažuje tak, že se jím musí stát (stát se objektem matčiny touhy), aby po ní matka toužila a mohly opět splynout v jednotu, ve které nebyly oddělené.

Jak dívčina, tak chlapcova touha nemůže být nikdy naplněna, jelikož je tu otec, který reprezentuje realitu, řád, strukturu, pravidla a hranice, je tedy imaginárním falem. Tomuto opětovnému splynutí brání, jelikož podporuje separaci dítěte od matky. 

Lacanovo pojetí hovoří o takzvaném Jménu Otce, které reprezentuje jeho roli v nastavování limitů reality. Dětská psychika dozrává právě prostřednictvím akceptace přítomnosti otce, respektive toho, co reprezentuje a přináší do výchovy. U chlapce představu „mít dostatečně velký falus“, aby mohl být objektem touhy jiné ženy, u dívek „stát se falem“, aby mohla být objektem něčí touhy.

Psychický vývoj dětí podle Lacana probíhá na základě zpracovávání této touhy, vyrovnávání se s ní. Je tedy nutné přijmout fakt, že matka je otcova a že v tomto dítě otci nikdy nemůže konkurovat. Zdárné vyústění situace nastává, když chlapec přijme úlohu otce, symbolicky Jméno Otce, přestane s ním rivalizovat a podřídí se mu.

Osobní zrání

Popsaná zlomová psychická situace, která se odehrává přibližně mezi třetím a šestým rokem, je zásadní pro psychosexuální vývoj dítěte, sahá však mnohem dál. Pokud dítě touto situací projde zdárně, pochopí, že svět nefunguje, jak si ono samo přeje, některé věci zkrátka nejsou v jeho moci a je třeba tuto skutečnost přijmout. Vyřešení oidipské situace mu pomůže tento frustrující rozpor zvládnout a dovolí mu emočně vyzrát.

Což také velmi úzce souvisí s tím, že dítě dokáže prožívat a chápat ambivalentní pocity k jiným lidem, nenahlíží na vztahy pouze černobíle. Nemá potřebu druhé zničit v situaci, kdy se nechovají dle jeho představ. Přijímá skutečnost, že v chování blízkých osob může být aspekt, se kterým nesouhlasí, který ho štve a dráždí. Může k nim chovat příjemné, ale někdy také agresivní pocity.

Z hlediska důrazu na nevědomou infantilní sexualitu jsou Elektřin i Oidipský komplex dnes považovány za překonané koncepty. Sahají však dále, než je přijetí skutečnosti, že neporazíme rodiče stejného pohlaví a nenahradíme jeho místo u rodiče opačného pohlaví.

Jsou to teoretická vodítka, která se propisují do vývoje každého člověka bez ohledu na to, zda je vychováván v úplné rodině, jedním rodičem či kupříkladu homosexuálním párem. V principu jde o to, jakými schopnostmi a způsoby disponujeme, abychom se vyrovnali s tím, že některá naše přání a tužby nemohou být naplněny, a jak tuto realitu integrujeme do své osobnosti.

Tuto srážku s realitou poprvé skutečně zakoušíme prostřednictvím interakce s nejbližšími lidmi, tedy s rodiči či s jinými primárně pečujícími osobami. Naši nejbližší dospělí jsou mimo péče o naše potřeby vždy také zprostředkovateli hranic a limitů. Na jejich přístupu záleží, jak tímto složitým a náročným obdobím projdeme, jak se s ním vyrovnáme a jakou zkušenost si z něho odneseme do svého života.