Svět podle mě

Naše vnímání druhých je velmi často založeno na našich vlastních zkušenostech a předpokladech o tom, co si myslíme, že druhý dělá, myslí nebo cítí.

Vidíme‑li u země sehnutého člověka, naše první myšlenka se odvíjí podle našeho nastavení: je mu špatně, má vysoký krevní tlak, je opilý, sehnul se pro něco, co mu vypadlo z kapsy, a podobně. Co dělá ve skutečnosti? Uviděl u země vzácného motýla a pozoruje ho.

Jedna ze starých filozofických zásad praví, že poznání se děje podle způsobu poznávajícího. To znamená, že naše vhledy, intuice, nápady a myšlenky jsou sice tím nejlepším, co z nás může vzejít, ale nemusí korespondovat se skutečností, a už vůbec ne s vnímáním a prožíváním druhého člověka, komunikačního partnera. Jak a na čem se pak ale můžeme shodnout? Je shoda vůbec možná?

Vnímání bez předpokladů

Jak dosáhnout toho, abychom se pokud možno co nejvíce přiblížili realitě a byli v dialogu s druhým člověkem? Fenomenologie nabízí cestu uzávorkování vlastního poznání a otevření se tomu, co se vyjevuje. Reflektujeme vlastní předpoklady a zkušenosti, ale současně jsme otevření novému a odlišnému.

I když tedy zjistíme, že člověk sehnutý u země je opilec, který měl neslušné návrhy, když jsme se mu pokoušeli pomoci, přesto se můžeme ještě znovu otevřít nové zkušenosti a zkusit pohlédnout na situaci s vědomím, že existují ještě další možnosti, a to právě možnosti diametrálně odlišné od naší předchozí zkušenosti i od našich třeba velmi barvitých představ.

Když se partner začíná chovat pro nás nezvykle, může to být z mnoha důvodů. To, co nás napadá o sobě, o druhých a o světě, nemusí mít moho společného s realitou.

To, že poznáváme podle našeho způsobu, má vcelku významný vliv na vnímání druhých. Dejme tomu, že partner doma neustále šoupe nohama a nás to ruší. Dělá to schválně? Chce nás nazlobit? To všechno nás může napadnout. Ale také může mít kalhoty z kousavého materiálu, problémy v práci, nemusí stíhat nějaký termín anebo prostě potřebuje více pohybu.

Podobně když se partner začíná chovat pro nás nezvykle, může to být z mnoha důvodů. To, co nás napadá o sobě, o druhých a o světě napoprvé, nemusí být přesně realitou, která odpovídá tomu, co druhý skutečně dělá, vnímá či potřebuje.

Ty jsi prostě…

Další překážkou ve vnímání druhých je, že druhému připisujeme vlastnosti, které máme sami, ale neuvědomujeme si je.

• „Musíš tak křičet?“ volá hlasitě partner na druhého, který mlčí.
• „Ty jsi naštvaná,“ říká nazlobený partner partnerce, která se na něj jen mlčky kouká.

Jindy mohu sama sobě připisovat vlastnosti, které bych si přála mít, ale ve skutečnosti je nemám:

• „Snažím se dobře vycházet se všemi lidmi.“
• "Chci jen dobro ve světě“ a podobně.

Tento mechanismus se nazývá projekce a představuje promítání nevědomých obsahů vlastního nevědomí do druhých lidí. Sami u sebe danou vlastnost nepřiznáváme, ale velmi dobře ji vidíme u druhých.

Jedinou cestou k lepšímu vnímání sebe i druhých je přiznat si, že člověk není až tak dobrý, jak by si přál. Že s některými lidmi opravdu vyjít nechce. Že je někdy také sobecký, nelaskavý, lakomý a nepřeje druhým to, co si poctivě zasloužili, ačkoli takové lidi může mít jako vzor k dalšímu životnímu směřování.

Změň sebe, změníš svět

Přednáška 24. října 2024