Tajné programy

Mnoho psychologů se shoduje na tom, že pocit vlastní hodnoty se utváří v raných fázích vývoje člověka, to znamená přibližně v prvních šesti letech života. Základní vzorce prožívání, myšlení a chování se formují ve vztazích s nejbližšími osobami, většinou s matkou a otcem.

Vytváří se něco jako „tajné naprogramování“ pro další život. Tajné proto, že se zapisuje na nevědomé úrovni. Velký vliv mají také následné silné traumatické události a neúspěchy, genetika, rodinné mýty (věty, které se v rodině často opakovaly) a vztah k vlastnímu tělu.

Tajné programy patří k tzv. strategiím přežití dítěte, ale dospělému člověku mohou být velmi na překážku (někdy samozřejmě také ku prospěchu). Dokud je nezpracujeme a nevymažeme, tak v podstatě určují náš život. Jak řekl Carl Gustav Jung: „Nejsem tím, co se mi přihodilo, ale tím, kým jsem se rozhodl se stát.“

Tajných programů, které ovlivňují náš život ne zrovna žádoucím způsobem, existuje celá řada. V předchozím článku jsem rozebírala tři programy, které se vyskytují velmi často: Nejsem dost dobrý, Jsem nežádoucí, Nezažil jsem dostatek. Tyto programy vnímám jako jakési kořeny, protože ty ostatní z nich vyrůstají. Zde se budu zabývat těmi „vyrůstajícími“.

Chci být nejlepší, ale nedokážu to

Někteří rodiče mívají na své děti velmi vysoké nároky a sdělují jim výslovně či nepřímo: Jako moje dítě máš být nejlepší. Za tímto poselstvím bývá často ukryta určitá forma emocionálního zneužívání, kde se rodiče snaží napravit svůj vlastní pocit nízké hodnoty pobízením dětí k co největším výkonům. Rodiče používají dítě jako věc pro předvádění a chlubení.

Dítě má vyplnit deficit matky nebo otce. Není to ovšem možné, protože podle rodičů to může být vždycky lepší. Čím větší je očekávání, tím více roste i riziko, že nebude naplněno. V dítěti se vytvoří program Chci být nejlepší, ale nedokážu to. V dospělosti vede k hluboké vnitřní nejistotě. Často může být i příčinou různých sexuálních problémů.

Jsem bezmocný

Vzorec myšlení, chování a cítění Jsem bezmocný pochází zejména z rozmazlování a přehnané ochrany dítěte. Dítě nemůže a nesmí samo nic dělat. Takové děti často slýchávaly věty typu to bys neuměl, já to za tebe udělám nebo my víme, co je pro tebe dobré.

Rodiče nevědomě brání dítěti v procesu osamostatňování, protože si pro ně chtějí udržet stále velký význam a vlastní nepostradatelnost. V dospělosti se tito lidé často setkávají s podceňováním a urážkami, protože je v nich hluboce zakořeněna víra, že sami nemohou nic udělat.

Za všechno můžu já

Vytváření pocitu viny se často používá jako výchovný prostředek: Musíme dítěti promluvit do duše. Dítě se cítí provinile, pokud nenaplňuje očekávání rodičů, nedostává dobré známky nebo nedosahuje „žádoucích“ výsledků. Pocity viny se také často rozvíjejí, pokud se rodiče hádají. Dítě si říká: Kdybych tolik nezlobil, tak by táta neodešel; máma by nepila, rodiče by se nehádali.

Tento program vzniká i tehdy, když jeden z rodičů používá dítě jako náhražku partnera – dítě potom cítí morální závazek pečovat o to, aby matce nebo otci bylo lépe. Toto však nemůže splnit, tak trpí pocitem viny. Rodiče používají tento mocný nástroj proto, aby se dítě přizpůsobilo jejich normám a očekáváním. Pocity provinilosti se v dospělosti často vážou např. k depresím, k perfekcionismu.

Mně se nic nepodaří, vždycky prohrávám

V pozadí tohoto programu mohou být neúspěchy a nesplněná očekávání např. ve škole, ve sportu, nálepky od učitelů typu vždycky to zvorá. Často se tento program vytváří při „konkurenčním boji“ rodičů a dětí.

• Například otec neustále synovi předvádí, že je lepší, nikdy ho nenechá v ničem vyhrát.
• Nebo matka dává dceři vytrvale najevo, že všechno umí lépe, a dceru neustále kritizuje.

Dětem se tak vtiskuje program Nic se ti nepodaří, vždycky prohraješ. Následky tohoto vzorce se často objevují u patologických hráčů – hrají do té doby, než všechno prohrají.

Vždycky všechno dělám špatně

Tento program způsobuje přehnaná kritika rodičů i u naprosto bezvýznamných věcí. Dítě se polije, rozbije talíř… Na co sáhneš, to pokazíš. Nést tento vzorec je velké břemeno. Tito lidé často skutečně mívají „zvláštní dar“ chovat jako slon v porcelánu. Často se velmi snaží dělat všechno správně, ale většinou to končí průšvihem. Nesou v sobě přesvědčení „jsem smolař“.

Jsem pořád dítětem

Ty budeš pořád naším dítětem, poznamenává otec a matka. Když to rodiče říkají, tak to bude určitě pravda. Toto přesvědčení vede k destruktivním závislostem a neschopnosti se v dospělosti sám o sebe postarat. V lidech přetrvává představa, že za jejich spokojenost odpovídají ti druzí. Tito lidé se často zamotávají do závislých vztahů, nevědí, co chtějí. Bývají urážliví a identifikují se s rolí oběti.

Musím vždy poslouchat

Děti jsou existenciálně odkázané na rodiče. Pokud rodiče uplatňují velmi přísnou výchovu a děti mohou jejich lásku a zájem dostat jedině za poslušnost a přizpůsobivost, tak se v nich tento vzorec vnitřně ukotví.

Nese ho v sobě velké množství lidí. Člověk si připadá sám bez druhých neschopný, nedostatečný, má strach z autorit, bojí se projevit vlastní osobnost, stává se submisivním, přizpůsobivým a závislým na hodnocení druhých.

Někdy se poslušnost převrátí do vzdoru, ten je ale také určitou formou přizpůsobivosti. Když někdo řekne A, tak rebel musí říct B. Pokud se řekne B, rebel trvá na A. Vzdor je přizpůsobování se naruby. K umění žít patří nalezení rovnováhy mezi přizpůsobivostí a nezávislostí.

Existují i další programy, například:

• Mám být někým jiným (narodí se holčička, ale měl to být chlapec)
• Nedokážu se bránit (tělesné či duševní násilí)
• Jsem pořád nemocný (přehnaná starost o zdraví dítěte a časté pobyty v nemocnici)

Programy se často prolínají, jeden vyrůstá z druhého. Důsledky jejich fungování mohou mít různou závažnost. Mají jedno společné – staví nás do role oběti. Vyvolávají především vztek, bolest, rozladěnost a často je obracíme proti sobě v podobě výčitek a sebepodceňování. Důležité je vědět, že kdykoli se je snažíme potlačit nebo proti nim bojovat, jejich působení sílí.

Marný boj

Tajné programy nás omezují a jsou velmi nepříjemné. Rádi bychom je vymazali, ale jsou hluboce emocionálně vryté do naší duše. Někdy si myslíme, že jsme nad nimi už zvítězili, ale ejhle, ony se zase při nějaké příležitosti přihlásí. Pokud je umlčujeme nesprávnými prostředky, vzniká začarovaný kruh, který se trochu podobá závislosti. Dávku je potřeba stále zvyšovat.

V naší společnosti je obvyklým způsobem umlčování tajných programů výkon, práce, úspěch, uznání. Kdo je úspěšný, má nejlepší známky ve škole, je lepší než jiní. Přece musí mít vysoký pocit vlastní hodnoty! Jenže co lidi právě často pohání k nadlidským výkonům? Silné pocity méněcennosti.

Úspěch jde ruku v ruce s tvrdou prací, na tom není nic špatného. Problém však nastává, pokud se přihlásí starý známý emocionálně vštípený program Nejsem dost dobrý. A on se vždycky aktivuje. Obvykle přesně ve chvíli, kdy dotyčný dosáhl vrcholu. Takový člověk nemůže prožít pocit Mám úspěch, je mi dobře. Obvykle se cítí mnohem lépe, pokud je na cestě k cíli a žije nadějí, že až cíle dosáhne, tak program Nejsem dost dobrý zmizí. Bohužel nezmizí. Nastupuje prázdnota a nuda. Toužebný pocit hluboké spokojenosti se nedostavuje.

Ukažme si situaci na konkrétním příkladu. Představte si dva naprosto stejně kvalifikované zaměstnance, kteří pracují na společném projektu a dostávají stejný plat.

• Pan X v sobě nese programy Jsem nedostatečný a Chci být nejlepší, ale nedokážu to. Horlivě pracuje i přes čas, sám sebe stresuje, že nesmí udělat žádnou chybu. Je velmi snadné ho znejistit. Porovnává se s ostatními. Bedlivě sleduje jejich chování, jestli náhodou něco neudělali lépe. Druhým tajně závidí. Netroufne si odmítnout žádný úkol. Svůj vztek polyká. Je závislý na pochvale od nadřízeného. Když ho však skutečně nadřízený pochválí, uspokojí ho to jenom nakrátko anebo tomu vůbec nevěří. Vnitřní hlas mu našeptává: Určitě to nemyslel vážně, vždyť minule…
• Pan Y v sobě tento program nemá. Svoji práci vykonává v klidu. Ví, že stav firmy záleží i na jeho výkonech. Umí říkat ne. Vedle své profesní činnosti má spoustu dalších zájmů, které mu přinášejí uspokojení. Po práci si dokáže odpočinout. Sám je schopen posoudit svůj pracovní výkon, a tudíž není závislý na pochvale nadřízeného. Zná svoji vlastní hodnotu.

Pocit vlastní hodnoty se nezlepší pochvalou a uznáním od druhého. Vzniká v našem nitru. Řešení tudíž nemůže přijít zvenčí.

Kromě strategie výkon, práce, úspěch, uznání někdo používá perfekcionismus, ale spokojenost také nepřichází, protože je vždycky někde vidět smítko. Jiný používá moc a druhým to nechává sežrat v podobě ponižování, arogance, urážení a podceňování, čímž si „hojí“ program Nejsem dost dobrý. Jak napsal Anselm Grün: Rány, s nimiž se člověk nevyrovná, ho nutí, aby je sám zasazoval a zraňoval sebe nebo jiné lidi.

Někomu se osvědčilo dělat neviditelného a vyhýbat se všem konfliktům. Další se snaží nadměrně pomáhat. Jako další záplaty slouží sex, drogy, jídlo, alkohol, nadměrný sport, nakupování apod.

Jak z toho ven?

První krok správným směrem spočívá v tom, že si svůj tajný program uvědomíme a přijmeme ho. Existuje a patří k naší osobnosti. Potom se naučíme, jak s ním konstruktivně zacházet. Je to asi učební proces na celý život, smířit se se svými chybami, slabostmi a vášněmi, zacházet s nimi vlídně, místo aby člověk na ně řval; dovolit si, aby to všechno bylo, píše Anselm Grün.

Toto se lépe píše, než dělá. Vzpomněla jsem si na jednu vynikající myšlenku od Honzy Majera: Není nic jednoduššího než se rozhodnout pro změnu… a za měsíc zjistit, že jsme tam, kde jsme byli. Ke změně musíme jednoduše dozrát.

Důležité je tedy:

• dozrát ke změně
• připustit si, že nikdo není vinen tím, že máme tajný program (ani rodiče)
• uvědomit si, které tajné programy se v nás ukotvily, a přijmout sami sebe i s nimi (zde může velmi pomoci vhodný psychoterapeut nebo psychoterapeutická skupina)
• implementovat do sebe princip „tady a teď“ (neodkládat spokojenost až dokončíme tento projekt…, až budeme mít vlastní byt), radovat se z toho, co už máme
• vytvořit si nové programy a začít je žít

Naše nové programy by mohly například znít takto (samozřejmě, každý si je musí vyladit tak, aby mu přesně seděly):

• Nejsem dost dobrý – Jsem v pořádku; Jsem vždy dostatečný, i když nejsem dokonalý a dělám chyby
• Jsem nežádoucí – Jsem vítaný, žádoucí a mám zde své místo
• Nezažil jsem dostatek – V sobě najdu vše, co potřebuji
• Chci být nejlepší, ale nedokážu to – Jsem v pořádku a dělám to, co dává mému životu hloubku
• Jsem bezmocný – Já jsem tvůrcem svého života
• Za všechno můžu já – Jsem nevinen
• Mně se nic nepodaří, vždycky prohrávám – Jsem vždy vítěz, ať prohraju, nebo vyhraju
• Vždycky všechno dělám špatně – Vždy dělám vše nejlépe, jak dovedu
• Jsem pořád dítětem – Vždy se o sebe dokážu postarat
• Musím vždy poslouchat – Mám právo na svůj názor a své pocity

No, a teď zbývá poslední otázka: Jak je do sebe dostat?

Účinný způsob může být psychoterapie. Navíc v rámci psychoterapeutického vztahu můžeme zažít pocit vlastního přijetí se všemi svými dobrými i špatnými stránkami. Velmi léčivý je také kontakt s lidmi, kteří nám pomohou posilovat niterné přesvědčení, že jsme v pořádku, dostateční a vítaní na tomto světě. Nikdy nebudeme dokonalí, ani nemusíme.

Pomoci může všímavost. Pozorovat svoji mysl a ptát se: Který tajný program právě běží? Jakým způsobem se ho teď snažím umlčet? Je potřeba zůstat ostražitý, zaostřovat pohled na okamžité situace a proměňovat dosavadní úhel pohledu. Někdy je nutné myšlenkový kolotoč rázně zastavit a říct si Stop nebo zaměřit pozornost někam jinam. Velmi účinné je „přepnutí do smyslů“ – uvědomit si, co právě teď vidím, slyším, cítím, dotýkám se, jakou mám chuť v ústech. Pomoci mohou imaginativní techniky (např. práce s vnitřním dítětem), relaxační techniky, afirmace, práce se sny, meditace.

Je důležité pokračovat krůček po krůčku. Nikdy není pozdě a žádný případ není beznadějný. Jde o to, abychom znovuobnovili vlastní hodnotu a vysvobodili ji ze sutin, které ji zakrývají.

Více k tématu:Heinz P. Röhr: Nedostatečný pocit vlastní hodnotyVerena Kast: Otcové‑dcery, Matky‑synovéKathrin Asper: Opuštěnost a sebeodcizení