Syndrom příliš dobrého rodiče

Kamarádka Edita, maminka půlročního Adrianka, je na pokraji sil. Je na malého sama a celý den ho vláčí na rukou, protože jinak by brečel. Domácí práce dělá, když Adrian usne. Tedy pokud se ho podaří odložit. Na spánek jí zbývá šest sedm hodin, a to ještě dvakrát vstává ke kojení.

Adrianek je přitom docela normální nemluvně. Nejde o dítě nemocné, dráždivé nebo nespavé. Naopak: kypí zdravím a silou. Vnucuje se tak otázka: co je špatně, že matce bere tolik sil? A čím to, že matky, jako je Edita, nejsou žádnou výjimkou? Proč je pro dnešní rodiče péče o malé děti tak vyčerpávající? Vždyť dříve ženy zvládaly kupu dětí a ještě hospodářství.

Stejně jako Edita si to mnohdy děláme těžší, než je třeba, a dokonce než prospívá našim dětem.

Dítě nesmí plakat

Pramenem Editina problému je, že chce být ideální matkou. Noční kojení by už mohla vypustit, ale nechce. Dokonce namísto toho, aby si malého prostě přivinula a ve tmě a polospánku ho nakojila, vstává, rozsvěcí a pouští televizi. Proč? Prý proto, aby u toho neusínal a pořádně se napil. Taky nechce připustit, že by dítě plakalo, a ona se alespoň nesnažila mu pomoci.

Dítě příliš starostlivé matky nemá možnost naučit se samo zvládat frustrující situace, nemůže psychicky růst.

Podle konceptu britského pediatra a psychoanalytika Donalda Winnicotta (1896–1971) je Edita „příliš dobrou matkou“. Matka vždy trpělivá a obětavá, plnící přání dítěte pokud možno ještě před tím, než si je dítě samo uvědomí, není podle Winnicotta výhrou. Dítě takové matky nemá možnost naučit se samo zvládat frustrující situace, nemůže psychicky růst.

Nikdo jiný

Dalším z důvodů Editiny vyčerpanosti je to, že žije sama. Když ve svých čtyřiceti zjistila, že ideální muži neexistují, „pořídila“ si aspoň dítě. Tento způsob přístupu k partnerství a rodičovství dříve nebýval. Od životního partnera se nečekalo, že bude dokonalým mužem nebo dokonalou ženou, a rodičovství se neodkládalo tak jako dnes. Lidé žili ve větších rodinách a společenstvích. Miminko klidně pohlídala třeba sousedka nebo starší děti.

U přírodních národů je pak pomoc v péči a výchově ještě markantnější: dítě vychovává celá vesnice. Vzpomínám si na přednášku cestovatele J. R. Shepperda o výchově v jiných kulturách. Zejména hovořil o svých afrických zkušenostech, které mu přirostly k srdci. V tomto duchu také Shepperd odpověděl na otázku, kolik má dětí: „Biologicky tři. Prakticky jsem ale rodičem každého dítěte, které je v mé přítomnosti. Jakýkoli dospělý se v Africe chová jako rodič k jakémukoli dítěti z kmene, je‑li mu na blízku.“

Africkou vesnici Edita Adriankovi nesežene a vlastní otec jako tatínek fungovat taky nezačne. Ani Editini rodiče nepomohou – otec je již po smrti a matka trpí Alzheimerovou chorobou. To však neznamená, že se nelze obrátit jinam. Sousedé i kamarádi pomoc nabízeli. Jenže zase narážíme na Editinu touhu po ideálu – nikdo se jí jako „vhodná chůva“ nezdál. Ani já ne.

Přednáška 24. října 2024