Tak já už budu normální

Pátý semestr byl díky dlouhým, podnětným rozhovorům s Alexem nejhezčím obdobím mého života. K mé spokojenosti přispěl i úspěch mimo školu. Zásluhou dvou hodných lidí, kteří za mou plachou povahou a zvláštním chováním rozpoznali publicistický talent, jsem začala psát recenze do časopisu Týždeň.

Jenže pak přišly vánoční prázdniny. Dlouhé dny bez struktury, bez povinností, bez kontaktů s lidmi přivábily depresi, která čekala poblíž, aby mohla ovládnout mou mysl. Zase mi má existence začala připadat nicotná, opět jsem se začala považovat za naprosto neschopnou, svět se mi zdál nepřátelský a zlý.

Logika deprese

Teď jasně vidím ten kontrast mezi skutečností, ve které ke mně byl milý a tolerantní nejenom Alex, ale i spolužáci a lidé z kostela, a těmi pocity naprosté izolovanosti. Dnes zřetelně vnímám rozpor mezi mým brutálním sebepodceňováním a pochvalným hodnocením spolužáků, pedagogů i redakce časopisu.

Jenže taková je logika deprese. Působí jako tmavý inkoust vlitý do průhledné sklenice s vodou, stále více proniká do vaší interpretace reality, až nakonec všechno zůstane jenom temné a zoufalé.

Na prvním poprázdninovém setkání jsem vylíčila tyto pocity Alexovi – a tím období našich obšírných debat skončilo. Prý osobní záležitosti nepatří do akademického diskurzu, a proto se odteď budeme bavit výlučně o mé bakalářce. Tečka. Alexovo počínání mi zůstalo záhadou. Pořád jsem žila v zajetí autistického egocentrizmu, který mi nedovoloval dívat se na věci z jeho perspektivy. Neviděla jsem, jak nepříjemně na něj musely působit všechny ty snůšky negativních pocitů. Pocity zmatku, zrady a smutku, které ve mně tohle setkání zanechalo, jsem chtěla potlačit psaním bakalářské práce. Ovšem nešlo to vůbec snadno, byť filozofování o společnosti byla moje oblíbená činnost.

Vůbec si sednout za počítač mě stálo značné úsilí. Napsat jeden souvislý odstavec mi zabralo neskutečně moc času. V hlavě se mi objevila nějaká myšlenka, ale než jsem ji stihla zaznamenat, byla pryč a její místo zaujala kupa jiných.

Přemítala jsem, které z nových nápadů zařadit do textu a najednou mi myšlenky ulétly úplně jiným směrem. Aniž bych si to uvědomila, moje mysl opustila téma individualizace a já se ztratila ve snech nebo vzpomínkách na zajímavý film. Pořád mě napadala spousta činností, jež vyžadovaly mou okamžitou pozornost: zalít kytky, zkontrolovat poštu, uspořádat knihy.

Až 75 % diagnostikovaných má k Aspergerovi přidruženou poruchu pozornosti, což je můj případ, nebo poruchu pozornosti s hyperaktivitou.

A tak to bylo pořád, hodinu po hodině, den po dni. Tahle těkavost, někdy výraznější, jindy nenápadnější, se mnou je od dětství až dodnes. Důvod mi dlouho zůstával utajený. Často se mi zdálo, že musím být hodně hloupá, když mi skoro v každé situaci činí takové potíže soustředit se.

Všechno špatně

Až o pár let později jsem zjistila, že problémy s pozorností jsou při Aspergerově syndromu dost běžné: až 75 % diagnostikovaných k němu má přidruženou poruchu pozornosti, což je můj případ, nebo poruchu pozornosti s hyperaktivitou. Bylo velkou úlevou zjistit, že tyto problémy nevyvěrají z intelektuální omezenosti ani lenivosti, ale mají neurologickou příčinu.

Když se mi přes potíže s pozorností povedlo dokončit první kapitolu, hrdě jsem ji odevzdala Alexovi a čekala pochvalu. Alex však neskrýval rozpaky. Na mou bezelstnou otázku, co je tam špatně, klidně odvětil: „Skoro všechno.“

Měl pravdu. Text byl nesourodý, bez vnitřní logiky skákal z jednoho tématu k druhému. Soustředila jsem se na jednotlivé myšlenky a uniklo mi, že se text vnitřně rozpadl do odstavců, které spolu téměř vůbec nesouvisely. Takhle funguje autistická mysl: zaměřujeme se spíš na detail, zatímco celek často ztrácíme ze zřetele.

Přednáška 24. října 2024