Světlo životní zralosti

Dávat lásku a svobodu

Tahle schopnost nás magneticky táhne k lidem nejstarší generace, kteří to umějí. Umějí to i děti. V životě se ale může leccos pokazit, život nás může semlít a optimistická otevřenost pak vezme za své. Mladá duše může žít i ve stárnoucím těle. Všímám si, že u starších lidí, kteří jsou pro mě inspirací, dominuje otevřenost a schopnost naslouchat.

Zajímají se o všechno nové. Bez zášti, potřeby soutěžit, povyšovat se nebo ponižovat druhé. Jako by věděli, že jsou jen kapkou v moři, které je úžasné svou rozlehlostí, tajemností, které vše přesahuje. Ptají se, zajímají se, přijímají. Poskytují prostor k tomu, aby moře nevyschlo, ale proměnilo se v oceán. S laskavostí podporují mladší, kteří navazují na jejich odkaz.

Láska je hodnotou, která dodává jejich životu smysl – láska ve smyslu respektu a přijetí. I tomu se musíme v životě učit. Chce to dobré sebepoznání, sebereflexi a z nich plynoucí duševní odolnost. Nic z toho nepadá jen tak z nebe.

Úzkost versus moudrost stáří

Možná vás napadá, o kom to tady píšu. Důchodce je pro vás synonymem mrzouta, kverulanta otráveného životem, věčně nervózního, protivného, umírajícího zaživa; radši se od něj držet zpátky. I takových je dost. Je mi jich upřímně líto. Jsou to lidé uvnitř nešťastní, plní úzkosti.

Z toho, co v životě propásli. Z toho, že nevzali odpovědnost do vlastních rukou a zůstali v roli oběti osudu nebo cizí zvůle. Možná o sebe nepečovali – zanedbávali odpočinek a zdravotní péči a teď se cítí uštvaní, vyčerpaní, všechno je bolí. Čas tohle všechno napravit se krátí, míra stresu se zvyšuje. Zranění duše se zhojila ve zbytnělé, neošetřené jizvy, které táhnou, omezují a na sebevědomí zrovna nepřidají.

Beru si z toho poučení, že ani péči o duši neradno odkládat. Aby se mi zátěže, kterou uvnitř nesu životem, v průběhu let nenastřádalo tolik, že už jí ve stáří nebudu mít sílu čelit. Pro mě jsou kotvou, která mi dává pocit bezpečí, lidé jako Václav, Sandra, Leonka, Maruška, Pavla, Eva nebo Zděnka.

Václav maluje obrazy a studuje filozofii. Tu pak přednáší nadšencům, kteří za ním docházejí. Navštěvuje pravidelně své děti, které žijí v zahraničí.

Sandra se s láskou stará o nemocného manžela. Na dálku supervizně podporuje začínající dětské terapeuty. Nelekla se technologií, pracuje online.

Leonka statečně čelí vážné nemoci. Sama – před pár lety ovdověla. Díky tomu, že je nohama na zemi, uvědomuje si, že času nezbývá mnoho. Takže ho tráví tak, aby si každý den v rámci možností užila a věnovala se tomu, co jí dává smysl.

Maruška je nesmírně činorodá. Hlavně je ale oporou celé rodině. Poskytuje podporu a péči všem, kteří to potřebují. Nechápu, kde na to bere energii. Ale ona jí měla na rozdávání asi vždycky, alespoň co ji znám.

Pavla se vyhrabala z temného období po rozvodu, který ji nečekaně potkal po šedesátce. Po pár letech navázala nový vztah a žije po svém – zůstala ve své domácnosti, kde je zvyklá, v místě, kde má rodinu. S partnerem, kterému je přes sedmdesát, ale každou volnou chvíli cestují, poznávají svět. Když s ní mluvím, působí na mě jako studentka. S tím rozdílem, že už nemá důvod se strachovat, co s jejím životem bude. Jen se těší na všechno, co přijde, co si s přítelem naplánují a co ještě může poznat.

Eva má konečně možnost být v klidu a v tichosti doma. Číst knížky, poslouchat rozhlasové hry a pozorovat, jak se proměňuje příroda v protějším údolí. Je to člověk, který vnímá potřeby lidí v okolí a pečuje o ně. Věku navzdory podporuje třeba svou sousedku, která velmi brzy ovdověla a nyní se sama stará o dospívajícího syna s postižením.

I tito lidé mají za sebou velké a někdy stěží uvěřitelné životní krize, o nichž taktně pomlčím, protože mi nenáleží odkrývat cizí soukromí. Jejich příběhy jsou pro mě důkazem, že život člověka má smysl, přestože ve fyzické podobě jednoho dne skončí a uvolní prostor dalším generacím. Že leccos jde přežít a zvládnout, a přesto si zachovat optimismus. Na to si vždycky vzpomenu, když je mi ouvej. Chtěla bych jednoho dne také vyrůst v tak silnou osobnost.

Zděnka pamatovala bombardování Drážďan. Celý dospělý život prožila v malém městečku v Sudetech, chtělo by se říct v zapadákově. Pracovala jako dělnice, měla ale neskonalý přehled – i o veřejném životě. „S bábama se o politice nemůžu bavit,“ řekla na adresu sousedek v pečovatelském domě v době, kdy probíhaly minulé prezidentské volby.

Nedávno zemřela. Bylo jí 88 let. „Měla jsem krásnej život,“ prohlásila. A usnula. Říkám si – co víc si přát? Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat. Mám se od tebe co učit. O tom, jak zrát a ne stárnout. O vděku, laskavosti, otevřenosti a smíření. Tvůj odkaz žije dál.