Tančím tak rychle, jak dokážu

Můj první zážitek, spojený s tancem, se odehrál v létě roku 1985. Vedoucí na pionýrském táboře nám poslední večer uspořádali diskotéku. Jak jsem to tehdy vnímala, o tanec vůbec nešlo. Šlo o to, jestli pro mě přijde tančit ten blonďák Martin, po kterém jsem celý tábor pokukovala.

Nepřišel, a já jsem se zapojila do hloučku děvčat postávajících u zdi a předstírajících, že by s žádným klukem netancovaly ani za nic. Pak pro mě přišel tančit tlustý Julek (tábor byl v Polsku). Užila jsem si tři minuty trapně toporného přešlapování v rytmu svého prvního ploužáku.

Zážitek druhý, podzim 1988. Taneční. Trapnost  a topornost táborové diskotéky je tady umocněna nepadnoucími obleky kluků a silonovými róbami většiny holek. Kluci navíc mají propocené bílé rukavice z nějakého odporně umělého materiálu. Při každé „volence“ trnu, jestli pro mě někdo přijde. Klopýtám v rytmu archivních tanců, které už nikdy v životě nebudu potřebovat. Konverzace s většinou tanečníků se omezuje na vzájemné omluvy, když jeden druhému šlápneme na nohu.

Zážitek třetí, zima 1991. Maturitní ples. Ihned po povinném valčíku maturantů prcháme se spolužáky z parketu do převlékárny a naléváme se přineseným rumem.

Divil by se mi někdo, kdybych v dospělosti tuto kapitolu svého života úlevně uzavřela se slovy „Děkuji, netančím“?

A přece jsem to neudělala. Tanec je pro mě – stejně jako pro mnoho lidí – zdrojem celé smršti protichůdných pocitů. Na jednu stranu se stydím. Dívám se na sebe zvenčí. Do morku kostí cítím svou neohrabanost a bojím se, že mě tak vidí i ostatní.

Na druhou stranu ale – v těch krátkých chvílích, kdy se mi podaří vypnout sebenkontrolu a souznít s hudbou – je tanec jeden z nejpříjemnějších, nejintenzivnějších způsobů bytí, které znám.

Neumím to a nemám s kým

Podle profesionálních učitelů tance má pohyb na parketu přímo zázračné schpnosti: dokáže odbourávat stres, zvyšovat hladinu testosteronu, zlepšovat náladu, dokonce léčit depresi (což dokládá studie provedená na univerzitě v Derby na skupině depresivních pacientů, kteří podstoupili devítitýdenní kurz salsy. Nevím ovšem, jakými prostředky autoři studie přinutili pacienty s klinickou depresí tančit salsu.)

Přesto mnoho lidí tančit odmítá a důvody mají v zásadě dvojí:

• „Neumím tančit.“ Pod tímto argumentem se skrývají obavy z toho, že mé pohyby budou v očích druhých vypadat neohrabaně a směšně. (Pokud vím, na současných diskotékách a tancovačkách – s výjimkou specializovaných akcí zaměřených na určitý druh tance – se zvládnutí žádných specifických tanečních kroků neočekává.)
• „Nemám s kým tančit.“ Mnozí (zejména muži) považují tanec za určitý druh námluv, se kterým přestanou ve chvíli, kdy námluvy skončí. Tančit se stálou partnerkou/partnerem nebo s někým, o koho nemám sexuální zájem, se pak jeví jako zbytečné.

Na parketu se na vás nikdo nedívá. Každý je svou vlastní nešikovností. A pokud se někdo dívá, pak je to bod pro vás.

Teď a tady na parketu

Já taky neumím tančit a taky nemám s kým (se svým mužem jsem za patnáct let absolvovala na parketu asi pět písniček). Přesto se snažím obě tyto bariéry zdolávat, protože ve chvíli, kdy se mi to podaří, kdy na chvíli setřesu ostych a pochybnosti, mi tanec přináší jindy nepoznanou svobodu. Niterný pocity splynutí s okolním světem. Výjimečné souznění těla a ducha.

Tanec je pro mě především jedním z nejúčinnějších způsobů, jak nakrátko vypustit z hlavy minulost i budoucnost a žít přítomným okamžikem (více na toto téma najdete v článcích Žij tady a teď a Žít přítomností není totéž co „maňana“).

Přednáška 24. října 2024