Tati, jsou lidé spíš dobří, …

Jeden můj klient mi nedávno řekl: „Kdybyste zažil to, co já, byl byste také pesimista a lidem nevěřil!“ Ve třech krátkých příbězích se pokusím ukázat, že naše postoje k druhým a naše prožívání světa nejsou jen reakcí na to, co se nám kdy stalo. Náš vztah se světem tvoří naši budoucnost.

Nebezpečí tam venku

Na rodinnou terapii přišel devítiletý Filip s oběma rodiči. Důvodem návštěvy byla velká úzkost chlapce při ranním odchodu do školy. Při předchozím telefonickém domlouvání společného sezení jsem si zpočátku myslel, že půjde o některou z forem školní fobie, a účast celé rodiny jsem považoval za nutnou nejen kvůli věku dítěte, ale také pro efektivní řešení situace se školou.

Brzy jsem ale pochopil, že jde o něco jiného. Od Filipa jsem se dozvěděl, že „venku je to přeci hodně nebezpečné, v MHD řádí zloději, před školou mohou čekat násilníci a po ulicích se toulají lidé, kteří by mi mohli ublížit…“

Tento zúzkostňující pohled na svět podpořili rodiče několika historkami – o ukradeném mobilu z aktovky syna, o partě kluků, kteří mu vyhrožovali, o zřejmě nemocné či opilé paní, která na ulici vykřikovala vulgarity…

Zejména maminka jela na této vlně a pro úzkosti syna měla velké pochopení. Otec sice bručel, že to syn s manželkou přehánějí, ale hned přidal pár vět o nebezpečí, číhajícím ve velkoměstě na každém rohu.

Co s tím? Filip začal jezdit do školy sám, rodiče o něj měli strach a jeho úzkostnější povahu evidentně přiživovali vlastní úzkostí. Jde tedy o potíže v separačním procesu syna při zachování dostatečného bezpečí. Na druhou stranu – rodina neprožívala a nepopisovala nereálné situace, něco na tom prostě je!

• Při zemi se držící hypotéza bude znít: Strach o sebe či o blízkého posouvá obecně vnímání světa do obrazu „válečné zóny“ a vyvolává v nás primitivní pohotovost k útěku či útoku. A je to nakažlivé.
• A jaká jsou fakta? Nejen zkušenost psychologů, ale i výzkumy potvrdily, že úzkost rodiče se přenáší na dítě a že dítě přebírá výrazy i postoje svých rodičů.

Mám smůlu na lidi

Při cestě vlakem jsem v jednom kupé nedobrovolně poslouchal rozhovor dvou mladých žen, které trávily letní měsíce v Německu jako au pair. První slečna vyprávěla příběh skvělého léta, plného zajímavých setkání s novými lidmi, dobré práce s fajn dětmi, zkušenosti s rodinou dětí, se kterou se dalo na všem domluvit.

Druhá slečna se zase tak dobře neměla – vyprávěla o problematické rodině, hlavně s maminkou dětí nešlo moc vyjít, děti protivné a neposlušné, ve volném čase nuda. Říkal jsem si, že ta druhá měla prostě smůlu na rodinu.

Jenže rozhovor se dál ubíral pro mne nečekaným směrem: „Jak to, že ty máš už potřetí štěstí a já smůlu?“ „Možná proto, že to štěstí přitahuju svým optimismem.“

• Mírně šílená hypotéza: To, jací jsou druzí, záleží na naší interakci s nimi. A tuto interakci zase velmi ovlivňuje míra důvěry či nedůvěry ve svět obecně.
• Fakta: Erik H. Erikson shrnul poznatky vývojové psychologie do teorie osmi věků člověka. Pro zdravý psychický růst musíme v každém období úspěšně zvládnout jedno velmi důležité životní téma. Získat si důvěru ve svět je hned prvním úkolem prvního roku života. Svět bez naší přiměřené důvěry není bezpečný, obtížně se v něm osamostatňujeme a navazujeme blízké vztahy.

Něco zlého se stane

Po letním táboře ke mně na psychoterapii dorazila šestnáctiletá slečna Iva s tím, že se u ní výrazně zhoršila potřeba dokola kontrolovat, zda je doma vše v pořádku a nikomu nic nehrozí – několikrát denně prohlížela plynový sporák, karmu v koupelně, zavřené vchodové dveře, hadice u pračky i elektrické pojistky.

Přednáška 19. září 2024