Svět v ústech

Naše první zkušenosti s okolním světem mají úzkou spojitost s přijímáním potravy, se sáním z matčina prsu. Kojení je první interakcí, kterou zakoušíme. Pociťujeme blízkost a teplo matky, postupně s ní navazujeme oční kontakt a vnímáme, jak se na nás matka tváří. Také vnímáme její vyladěnost či napjatost.

Jídlo je tedy úzce spojeno s těmi, kteří nám ho poskytují, je to naše první zkušenost s lidmi. Důležitost tohoto aspektu představil americký psychiatr a psychoanalytik Harry Stack Sullivan v rámci své teorie „prsu v ústech“ – podrobněji jsem se jí věnovala v článku Potřeba něhy.

Orální stadium

Dle Freudovy psychosexuální teorie duševního vývoje jsou v prvním roce života zdrojem slasti ústa. Jejich prostřednictvím přijímáme potravu, držíme v nich dudlík, následně ústy zkoumáme různé předměty. V určitém věku začnou být ale ústa také zdrojem utrpení, a to tehdy, když nám začnou růst zuby. Prostřednictvím úst již velmi malé dítě může zasáhnout své okolí tím, že například kousne při kojení matku do prsu. Jsou to první okamžiky, kdy dítě zažívá, že může samo svým přičiněním něco ovlivňovat.

Podoba přijímání potravy v raném věku má často zásadní vliv na to, jaký postoj a vztah k jídlu budeme mít – dysfunkční stravovací chování v kojeneckém věku může být základem pro obtíže v této oblasti v dospívání a v dospělosti. Prostřednictvím potravy se na bazální úrovni vytváří náš vztah k sobě samým, k blízkým osobám a následně ke světu. Krmení je totiž prvním organizátorem psychiky dítěte.

Z jeho pohledu ideální stav představuje vyrovnaná kojící matka, která má dostatek mléka, je k dispozici, když ji dítě potřebuje, a reaguje na spontánní projevy dítěte. To tak postupně získává důvěru, že je zde pečující osoba pro něho. S uspokojováním jeho potřeb, potažmo s uspokojováním slasti se nepojí (nebo jen výjimečně) negativní pocity a zkušenosti.

Situací spojených s kojením však může nastávat mnoho v různých podobách. Matka dítě zanedbává, nechává ho dlouho hladové, a ono se tak musí křikem dožadovat nasycení – jak fyzického, tak emočního v podobě blízkosti matky. Dítě nechce sát, matka mu tak prs neustále nutí. Z oblasti, jejímž účelem je dosahování slasti, se stane oblast, která přináší spíše nepohodlí až nelibé pocity. Na opačném konci škály je situace, kdy dítě není z různých důvodů kojeno vůbec, a tak tuto zkušenost získá v pozměněné „nepřirozené“ podobě.

V raném věku jsou nepříjemné zážitky a zkušenosti vnímány a ukládány do paměti pouze na úrovni kontinua příjemné – nepříjemné. Dítě nemá kapacitu, aby tyto zkušenosti kódovalo verbálně, zážitek si tedy zapamatuje na emoční úrovni. A tento zážitek má mnohdy podobu zaplavující úzkosti a strachu, které následně ovlivňují psychický vývoj. K takto raným traumatům je velice obtížné až nemožné se vzpomínáním dostat, proto je práce s nimi velmi obtížná a náročná.

Zároveň jsou zpracovávána pomocí primitivních obranných mechanismů, zejména v podobě štěpení. To je charakteristické černobílým viděním, kde neexistují žádné odstíny šedi. Dítě tak vnímá matku či jinou pečující osobu buď jako pouze dobrou, nebo pouze špatnou. Ještě nedokáže nahlédnout, že nepříjemná zkušenost nedefinuje celou matku jako špatnou. Následně pak osciluje mezi oběma krajními póly a toto nastavení si může nést do dospělosti.

Frustrace je zpracována mnohdy prostřednictvím vnitřního zoufalství v podobě masivní úzkosti, kterou dítě nedokáže „pojmenovat“ a následně zralými mechanismy zpracovat jednoduše proto, že je zatím nemá k dispozici. Tento zážitek ještě může umocňovat fakt, že se dítě nemělo se svou úzkostí na koho obrátit a zůstávalo s ní samo.

Vyrovnávání se s těmito pocity pak mohlo vést k agresi vůči pečujícímu objektu, který je vnímán jako špatný. Jediný způsob, jak se dítě může vymezit, je odmítání matky a agrese vůči ní v tendenci ji zničit. Toto může mít například podobu vzteku a křiku, když se matka přiblíží, nebo fyzického útoku proti ní.

Velký vnitřní rozkol nastává, když je matka odmítána, ale dítě si zároveň uvědomuje, že je poskytovatelkou slasti. Zvnitřněný objekt je tak vnímán jako matoucí a škodlivý. Tyto popsané skutečnosti mohou mít vliv na to, jakým způsobem budeme v dospívání a dospělosti přistupovat k přijímání potravy. Mohou být jedním z faktorů, které stojí za vznikem poruch příjmu potravy.

Anorexie

Anorexie je charakterizována hyperkontrolním a nutkavým chováním v oblasti přijímání potravy. Dále také narušeným sebeobrazem ve vnímání svého těla. Jedná se o postupné odmítání jídla, které se následně stane alfou a omegou života. Jde o popření svých základních potřeb a tendenci o naprostou kontrolu touhy. Je to odklon od sebe sama, potažmo od lidí. V rámci pudové teorie by toto znamenalo příklon k pudu smrti. Anorexie (a i další poruchy příjmu potravy) postihuje ženy i muže a je velice závažným onemocněním, které může být smrtelné.

Sigmund Freud spojoval anorexii s melancholií, anorektické emoční prožívání je oploštělé a ploché. Odmítání jídla je paralelou odmítání libida. Nepřijímání svého ženského těla rovněž úzce souvisí se sexualitou. Z hlediska orálního stadia psychosexuálního vývoje je přijímání potravy spojeno s dosahováním slasti. Dítě prostřednictvím úst přijímá potravu, čímž dosahuje slasti v podobě kontaktu s osobou, která je krmí, a následně v podobě plného žaludku. Jídlo je tedy spojeno se slastí, která je v pubertálním věku, kdy často dochází k rozvoji anorexie, přesouvána do oblasti genitálií, jedná se tedy o „dospělou“ sexualitu. Odmítnutím jídla tedy dochází k odmítání sexuality, která může být ohrožující a nebezpečná.

Dle psychoanalytické teorie objektních vztahů může za vznikem anorexie stát vztah s matkou, respektive její internalizace. To znamená, že si dítě (dívka) matku zvnitřnilo jako „špatnou“. V pubertě, kdy dochází k proměně těla v ženské, může být odmítání „špatné matky“ vygradováno do té polohy, že dojde k odmítání jídla, jelikož to přispívá k ženským oblým tvarům, prostřednictvím nichž se dívka více a více podobá matce, která je dospělou ženou. Zároveň se zde však mnohdy objevuje velice silné a těsné pouto mezi dcerou a matkou.

Často je matka výrazně kontrolující, nenechává dceři prostor pro projevení její vůle. Mnohdy si do ní projikuje své potřeby a přání, které mohou být na hony vzdálené potřebám dcery. Ty jsou pak přehlížené nebo naprosto ignorované. Dále je to neschopnost matek vnímat své dítě jako samostatné – to pak může mít pocit, že ve svém životě nemá nic pod kontrolou, nemůže svým přičiněním nic ovlivnit, vše je řízeno matkou. Jediné, kde svou vůli projevit může, je oblast jídla, prostřednictvím něhož se může projevit a získává tak určitou autonomii v tom smyslu, že si samo rozhodne, co a kolik toho bude jíst. Anorexie tak může být němým příznakem toho, co se odehrává uvnitř osobnosti.

Nakládání s afekty je velice náročné, ohrožující a bolestivé. Aby se dotyčná či dotyčný proti nim uchránili, uzavřou se do sebe a tím zabrání vstupu afektů, až je odmítnou zcela. Stejně tomu tak je u přijímání potravy.

Bulimie

Mentální bulimie má v porovnání s anorexií jinou dynamiku, která je založena na impulzivitě. Nejedná se zde o naprosté odmítnutí potravy a svých potřeb, ale o potěšení prostřednictvím jídla, za které je však nutné se následně potrestat. Přechod z anorexie do bulimie je poměrně častým jevem, jelikož anorexií vyhladovělé tělo začne po určité době zoufale potřebovat a vyžadovat potravu. Nad pudem smrti zvítězí pud života a sebezáchovy.

Postupně dochází k selhání rigidního nastavení nepřijímat potravu, najezení se vyvolá strach z přibrání na váze a dojde ke zvracení. Postupem času se z tohoto mechanismu může vytvořit rituál, jehož účelem již však primárně není sycení tělesné, ale emoční, a to v tom smyslu, že dojde k distancování se od svých potřeb, jelikož jsou příliš ohrožující. Ty se však následně realizují prostřednictvím jídla.

Bulimické chování je ve větším kontaktu s okolním světem, než je tomu u chování anorektického. Člověk s bulimií k sobě pouští vše, co okolní svět přináší. Avšak zejména neúnosnost a nesnesitelnost některých afektů je korigována přejedením se a následným zvracením. Emoce jsou cyklicky přijímány a následně vyvrhnuty, odmítány. Potěšení a slast je totiž něco, co v životě člověka s bulimií nemá místo. Může to být z toho důvodu, že si to nezaslouží, je to něco příliš hedonistického a nízkého. Zároveň tomu ale nelze odolat, a to zejména díky impulzivnímu nutkání.

Psychoanalýza rovněž pracuje se symbolikou matky ve smyslu její internalizace. Pokud je matka zvnitřněná negativně, může na symbolické rovině docházet k jejímu odmítání ve formě vypuzení z těla v podobě zvracení. Její negativní aspekty jsou vyzvraceny, dány mimo tělo, a tudíž nemohou být tak bolestivé a nesnesitelné.

Takto „vyzvracena“ může být i dusivá láska a péče ze strany matky, která ale není zvědoměna. Prostřednictvím působení přísného superega mohou být tyto pocity potlačeny, jelikož superego tvrdí, že negativní pocity vůči matce (rodičům) jsou zavrženíhodné. K jejich zpracování tak tedy dojde na úrovni těla, a to tím způsobem, že se jich zbaví, jelikož jsou neúnosné a nelze s nimi vydržet.

V terapii poruch příjmu potravy je důležité pracovat s emocemi a s potřebami. Zejména na jejich vnímání a následném zacházení, dále také na přijetí sebe sama a tvorbě zdravého sebeobrazu. Velkou roli zde hraje rodinná terapie, jelikož přítomnost poruchy příjmu potravy ovlivňuje celý rodinný systém.

Více k tématu:Antonella Granieri, Adriano Schimmenti: Mind–body splitting and eating disorders: a psychoanalytic perspectiveMarilia Brandao Lemos Morais: Eating Disorders: A Bond between Medicine, Culture and PsychoanalysisMara Selvini Palazzoli: Anorexia Nervosa: A Syndrome of the Affluent Society