Syn se nám odcizil

Naproti tomu dnešní mladá generace se vyznačuje mimo jiné zkoušením nových způsobů, jak se dá žít šťastný a naplněný život. Někteří usoudí, že nepotřebují „vejšku“. Jiní, že nepotřebují kariéru. Koneckonců, pokud se v budoucnu rozhodnou, že vlastně něco z toho chtějí, není takový problém to dohnat. Měla jsem při studiu spolužáka skoro ve věku mých rodičů a nepůsobil dojmem, že by byl pozdním nástupem na vysokou školu nějak handicapovaný.

Dospívající i dospělé dítě, které dosud tápe v otázkách své budoucnosti, potřebuje ujištění, že je v pořádku nemít stejné ambice jako rodiče, nežít stejný život, jaký by na jeho místě žili oni. Že je v pořádku nezačlenit do svého života něco zdánlivě běžného, co tam danému člověku „nepasuje“ – ať už je to škola, kariéra, nebo třeba dítě. Že nic z toho ho nedělá horším nebo neschopnějším člověkem.

Co na ní vidí?

A teď druhé téma. Jelikož je partnerství zásadním vývojovým milníkem, vliv partnera či partnerky bude vždy velmi výrazný. Kromě výjimečných případů obzvláště silného pouta s rodinou jejich názor nebo přání obvykle zkrátka „přebije“ názor či přání rodičů. I pro dospělého člověka je však pouto s rodiči stále důležité. Proto případný nesoulad mezi partnerem a rodiči bude pravděpodobně zdrojem vnitřní nepohody, nejistoty, vzteku či smutku.

Píšete, že syn se o přítelkyni nechce bavit. Nevím, do jaké míry vaše rodina svůj nesouhlas s výběrem synovy partnerky projevila navenek, ale v každém případě ho syn vědomě či jenom podvědomě cítí. Tím, že se o přítelkyni s vámi odmítne bavit, si alespoň částečně ušetří nepříjemné pocity plynoucí z nesouladu mezi dvěma důležitými stránkami jeho života. Také se zamýšlím, co přesně znamená vaše věta, že vy jediná se ji snažíte přijmout. Jak se to projevuje navenek, pokud nějak? Uvědomuje si syn vaši snahu, ví o ní? Pokud ano, reaguje na ni nějak?

Osobně mi připadá klíčová odpověď na otázku, co syn u partnerky hledá. Při čtení vašeho dopisu mě okamžitě napadlo, že asi nebude náhoda, že mají podobné zájmy, hudbu. To je ale jen ta nejočividnější, povrchní vrstva, pod kterou je třeba jít hlouběji. Dává mu přítelkyně něco, co jinde nedostává? Nemyslím teď samozřejmě fyzickou rovinu vztahu, ale hlubší záležitosti.

Místo abyste se zaměřovali na to, jak je z vašeho pohledu synova přítelkyně nepřijatelná (jakkoli vaše stanovisko chápu), zkuste se zamyslet nad tím, co pozitivního syn ve vztahu nachází. Osobně mě napadlo, zda to nemůže být nějaký obecný styl života, který pro něj byl dosud nedosažitelný a který si chce vyzkoušet. Zde má možná zároveň smysl hledat vazbu na první část problému.

Nechci se opírat o stereotypy a automaticky předpokládat, že romská rodina žije výrazně odlišně a má výrazně odlišné životní hodnoty než třeba vaše rodina, ale nechám to na posouzení vám. Třeba dokážete odhadnout, co na nich synovi imponuje a proč s nimi rád tráví čas. Dovedu si představit, že po těžkostech se studiem a též vlivem nejistoty kvůli covidovému období by člověk mohl cítit potřebu odpojit se od svého současného způsobu života a nabrat energii jinde.

Možnosti kontaktu

Když říkám „odpojit se“, nemyslím tím ale, že by se měl odpojit i od vás, rodičů. Je důležité, aby věděl, že bez ohledu na neshody je u vás vždy vítán. Což, pokud zároveň není vítána jeho partnerka, samozřejmě může způsobovat pnutí a je namístě poskytnout synovi vysvětlení (pokud možno bez přehnaných emocí), proč tomu tak je.

Jestliže se podaří rozvinout klidnou debatu na toto téma, může vám syn na oplátku poskytnout svůj náhled na partnerku včetně jejích pozitivních stránek, které pro vás může být problematické vidět přes ty očividně negativní. A třeba vám to dá příležitost se zároveň zeptat, co jej táhne k pobývání s její rodinou.

Zmiňujete, že je těžké takový dialog vést, protože syn se nechce bavit a odpovídá jen stroze. Můžete zvážit psanou alternativu. Dopis, e‑mail, zpráva přes nějakou komunikační platformu. V jednolitém textu může být snazší vyjádřit všechny své myšlenky konzistentně, v klidu, bez rušivých emocí plynoucích z vyhrocené konverzace. Zároveň vám tato forma umožní sdělit vše, co chcete říci, naráz a bez rizika, že se syn uzavře a ukončí rozhovor dříve, než bude řečeno vše potřebné.

V psaném vzkazu můžete vyjádřit jak své obavy a jejich důvody, tak ujištění ohledně vašeho vztahu k synovi. Sdělit mu, že je doma stále vítán. Že sice máte výhrady vůči jeho partnerce, ale to neznamená, že se jakkoli umenšila vaše láska k němu. Protože ani sebevíc dospělé dítě nikdy nevyroste z potřeby rodičovské lásky a přijetí. Dejte mu na srozuměnou, že ho stále přijímáte, vítáte jeho přítomnost a společně strávené chvíle.

Zkušenosti chtějí svůj čas

Pokud jste přesvědčena, že synův vztah není dobrý a nemá budoucnost, i tak jej nechte jím projít. Nepovedené vztahy jsou stále zdrojem potřebných zkušeností, bez kterých by pak nemusely nikdy vzniknout ty dobré a naplňující vztahy. (Samozřejmě pokud člověk ve vztahu fyzicky nebo psychicky nestrádá.)

To, že syn finančně podporuje rodinu své přítelkyně z peněz, které mu naspořili prarodiče, může být bezesporu vnímáno jako problematické. Pokud vám to dělá vrásky, zkuste na syna apelovat, že by mohlo být moudřejší ponechat si naspořené peníze na dobu, kdy bude například plánovat vlastní bydlení či založení rodiny. Pokud zavedete jeho úvahy tímto směrem, můžete zároveň zjistit (nebo on sám si může lépe ujasnit), zda vidí svůj současný vztah jako vážný, co od něj očekává a podobně.

Táhne mě to vrátit se ještě k tématu lockdownu během covidu. Předpokládám, že v té době bydlel doma s vámi, než začal běhat za děvčetem. Jak jste kolektivně těžké období zvládali? Jaká byla tehdejší domácí atmosféra – nebyla v nějakém ohledu napjatá, vyhrocená, převládaly nějaké výrazné emoce? Jaké byly v té době vztahy mezi jednotlivými členy rodiny? Mohlo se něco z těchto aspektů přenést do současnosti? Lidé se z nejrůznějších ran covidové éry vzpamatovávají dodnes…

Přeji vám i celé vaší rodině mnoho síly a zdárné překonání obtížného období.