Tady a teď

Přikývl jsem, obrnil se a vykročil do lijáku. Byl přesně tak ledový a nepříjemný, jak jsem očekával. Stál jsem, oči přimhouřené a ramena schoulená, a mžoural přes šedou dešťovou clonu. Pak jsem se nadechl a rezolutně změnil svá očekávání. Tak jako mi jednou ukázal Černý Rolf, spousta nepohodlí je založená na lidských očekáváních. Jako muž čekám, že mi bude teplo a budu v suchu, když si usmyslím. Zvířata takové představy nemají. No tak prší. Ta část mne, která byla vlkem, to uměla prostě přijmout. Déšť znamená zimu a mokro. Jakmile jsem ten fakt uznal a přestal podmínky porovnávat s tím, jak bych si to já sám přál, najednou to celé bylo mnohem snesitelnější. Vyrazil jsem.

Docela málokdy tu na Psychologii.cz narazíte na odstavec z fantasy ságy. Tenhle je z knihy Fool‘s Errand od Robin Hobb. Její hlavní hrdina má pouto s vlkem, sdílí s ním své myšlenky, pocity a tím i část své osobnosti. Získává díky tomu schopnost být občas prostě ve zvířecím světě tady a teď, odložit na chvíli trápení z minulosti a obavy z budoucnosti a zacházet se situací jednoduše tak, jak je daná. Žít ji a využít, co nabízí.

Není náhoda, že mě tenhle odstavec oslovil zrovna teď, v životní situaci nejenom psychoterapeutky, ale taky unavené mámy maličkého dítěte. I mateřství totiž s sebou nese hromadu nepohodlí. Přerušovaný spánek, bolavá záda, obtížné naplňování i nejzákladnějších vlastních potřeb typu najíst se nebo si dojít na záchod, o těch vyšších nemluvě. S částí se samozřejmě dá něco dělat a rozhodně není řešení se na své potřeby a na své tělo vykašlat, ale většina těch strázní prostě patří k věci.

A když jsou tři ráno, já už hodinu korzuji po místnosti s polospícím dítětem a za chůze ho kojím v náruči, můžu se litovat, štkát nad tím, jak jsem strašně unavená a chtěla bych spát, může mi být líto, že kamarádčino dítě spí už rok celou noc v kuse. Obzvlášť když předpokládám, že mám nárok v noci spát, a když nespím, jsem chudák. Anebo v sobě můžu najít mámu vlčici a změnit svá očekávání.

Můžu uznat, že mít mládě prostě z logiky věci znamená, že některé noci budou vypadat takhle a jiné zase budou lepší. A že i když jsem unavená, mám dost síly se o své dítě postarat. Nebo můžu myslet na mámy, které o dítě přišly a okamžitě by se mnou měnily. Samozřejmě, být vlčí máma neznamená sebeobětování za hranu vlastního zničení – když vlčata přes den usnou, máma vlčice jde zcela bez výčitek spát s nimi a rozhodně se nebude trápit tím, že není uklizeno.

Fekální meditace

Vztáhnout se to jistě dá na jakékoliv jiné situace, i nerodičovské. Třeba když dokončuji projekt do práce, je noc, už nemůžu, ale dodělat to musím a chci – jinak by následky byly příliš nepříjemné. Pokud se takové situace opakují, jistě to není udržitelné a stojí za úvahu, jak udělat v takové práci systémové změny nebo ji rovnou opustit. Ale právě teď, v tuhle chvíli s tím nic nenadělám. Sérií mých rozhodnutí i vývojem situace jsem se dostala do bodu, kdy horko těžko naháním deadline. Teď to je, jak to je. Sebelítost, vztek nebo frustrace mi jen seberou energii, kterou teď potřebuji.

Dost radikální variantu takové mentální akrobacie popisuje Petr Třešňák ve své knize Zvuky probouzení, kde líčí soužití s jejich těžce postiženou autistickou dcerou Dorotkou. Dovolím si i odsud ukázku z jednoho rána, kdy autor pospíchal do práce, všechno měl přesně rozplánováno na minuty, tlačil ho čas na psaní článku, načež vstoupil do pokoje své spící dcery a zjistil, že celá místnost i dcera samotná jsou pokryté rozmazanými fekáliemi. A že to bude muset všechno nejdřív uklidit.

A právě v tuhle chvíli může začít vaše meditace, kterou vám prozřetelnost poskytla, až se zenoví mistři mlsně olizují. Spočívá v tom, že uprostřed pokoje pokrytého výkaly, se zhrouceným časovým plánem a nejistotou, co bude, využijete jedinečnou šanci začít vnímat život takový, jaký skutečně je. Tedy ne naplánovaný a voňavý, ale nevyzpytatelný, svéhlavý a občas smradlavý.

Je to jemná a pečlivá práce, která má jednu obrovskou výhodu – nedá se dělat rychle. Pokaždé, když si všimnete návalu frustrace, který zákeřně doráží zezadu a snaží se vás přemoci, skvělé. Zaženete stres jednoduchým uvědoměním, že vaší budoucnosti nijak nepomůže, když se budete v přítomnosti trápit. Připomínáte si, že vaše samolibá mysl si činnost uklízení stolice kdysi neprávem zařadila do seznamu nechutných povinností. To je ale jen obraz reality, nikoli skutečnost sama. Ta neobsahuje podobná hodnocení a stačí tuhle fekální anabázi prostě jen láskyplně posunout do jiné mentální roviny, kde se život nedělí na voňavou a páchnoucí část, kde si vaše já nenárokuje právo rozlišovat, co je žádoucí a co není.

Na změnu postojů ale potřebujeme dostatek zdrojů

Abychom ale nesklouzli do sebeobviňování, když nám něco podobného prostě nejde udělat, buďme k sobě upřímní – pokud nejste skutečný zenový mistr, nejspíš se vaše schopnost takovéhle vnitřní gymnastiky odvíjí od toho, jak na tom zrovna obecně v životě jste.

Jak moc trápení máte do života naloženo za celou svou osobní historii. Jestli máte blízké lidi, kteří vás mají rádi. Jestli vám někdo v těžkém úkolu pomáhá, nebo jste na něj sami. Jak dlouho už to celé trvá. Jestli jste aspoň zhruba vyspaní. Jestli jste měli posledních pár hodin šanci se najíst. Nebo, jak píše Petr Třešňák, jestli ten den vytíráte stolici už podruhé.

Pokud jsou podmínky těžké až příliš, pokud zátěž přesáhne určitou mez, naše schopnost postavit se k situaci kreativně nebo s možností růst zanikne a jakákoliv naše snaha o změnu postoje bude marná. Tak naše psychika funguje – dokud je náš stres tak velký, že se ještě vejde psychologickým termínem do takzvaného window of tolerance, dokážeme ho zvládnout, popracovat sami se sebou a udělat třeba právě to, že k situaci změníme postoj.

Jakmile zátěž překročí práh snesitelnosti, bude nám prostě jen zle a budeme trpět. Protože stres nebo únava v našem mozku jednoduše vypojí ta centra, která by nám v tu chvíli dokázala účinně pomoci (konkrétně je to prefrontální kortex). V takovou chvíli nemá žádný smysl bičovat se ještě výčitkami, že se nedokážete nad situaci povznést.

Petr Třešňák z toho vyvozuje nutnost zvednout úroveň sociálních služeb pro lidi s mentálním postižením – protože pečovatel, který má aspoň jednou za měsíc volný víkend a jeho postižené dítě dochází přes den do nějakého odlehčovacího zařízení, dokáže s větší pravděpodobností čelit podobným situacím. Jeho slovy, když vám někdo pomáhá, máte vyšší šance, že fekální meditací zmoudříte. Pro nás ostatní je poučení nejspíš takové: trénujme schopnost vidět situaci jako vlk, dokud to aspoň trochu jde. A když vidíme, že to nejde, pojďme sami pro sebe hledat péči a podporu.

„Je to, jak to je“ se dá aplikovat i na sebe samého

Zdá se mi, že část seberozvojové literatury a kurzů se v lidech snaží vyvolat dojem, že vyrovnaný člověk je vyrovnaný pořád. Že být duševně na výši, v kontaktu sám se sebou, znamená být tak nějak pořád v pohodě a nad věcí. Jenomže to je nesmysl.

V médiích i v rozhovorech s blízkými zaměřujeme velkou pozornost na pocity, naši psychiku a vyrovnanost – nejspíš největší za dlouhou dobu lidské historie. Samozřejmě z toho mám jako psycholožka radost a přijde mi to smysluplné. Ale taky mám zkušenost, že kde je pro to připravená živná půda, tam z toho může vzniknout jeden další nárok na sebe k těm všem, které už máme. Klienti často přicházejí a chtějí po sobě tisíc ušlechtilých věcí:

• Být dobrý rodič, který je laskavý a současně umí nastavit hranice.
• Rozvíjet se po pracovní stránce.
• Být dobrý partner či partnerka a přitažlivý milenec, milenka.
• Mít doma uklizeno a pořádek ve věcech.
• Vařit dobré zdravé jídlo sobě i zbytku rodiny.
• Udržovat své koníčky a přátelské vztahy.
• A k tomu všemu být ještě pořád v zenu, nad věcí a s úsměvem.

Jistěže to není vždycky možné udržet. A snadno se tím dostaneme do pasti, kdy čím více je realita v rozporu s tím, co bychom si přáli (podle teorie E. T. Higginse čím větší je rozpor mezi aktuálním já a ideálním já), tím víc se trápíme. Ideální já je to, jací bychom chtěli být. Aktuální to, kdo jsme ve skutečnosti. V mnohém je žádoucí aspirovat na to, ať se posouváme k tomu ideálnímu já. Až na ty chvíle, kdy je rozumnější posunout ideální já blíž k realitě.

Jsou období v životě, kdy je možná normální, že se cítím unaveně, doma je většinu doby nepořádek a vrcholný výkon je během dne vyprat prádlo a naskládat myčku. Nebo že se chvíli vůbec nikam cíleně nerozvíjím a spokojeně stagnuji. Možná je dokonce v pohodě, že občas vůbec nejsem v pohodě. Není naše povinnost být pořád nad věcí. Co se po nás chce, je žít.