Svoboda duše

Vynechme duševní nemoci – že člověk s učebnicovou schizofrenií nebývá vnitřně svobodný, je jasné. Jako užitečný příklad principu, který chci přiblížit, se nabízejí různé rutiny, rituály a nutkavosti. Třeba nutkavý perfekcionismus v uklízení.

Paní potřebuje mít věci v pravých úhlech a okamžitě likviduje každé smítko. Nebo jiná paní, s jiným zvykem, možná už naplňujícím a možná ještě nenaplňujícím klasifikační kritéria obsedantní poruchy (praktický rozdíl je dán právě mírou vnitřní svobody, ale nepředbíhejme) – každý večer telefonuje dospělému synovi, aby se ujistila, že je v pořádku.

Aspoň do třetice, abych byla genderově korektní, bych měla uvést i příklad nějakého pána – ale v péči o duši není prioritou korektnost. Ta, jakkoli je komunikačně příjemná a společensky žádoucí, neléčí. Léčí otevřenost, vnímavost, autenticita, to vše samozřejmě za podmínky bazální mezilidské slušnosti a respektu k druhým.

A tak si na tomto místě nevymyslím například manžela, který i za cenu rozepří a výčitek léta kontroluje manželce e‑mailovou korespondenci, ani mladíka, který neumí odejít od rozehrané počítačové hry. Jistě si další příklady domyslíte sami.

Co nám zvyk dává a co bere

První modelová paní má doma nejspíše vždy důkladně uklizeno. Což je fajn, zvlášť pokud jí úklid dělá dobře a pokud její neurohumorální systém reaguje na pohled na dokonalou čistotu a úhlednost libými pocity. Paní našla způsob, jak se mít hezky. Úplně ideální je, pokud stejně libé pocity z jejího nekonečného uklízení mají i ti, kdo s ní sdílejí čas a prostor.

O něco méně ideální to začíná být, pokud z pořádku má radost jen ona, ale všechny ostatní její úklidová obsese vyrušuje až rozčiluje. A úplně nedobré by bylo, kdyby paní chtěla s nepřetržitým uklízením přestat, ráda by tolerovala špinavé ponožky na podlaze a prach na nábytku, ale není toho schopna. A to už jsme u zmiňované svobody.

Svobodná ve smyslu, který zde používám, by paní byla, kdyby se mohla svobodně rozhodnout: „Chci uklízet, mít kolem sebe dokonalou čistotu a řád, mám pro to své důvody a jsem tomu ochotna něco obětovat, svého či vztahového. Ale když se ukáže, že z mého poctivého uklízení plyne víc nevýhod než výhod, třeba nepohoda v rodině, uklízet přestanu.“

Ano? Opravdu to půjde? Pak pořádkumilovnost není problém. Jakmile by hrozilo, že paní bude mít sice krásně uklizený byt, ale konfliktní a rozpadající se vztahy, uklízet jednoduše přestane. To znamená, že uklízí SVOBODNĚ. V opačném případě jsou jí její perfekcionismus a nutkavost žalářem, ne svobodnou volbou.

A přece jenom použiji jako příklad i mladíka u PC her: „Vím, že to přeháním, vím, že mi nezbývá čas na nic jiného. Ale takto to chci, je to moje volba, hry jsou to, co mě nejvíc baví a dělá mi radost, nic lepšího se momentálně nenabízí, díky za to, konečně mám koníčka a nenudím se.“

Opravdu? Patří do množiny svobodných vnitřních motivů a rozhodnutí i to, že ho vyhodili ze školy, protože místo učení na zkoušky hrál hry? I to, že na rozdíl od kamarádů nemá žádnou brigádu, tudíž žádné peníze, a je, ač dospělý, úplně závislý na rodičích? A že vlastně už nemá ani ty kamarády? Že přestal sportovat, přitom ho sport kdysi bavil? Možná ano a možná ne.

Opravdu tohle chci?

V případě chování s rysy obsese nebo závislosti je „detekce nesvobody“ pořád ještě jednoduchá. Ale je spousta příběhů a situací, kdy člověk musí být opravdu vnímavý a velmi upřímný sám k sobě, aby svou nesvobodu odhalil – nebo aby si naopak mohl říci, že jeho chování, zájmy, preference, vztahy jsou průmětem jeho svobodné duše.

Nikdy ne dokonalým průmětem dokonale svobodné duše – ale to už víme také: Dokonalost je rovněž nezdravý extrém. Výborná jako pomyslná maxima, ale potřebuje být změkčená laskavostí a pochopením do míry, kdy přestává být přísným, a tudíž znesvobodňujícím kategorickým imperativem.

Líbí se mi takový nebo makový sex opravdu, nebo vycházím vstříc partnerovi, vyhýbám se konfliktu, obávám se opuštění?

Ukončil jsem všechny dosavadní vztahy, protože jsem zjistil, že mi je lépe samotnému, i když to přináší spoustu nevýhod? Nebo jsem utekl před blízkostí, odpovědností nebo něčím jiným?

Nechci děti, protože hluboce věřím, že přivádět děti do tohoto světa je sobecké a neodpovědné, nebo mám jiné důvody, méně „společensky prospěšné“ a více se týkající mě samotné či samotného? Je mé rozhodnutí zůstat bezdětná svobodné, nebo je za ním můj strach z těhotenství, porodu, kojení, rodičovství? Nebo mám pod abstraktními úvahami obyčejnou nechuť měnit životní styl?

A pokud nechci děti, protože nechci přijít o svůj životní styl, je tomu opravdu tak? Je svobodným mé rozhodnutí až do stáří cestovat po světě a moci si dělat, co chci, nemuset se ohlížet na potřeby dětí? Opravdu?

Znamená to tedy, že pokud se jednou rozhodnu ukončit svůj život stěhovavého ptáka bez hnízda, usadit se a založit rodinu s dětmi, půjde to? Neodhalím teprve pak opravdové příčiny mé neochoty být tátou nebo mámou? Například má dětská traumata, která by mé rodičovství vytáhlo z hloubi mé duše na světlo vztahů v nové rodině, čemuž se intuitivně vyhýbám?

Svobodné rozhodnutí lze změnit

Nebo následující situace: Taneční sál, všichni na parketu, jen jeden pán netančí. Taneční antitalent, jen by to kazil, jak vysvětlil všem, kdo se ho snažili přesvědčit, aby se přidal. Tento pán v dané situaci může být absolutně svobodný. Anebo také může být plný napětí, zábran, hlavu může mít plnou neodbytných myšlenek a představ.

V tom prvním případě pán prostě netančí. Nic víc. Kdysi tančil, aby vyšel vstříc svým partnerkám, ale jak mu to moc nejde ani ho to nebaví, proto prostě, tak jako vždy, i dnes počká, dokud si ostatní nezatančí, a pak si s nimi bude dál povídat. Věcný, téměř fyzikální přístup. Za ta léta pán nalezl rovnovážný stav, který ho stojí nejméně duševní energie. I v jiných oblastech života je nejspíše pragmatik.

V té druhé scéně pán stojí u parketu, vypadá vyrovnaně. Ale kdybychom mu viděli do hlavy, najdeme tam cyklící se úvahy, co si kdo myslí o jeho netančení, o něm vůbec, přerušované jen úvahami, zda raději neodejít domů. Tu a tam mu mezi myšlenkami probleskne nápad jít na parket, aby byl vzápětí potlačen.

Anebo pánova vnější vyrovnanost má i hlubší korelát: nelže si, nepředstírá, netrápí se. Ale kdyby se ocitl na terapeutickém sezení u psychologa, možná by se ukázalo, že téma tance přece jen nemá ještě vyřešené natolik, aby se žádnou cestou nedožadovalo pozornosti. Nebo jiné, zástupné téma, v jeho psychice nějakým způsobem svázané s netančením – téma neschopnosti, selhání, téma nezapadání do skupiny, téma nespravedlivosti života s nezaslouženým handicapem. Nebo se mu jednou za čas zdá sen, v němž tančí (nebo naopak netančí nebo bruslí nebo se miluje) a všichni se mu smějí.

Anebo nic z posledního odstavce – mozek vtlačil téma do hloubky svých záhybů a věc je z vnějšího i hlubšího pohledu vyřešena. Jen pána udržování zapouzdřeného problému stojí energii, která chybí jinde. Anebo to vnořené téma tlačí na jiná témata kolem, nejspíš ne moc, nejde přece o žádné velké trauma, ale přece.

Na to, abychom rozlišili (nebo aby sám pán rozlišil, pokud ještě neví), zda je netančení jeho svobodným rozhodnutím, nebo není, stačí vlastně jediná otázka: Kdybyste se teď a tady rozhodl, můžete se k tanečníkům na parketu přidat? A podobně u všech ostatních příkladů. Můžete svobodně změnit postoj, své chování, rozhodnete‑li se tak, bude‑li to pro vás a vaše vztahy prospěšnější než dosavadní stav?

Zrcadlo světa

Stojí za to klást si tyto otázky, pídit se po nich, hledat odpovědi. Protože život založený na rozhodnutích, která nejsou rozhodnutími, ale nesvobodnými úhybnými manévry před žitým životem s plně realizovaným lidským potenciálem, bývá životem nedobrým. Smutným, úzkostným, osamělým, konfliktním, unaveným, nespavým.

A samozřejmě, pokud nežijeme svobodně, budeme mít sklon lhát si. I největší logickou kontroverzi nebo emoční strádání si budeme šikovně racionalizovat nebo vytěsňovat a ještě všelijak jinak tutlat. Nebo se otázkám kladeným sobě budeme vyhýbat, abychom si lhát nemuseli.

Naštěstí pro nás je zde i naše okolí, naše vztahy s jinými lidmi. A ve vztazích se sami sobě vyhneme mnohem složitěji. Druhé lidi svými vachrlatými argumenty neobelžeme. Když mluvím o rozhovorech, otázkách, odpovědích, lžích a argumentech, nemám na mysli jenom slova – říkám tak metaforicky všemu, co se vejde do komunikace, od přípravy snídaně přes objetí nebo ta vyřčená slova a věty až po milování.

Pokud se náš život děje v kontextu vztahů, dříve nebo později si na otázky svobody duše budeme muset odpovědět. Když je s námi druhým nedobře, když nás opouštějí, když jsou s námi v nekončícím konfliktu, marně jim budeme vysvětlovat, že naše zvyklosti, náš způsob existence, naše plány jsou výsledkem naší svobodné volby.

„Aha, takže my jsme ti ukradení? To, že se naše děti trápí, že maminka pláče, že podřízení opouštějí tvou firmu, že kouříš i přes mé astma, to je ti jedno?“ Většinou nám druzí ukradení nejsou: to, že se trápí, ani to, že se na nás zlobí nebo nás opouštějí. Jen s věcí neumíme nic dělat.

Chybí nám svoboda. A chybí nám tím víc, čím víc si lžeme. A lžeme si tím víc, čím méně svobodná je naše duše, psychika, hlava, srdce, osobnost, dosaďte si každý, co je libo.