Šuplíky v nás

Letos na jaře se téhle životní mety dotkla moje máma. Trochu to se mnou zatřáslo, protože tu kárku prožitého života táhneme už pěkných pár desetiletí spolu, ona jen o dvacet let déle. Zkrátka, nejen naše děti stárnou, je to i naopak, a ať se na to díváme jakkoliv, konfrontaci s naší vlastní smrtelností se nevyhneme.

Už někdy vloni na podzim jsem si položila otázku, jak to společné jubileum v knize našich souběžných dějin zvýraznit… a protože někdy dobře položená otázka v sobě obsahuje zcela prostou odpověď, bylo mi to hned jasné.

Mým dárkem pro mámu bude kniha našich souběžných dějin. Prostě oslavím naše vzájemné životní svědectví oživením vzpomínek malé holky – té, která se narodila mojí mámě a dospěla ve mě, celé to sepíšu a bude to o tom, jak jsme se spolu a vedle sebe navzájem formovaly. A tak jsem se někdy kolem Vánoc dala do psaní a řeknu vám, nestačila jsem se divit.

V časové smyčce

Ponor do mé vlastní minulosti mě totiž překvapil plností detailu. Někde jsem četla, že lidská paměť je výrazně selektivní: to zlé a nepříjemné raději vytěsňuje, mnohdy si dokonce vytvoří scénář, který se aktuálnímu průběhu dávné situace jenom podobá, ulpívá na někdy podivně nepodstatných záchytných bodech a nemilosrdně vymazává všednost a rutinu každodennosti.

Jenže teď, když už je dílko na světě, vím o své paměti mnohem víc. Totiž to, že naše osobní historie je na všednodennosti založená; písničky, které jsme zpívávali, cesta, kudy jsme chodívali do školy, kamarádi, s nimiž jsme léta sedávali v lavici, jídla, co jsme jídávali, nebo místa, kam jsme jezdívali na prázdniny, to vše – ve svém minulém čase nedokonavém – je náš život.

Přednáška 19. září 2024