Tady a teď na cestě

Nejlepší pocit z pohledu do diáře mám tehdy, pakliže jsou mé plány rozmanité, efektivní, propojují praktičnost s vnitřním naplněním a jsou užitečné pro tělo i duši, pro mě i pro ostatní. Při plnění diáře a plánování činností se na chystané dny těším, ale z jejich reálného prožitku bývám spíše zklamaná.

Přebíhám od jedné aktivity ke druhé nebo je nejlépe kombinuji dohromady, snažím se je všechny stihnout, nic neošidit, splnit nastavená očekávání, vize, a dobrat se tak vytouženého pocitu zadostiučinění. Jako by heslo „není čas ztrácet čas“ mělo být vodítkem k pocitu životní smysluplnosti.

V takové dny však mířím do postele, nohy táhnu za sebou a vytoužená chvilka s knížkou mizí v říši iluzí. Jakmile dolehnu, usínám. Na první pohled na tom není nic špatného: měla jsem plný den, tak jsem utahaná. Hořkost spočívá v pocitu prázdnoty, který tuto chvíli s až nepříjemnou pravidelností doprovází. Energie byla vyčerpána, ale nenahradil ji pocit uspokojení či naplnění, nýbrž prázdno.

Spánek nebývá moc kvalitní. S jakou rychlostí usnu, s takovou se zas probudím. Spím povrchně, často se budím a v mysli se mi střádají plány na další den. Zotavení hlavy i těla je tedy v nedohlednu a já vstávám do nového dne s postupně narůstajícím energetickým deficitem.

Zní vám to povědomě? Podívejme se společně na to, jak si začít všímat našich sklonů a úprků k automatickému tunelovitému jednání. Jak nemít ze života závodní dráhu formule 1, ale dálnici v Rakousku, na které vím, kam jedu, ale stíhám se přitom i kochat okolím.

Život bod po bodu

O čase běžně přemýšlíme jako o horizontální ose a stejně tak o našem životě. Má svůj počátek, střed a konec. Ať už jsme v kterémkoli bodě životní úsečky, všichni se ohlížíme do minulosti, vzpomínáme na důležité životní milníky, události a zkušenosti. Současně jsme taktéž netrpěliví a zvědaví, co přinese budoucnost, kam nás posune, co nás čeká. Myšlenky kmitají dopředu a dozadu a přítomnost jako by jim unikala.

Možností, jak dosáhnout životní spokojenosti, je spousta. Naší zodpovědností je hledat tu vlastní a naplnit ji smyslem – zjistit, čemu život zasvětím, jak jej prožiju a s kým. S vědomím konečnosti a omezeného času na tomto světě se v člověku velice lehce zrodí myšlenka, že je tedy potřeba toho stihnout co nejvíc.

Být efektivní, produktivní. Mít proto nejlépe vše naplánované a být úspěšný jak na poli osobního, tak profesního života. Samozřejmě se u toho nezapomenout starat i o své tělo, sportovat, zkoušet nové koníčky a zároveň mít domácnost jak ze žurnálu.

Žijeme s mnohdy nevědomou tendencí zaznamenat na své horizontální životní ose co nejvíce zářezů, malých, ale především těch velkých, ať je vidět, že to stálo za to. Zapisujeme si naše životní úspěchy, cestovatelská dobrodružství, svatbu, koupi nového auta, povýšení v práci. Když se však zastavíme a zamyslíme… Pociťujeme uspokojení? Nasycenost? Co nám dává pocit zadostiučinění? Co dává našemu životu smysl?

Představme si poutníka, který letí svatojakubskou cestou, žene se za sběrem potřebných známek, razítek a potvrzení. Chce vše stihnout, poctivě a efektivně odškrtnout všechna svá přání a cíle a cestu si užít, ale je v takovém zahlcení a fofru, že si ji uvědomí až na samotném jejím konci, kdy mu do čela bouchne katedrála v Santiagu.

Lákala by vás taková cesta? Mě osobně cesty v tunelu či v metru nudí. Člověk se ocitá ve tmě, neví, kudy jede, a jen čeká na cílovou stanici. Přicházím proto s možnou širší perspektivou vnímání času a pestřejším prožitkem našich životů.

Oběť setrvačnosti

Staňme se na chvíli středověkým rytířem, který statečně bojuje hlava nehlava v jedné z mnoha krvavých bitev. Soustředí se na své nejbližší okolí, bezprostřední nebezpečí, vyhodnocuje příležitosti zaútočit nebo se naopak bránit. Tato situace mu svými nároky brání věnovat pozornost něčemu jinému, komplexnějšímu.

Pakliže se však rozhodne z bitevního pole kousek poodstoupit, vyběhnout na nejbližší kopec, jeho pohled se zcela mění. Náhle vidí celou bitvu, získává novou perspektivu. Místo boje jednoho na jednoho se nyní může zabývat strategickým uvažováním. Plánovat efektivitu, taktiku a smysluplné řešení. Se zastavením přichází nová perspektiva, rodí se možnost reflexe, zhodnocení, a tudíž i uvědomělého smysluplného konání.

Timothy Gallwey přirovnává chování člověka ve stresu, který dnešní uspěchaný svět bezesporu vytváří, k pohybu kulečníkové koule. Něco ji pošťouchne, dá se do pohybu, ale ne vždy míří přesně tam, kam jsme chtěli – spíše tam, kam ji nasměroval nenadálý náraz.

Abychom mohli lépe zvolit či upřesnit směr, kterým se chceme ubírat, vymanit se z pocitu permanentního stresu a naopak získat ze svých rozhodnutí a činností pocit naplnění, měli bychom se i v tom největším chaosu umět zastavit. A to jak v situaci, kdy mi není dobře, kdy se cítím zahlcen nebo kdy naopak pociťuji vnitřní prázdnotu, tak i v klidném období, pro reflexi a prozkoumání toho, jak se mám či jak si ve svém životě stojím.

Takové zastavení nám umožní znovu propojit naši logiku, intuici i pocity. Třeba se i rozhodneme běžet dál – ale již vědomě a s opodstatněním, které nám dává smysl. A když nám dává smysl tady a teď, je velká šance, že nám ho bude dávat i v budoucnu.

• Horizontální čas a vnímání života si můžeme představit jako jízdu po dálnici, kdy každý den, měsíc či rok míjíme jednotlivé značky s daným časovým označením.
• Vertikální osa, tedy přítomný okamžik, je to, co cítíme tady a teď. V takovém okamžiku vnímáme, co prožíváme, jak dýcháme, jaký je náš postoj, hodnoty či potřeby, které nám mohou sloužit jako výborný odrazový můstek pro určení dalšího směru, tempa nebo zastávek na naší cestě.

Život lze prožívat na obou osách zároveň. Můžeme se pohybovat dopředu, ohlížet se dozadu, pokukovat po budoucích krocích, ale přitom vnímat jednotlivé okamžiky a neobírat se o možnost jejich vědomého prožívání. Můžeme být produktivní a pracovat, avšak vědomě. Upínat zrak na horizont, ale prožít každý nášlap jeho směrem.

Dané činnosti se pak můžeme s klidem oddat. Nemusíme spěchat či si nechat odvádět pozornost myšlenkami na dalších sto úkolů, které jsme si letmo naplánovali. Jakmile si určíme priority, umožní nám to prožít čas plněji, všimnout si i maličkostí, které mohou být pro druhé sotva znatelné, ale nás samotné sytí, nabíjejí a dávají našemu životu smysl.

V tomto duchu jsem ochotná svůj diář proškrtat. Vždy žasnu, kolik věcí se dá dělat jinak, jindy nebo dokonce vůbec. Kolik si jich mylně vedu pod nálepkou MUSÍM. Zastavit se a věnovat ráno a večer pár minut plánu či rekapitulaci daného dne mi pomáhá se v činnostech vyznat, třídit si je. Konat vědomě – mnohdy méně, ale efektivněji a s hlubším prožitkem.