Svoboda je těžká

A začneme hned tím nejdůležitějším. Minulý díl jsme uzavřeli zjištěním, že jsme svobodní ve své volbě, jak reagovat. To však neznamená, že jsme v této svobodné volbě neovlivnění. Svoboda neznamená neutralitu nebo snadnost. Být svobodný je vnitřně mimořádně nelehký výkon: mohu volit, ale volit správně je často obtížné. Znamená to vybírat něco, do čeho se mi nechce nebo co nejsem zvyklý, čeho se bojím. A naopak: co je lehké a zaběhané, není vždy to, co je správné.

Je závislý člověk svobodný?

Výše uvedená pasáž je pro pochopení principů kontroly mysli zásadní. Svou svobodu často nesprávně vnímáme jako nepřítomnost nutkání ke špatné nebo jednoduché volbě, jako nepřítomnost obtížného. Svoboda však nemizí, když proti žádoucímu jednání stojí silná protikladná motivace nebo škodlivý zvyk.

Když vám chce někdo zaplatit horentní sumu (tedy přináší do vašeho rozhodování motivaci), abyste pošpinili svého kolegu, nečiní vás tím nesvobodnými. Chtění škodlivého, pudové tendence, slabost nebo strach udělat správnou věc není příznakem absence svobody.

Díky nesprávnému vnímání chápeme závislého člověka, který má „nepřekonatelnou chuť“ na alkohol, jako nesvobodného. Ale svobody rozhodnout se jinak (tedy zodpovědnosti za jeho stav – vzpomeňme si na minulý díl) ho nikdo nezbavil. Jen on sám, v kontinuálním řetězci hry vlastních zvyků, křivd, motivací a úlevy od nich během opilosti.

Jeho stav „návyk“, který díky jeho síle vnímáme jako nesvobodný, protože zotročující, je důsledkem toho, jak se k této své chuti závislý člověk dlouhodobě choval a jak ji stovkami svých opakovaných, dlouhodobých svobodných voleb na úrovni vědomí posiloval ještě v době, kdy jeho stav nebyl obtížně kontrolovatelnou závislostí, ale spíše obyčejnou chutí na pivečko.

Falešná hra na „najednou“

Ptají se mě – ať už klienti nebo novináři během rozhovorů: „Ale co má dělat člověk, když najednou zjistí, že…

• jeho manželka je fúrie
• jeho šéf je podrazák
• má obrovské dluhy
• jeho práce je neetická…“

Než se zapletete do podobné hry na rady a problémy, je třeba se podívat na celý kontext takové „situace najednou“. To tedy znamená, že daný člověk nekomunikoval se svou manželkou stovky a tisíce hodin, které předcházely situaci, kdy „najednou“ zjistil, že je fúrie? Svého šéfa viděl poprvé? Do své práce nechodí každý den a neuvažuje o ní? Peníze za něj utratil a úvěry si bral někdo cizí?

Málokterý psychologický problém vznikl najednou

Samozřejmě, naše názory se vyvíjejí, přicházejí nové zkušenosti a situace. Ale v základě mnoha podobných problémů typu „najednou“ leží úplně jiný problém, než na který bývá obvykle vina svalována. A ten zní: nechtěli jsme věnovat pozornost. Dané uvědomění pro nás nebylo komfortní, proto jsme myšlenku stočili jinam. Měli jsme trochu podezření, ale nechtěli jsme tento nepříjemný obsah chvíli podržet a zamyslet se nad ním. Vytěsnění, myšlenkové nerozvíjení, věnování se něčemu jinému – to jsou svobodné vědomé akty. Pohodlné svobodné vědomé akty.

Přesně takových jsme udělali stovky, možná tisíce, než jsme se ocitli ve výše uvedené situaci. Řešení tohoto typu problémů není přestat si shánět manželky a nechodit do práce, ale: lépe pracovat s tím, co je mi ve vědomí dostupné, nehýčkat si vnitřní teplý komfort tím, že budu zapuzovat, co se mi nehodí. Protože tak se odloučím od reality, která mě za pár měsíců či let uhodí do tváře, a bude zde nové „najednou“ a „šokovaný“ a „teď mi poraďte, když jste ten psycholog“.

Nechci, aby uvedené věty vyzněly jako odsuzování lidí v nepříznivé životní situaci v duchu „za vše si mohou sami, protože se mohli rozhodnout jinak“. Je často psychologicky pochopitelné, jak se na podobných osudech podílí tlak okolí, strach, absence pozitivních vzorů nebo třeba vliv osobní tragédie. Fakt, že lidé mají vždy svobodu chovat se jinak, neznamená vždy, že tuto svobodu také dokážou (nebo chtějí) realizovat. Ale nikdo a nic je po čas celého vzniku konfliktu, krize, závislosti (a jakýchkoli dalších životních problémů typu „najednou“) této svobody nezbavil.

Svoboda není motivace, chuť ani přesvědčení, že to půjde a že s touto volbou už bude jenom dobře. Svoboda je možnost vybrat si své prožívání, své postoje a své chování – na základě hodnot, které díky předchozím dobrým i špatným vědomým volbám poznávám jako základní. Ať už tak činím snadně nebo nesnadně. Nesnadnost svobodu nevylučuje. To, jak dokládá ve svých vzpomínkách už v minulém díle citovaný Viktor Frankl, si uvědomovali i ti, kteří odcházeli možná s děsem, ale zároveň s hrdým zpěvem Šmá Israel do plynových komor.

Učiňte, aby se mi chtělo

Zdůrazním to zde ještě jednou, protože je to podstatné: Svoboda neznamená emoční lehkost. Takové chápání svobody by bylo nebezpečné.

Pokud by totiž to, co je správné, bylo vždy snadné, nemuseli bychom svobodu vůbec používat. Stačilo by prostě jednat instinktivně. Nejen naše svoboda, ale lidská psychika obecně se vyvíjela především setkáváním s tím, co snadné nebylo – překonáváním naší primitivní, pudové, živočišné (tedy v rozhodování snadné a lákavé) podstaty. Svoboda je těžká. To je realita každodenní přítomnosti pro ty, kdo ji berou vážně.

Často máme na sebe nebo na psychology absurdní požadavky: Udělejte, aby se mi chtělo, co se mi nechce. Udělejte, aby správná volba byla volbou lehkou. Říkáme tomu „měnit motivaci“. Takto ale psychický svět nefunguje a fungovat nemůže. Co v tomto případě nazýváme motivací, není motivace v jejím hlubokém slova smyslu, ale náhodný odstín povrchní emoce chtění či nechtění, nálady či nenálady.

Motivace není vždy snadné „chtění“ něčeho, ale daleko spíše nepocitové (nebo nejen pocitové) odhodlání nesnadno si poradit s tím, co je těžké. Když jsme pro něco motivováni, neznamená to přece zdaleka, že je nám vždy dobře, že si vesele prozpěvujeme nebo že se nám do úkolu chce. I naše motivace, má‑li dlouhodobě fungovat a nechceme‑li ji zaměňovat jen za kolotoč pocitů, musí obsahovat prvek kontroly mysli, která ji směruje, startuje, zesiluje a vrhá směrem, který považujeme za žádoucí…