Svět proti nim

Pokud se na vznik paranoidní struktury osobnosti podíváme prostřednictvím psychodynamické optiky, můžeme v anamnéze nalézt vysoké požadavky a nároky ze strany rodičů, kterým se dítě nezavděčí, ať dělá, co dělá. Chování rodičů bylo často nevyzpytatelné a těžko předvídatelné. Čím menší dítě je, tím je pro něho složitější si tuto nevyzpytatelnost vysvětlit.

Tím vzniká celková nedůvěra ke světu a dalším lidem, jelikož si dítě vytvoří vzorec nevím, co můžu očekávat, a tak je pro jistotu ostražité, aby potenciální hrozbu mohlo co nejdříve rozpoznat a odvrátit. Mnohdy se rodinným klimatem neslo přesvědčení o tom, že svět „venku“ je zlý, a je tedy nutné věřit pouze svým nejbližším; avšak jistá nedůvěra se objevovala i vůči nim.

Dále je to vysoká míra úzkostnosti rodičů, kteří ji sami nezvládají, a nemají tak kapacitu na dostatečné pečování o dítě. Přecitlivělost a nedůvěra se tak nese v celkovém nastavení paranoidní struktury osobnosti.

Paranoidní nastavení se může objevovat v různé intenzitě – od rysů, kdy je pro daného člověka takové chování a myšlení charakteristické, avšak výrazným způsobem mu nezasahuje do života a vztahů, až po poruchu osobnosti, kdy dotyčný může v extrémních případech ztrácet kontakt s realitou a potýkat se s bludy. V těchto případech může být například přesvědčen o tom, že je sledován vesmírnou flotilou, která mu ve spánku pod kůži importovala čip, pomocí něhož pozoruje každý jeho pohyb a dokáže mu i číst myšlenky.

Zlo tam venku

Paranoidní lidé jsou velice citliví na jednání ostatních v rámci sociálních situací. Domnívají se, že se vše točí okolo nich a zejména že je vše namířeno proti nim; je pro ně tedy charakteristická výrazná vztahovačnost a podezíravost. Běžné chování druhých, které by „neparanoidní“ člověk nezaznamenal a nepozastavil by se nad ním, považují za útok na sebe, přehlížení či odstrkování. Jednání druhých osob si vysvětlují jako urážlivé a znehodnocující jejich osobu.

Jelikož neustále očekávají útok ze strany okolí, jsou nastražení a ostražití, aby jim neuteklo nic, co by mohlo být namířeno proti nim samotným. Díky tomu jsou v neustálém napětí, nedokážou se uvolnit – mohli by ztratit kontrolu nad okolím, ze kterého může přijít útok, a byla by tak omezena jejich připravenost k obraně. Hledají důkaz svého přesvědčení a většinou si ho pod vlivem svého myšlení i najdou, přestože je vykonstruovaný a má k realitě daleko. Jsou neustále v pozoru, aby mohli odhalit, když je někdo chce využít nebo podvést.

I za přátelskými projevy hledají skrytou nekalou motivaci. Pokud jim někdo podá pomocnou ruku, začnou ve své mysli konstruovat teorii, co stojí za tím, že jim daný člověk chce pomoci, co z toho bude mít a co tím získá, jaká je jeho pravá motivace. Mají za to, že žádná pomoc a náklonnost nepřichází jen tak, musí za tím něco být.

Za svým přesvědčením si zarytě stojí, je velmi těžké až nemožné je přesvědčit o opaku. Za chováním druhých vždy najdou skrytou motivaci, kterou si racionálně vysvětlí a jsou o ní přesvědčeni.

Velmi obtížně snášejí kritiku, i když je konstruktivní, jakékoliv výhrady nebo výtky vůči své osobě, své práci nebo činnosti chápou jako nepřátelské jednání vůči nim s cílem jim ublížit, znehodnotit je, poškodit je. Domnívají se, že jsou kritizováni z toho důvodu, že jim daný člověk závidí, nesnese, že jsou lepší než on, a kritikou jim chce jen ublížit.

U lidí s paranoidními tendencemi se v návaznosti na to, do jaké míry jsou u nich rozvinuty, vytváří cyklický mechanismus, ze kterého je velmi obtížné vystoupit. Jelikož jsou primárně nastaveni vůči okolnímu světu hostilně a nedůvěřivě, nebývají příliš oblíbení. Jejich vystupování je často chladné a odměřené, nebývají vřelí a otevření sociálnímu kontaktu.

Ve svém přesvědčení očekávají ze strany druhých podvod, využití a neupřímnost. Tak se chovají i navenek. Tím pádem se k nim ostatní chovají odměřeně, spíše nepřátelsky nebo je ignorují. V podstatě jim nastavují zrcadlo. Toto je však nahlíženo jako potvrzení jejich názoru, že jsou ostatní ve všem proti nim. Sami tak zažívají nepřátelskost, nedůvěřivost, podezřívavost a odmítání na vlastní kůži a to jim jen potvrzuje jejich názor a přístup k ostatním.

Podle sebe soudím tebe

Lidé s paranoidním nastavením fungují na principu „podle sebe soudím tebe“. Na základě obranného mechanismu projekce potlačují své negativní myšlenky, emoce a vlastnosti tím, že je vkládají do jiných lidí. Jsou pro ně nesnesitelné, neúnosné, stydí se za ně.

Aby sami sebe od těchto negativních pocitů ochránili, vloží je do ostatních. U sebe je nevidí, ale u ostatních ano, a to mnohonásobně více. Tím sami získávají pocit, že jsou bezchybní a čistí, avšak okolí se pro ně stává velmi ohrožujícím, jelikož do něho zasazují „to špatné“ ze sebe. Tento mechanismus je nevědomý, dotyční nevědí, že jej používají.

Výrazná nedůvěra a podezírání v rámci partnerských vztahů mohou být vysvětleny právě tímto mechanismem. Sám paranoidní partner má myšlenky na nevěru, má různé sexuální fantazie, které si však zakazuje, cítí se jimi ohrožen, a tak je nevědomě pomocí projekce promítne do svého partnera nebo partnerky. Tím se roztáčí kruh podezírání, obviňování a kontrolování.

Každý pozdější příchod domů, každá zpráva, která pípne na mobilu, jsou ihned interpretovány jako důkaz nevěry. Pro druhou stranu je snášení takového tlaku velice náročné. Přehnaná žárlivost stojí za rozpadem mnoha vztahů. Paradoxní je, že pokud dojde k rozchodu, ve výsledku se paranoidnímu partnerovi vlastně potvrdí jeho domněnka o tom, že byl podváděn, a jeho paranoidní nastavení se ještě více prohloubí.

V terapii paranoidně strukturovaných osobností jde zejména o navázání kvalitního pracovního vztahu a důvěry – což vzhledem k jejich podezíravosti a nedůvěřivosti není jednoduché. Neméně důležitá je samozřejmě motivace dotyčného a náhled na to, že jeho automatické myšlenky nemusí být založené na realitě.

Uvědomění si skutečnosti, že okolní svět nemusí být primárně zaměřený proti němu a že jeho jediným cílem není mu ublížit a poškodit ho, může být prvním krokem k tomu s paranoidními tendencemi pracovat a dostat je pod kontrolu.

Více k tématu:Nancy McWilliams – Psychoanalytická diagnózaMarie Vágnerová – Psychopatologie pro pomáhající profese