Sudičky

Vlastně se to dělo už před těhotenstvím, jen tak jaksi méně adresně: „Však cestujte, dokud nemáte děti, pak už to nepůjde.“ Ale jakmile se lidi kolem mě dozvěděli, že jsem těhotná, začali mi aktivně a až s bizarním zadostiučiněním předpovídat nejrůznější katastrofy. A když se neděly a my se měli pořád dobře, jen ty katastrofy posouvali dál a dál v čase:

• „Je ti dobře? Však počkej, mně taky ranní nevolnosti začaly až po měsíci.“
• „Pořád je ti dobře? Počkej na třetí trimestr.“
• „Ještě furt je ti dobře? Počkej na poslední měsíc, to už se nehneš.“
• „Pořád si to užíváte? Však jen se vyspi, za týden rodíš a už se nevyspíš nikdy.“
• „Sedni si. Pak už si nesedneš.“
• „Jen si čti. Pak už nic nepřečteš.“
• „Máte s novorozencem pohodu? Uvidíš za čtrnáct dní, to začnou prdíky.“
• „No vlastně ten první měsíc byl docela v pohodě, až ve dvou měsících to začalo.“
• „Dokud leží, to je pohoda. Počkej, až poleze. To to přijde!“

A tak jsem ze začátku opravdu pořád čekala, kdy TO přijde (přitom popravdě ani nevím co). Zatím nic nepřišlo. Není to tím, že bychom měli pasivního andílka bez jakýchkoliv potřeb – dcera je úplně normálně neodložitelná a nepohlídatelná, v noci se budí, je to raketová turbomyš.

Náš byt, ona i já jsme konstantně pokryté vrstvou jídla a v celé naší domácnosti už snad není jediný nepočůraný povrch. Jsme unavení, bolaví a šedivíme. Zkrátka všechno to, co je úplně normálně součástí balíčku. Ale pořád se máme dobře. Žijeme, hrajeme s kapelou, cestujeme a mládě s námi.

Moje předchozí práce byla tak rozpínavá, že teď čtu, chodím na procházky, odpočívám a nakonec i spím víc než před mateřskou. A tak lidi kolem mě momentálně předpovědi katastrof posunuli na: „To je tak hezký, dokud to nemluví. Počkej, až začne mluvit.“ Případně: „Rok a půl, to si zatím neumíš vůbec představit, jak to dítě začne mít svůj názor a chtít přesně tohle zrovna teď.“

Po pár měsících jsem vyvodila, že nemá cenu tomu věnovat pozornost. Služebně starší rodiče mají prostě jenom morbidní zálibu prorokovat služebně mladším rodičům tragédie, běsy a slzavá údolí. Zajímavější je jiná věc: Proboha, proč? Proč tohle děláme sobě i druhým?

Prestiž unaveného rodiče

Protože mám přátele s neskutečnou sebereflexí, jedna z mých kamarádek mi tomuhle jevu úžasně pomohla porozumět: „Všimla jsem si, že jsem tohle počkej, až… taky párkrát použila. Když nad tím zpětně přemýšlím, myslím, že to bylo v situacích, kdy jsem měla pocit, že ten druhý něco zvládá líp, než jak jsem to zvládala já. A tahle věta ti pomůže získat převahu aspoň v tom rozhovoru.“

Takže převaha, pocit větší zkušenosti a větší kompetence. Pro unaveného člověka vrženého do rodičovských nejistot něco, po čem je extrémně lákavé si sáhnout.

A všímám si, že u některých rodičů se přidává možná ještě něco: Jakýsi podivný pocit prestiže plynoucí z okázalého utrpení. Jako by míra utrpení nějak odrážela rodičovské zásluhy. Kdo dostatečně netrpí, ten tomu asi dává málo. Anebo má jednoduché, pohodové dítě, a tudíž jsou jeho zásluhy také zanedbatelné.

Když jsem tohle začala zkoumat víc, dozvídala jsem se docela vtipné věci. Ženy, kterým jejich děti spí, to tají před svými kamarádkami. Ženy, které si velmi rozumně chodí s dítětem odpoledne lehnout, o tom taky nemluví, protože se od nich přece očekává, že budou každou volnou chvíli na něco produktivního využívat (a pak budou patřičně ztrhané). Ženy, které stíhají na mateřské číst beletrii, to už je vůbec na pováženou.

V něčem je to úplně stejné, jako když se lidi v zaměstnání předhání v tom, kdo je víc urvaný, kdo víc v noci nespí a pracuje, kdo má víc přesčasů. Obvykle se to podává formou povzdechu, stížnosti nebo přátelského svěření – „musím si líp nastavit ten work‑life balance“. Jenže když se na to člověk podívá opravdu poctivě, často je v tom taky kus prestiže, kdo je větší makáč roku. Mít v práci pohodu není sexy. Místo ten si to umí dobře nastavit mnoho lidí (byť absurdně) napadne spíš to je lenoch.

Je to určitě i tohle výkonově nastavené klima v celé společnosti, co může přispívat k obavě lidí na rodičovské dovolené, že je bude mít pracující společnost za flákače. Ty, co mají leháro, protože jsou přece celý den doma s dětmi. Proti takové představě pak bojujeme třeba právě urvanou rétorikou, aby si okolí nemyslelo, že to snad máme jednoduché (což ostatně vůbec nemáme). I v práci máme tendenci oceňovat ty, kteří kmitají a pak jsou vyšťavení.

Jenže abyste byli dobrý rodič, schopnost makat a plno toho stihnout vlastně není ta potřebná kvalifikace. Zatímco v pracovním životě jste prémie nejspíš získali za výkon, dokončené projekty, obvolané kontakty, vyjednané kontrakty a zvýšený obrat, jako rodič potřebujete kvality mnohdy přímo protichůdné těm pracovním: empatii, klid, lásku, péči, schopnost najít si to dobré v rutině a každodennosti, schopnost starat se o druhé i sám o sebe.

Možná na celou věc vrhne ještě jiné světlo, když připomeneme, že nakonec i v některých profesích není výkon v klasickém slova smyslu to, o co se jedná. Půjdete raději k terapeutovi, který má dvacet klientů a mezitím se zvládá o sebe starat? Nebo k terapeutovi, který jich má sto? Chcete pro svoje dítě klidnou a pečující učitelku, která si to umí nastavit tak, že ji její práce extrémně nezmáhá, nebo takovou, která toho s dětmi strašně moc stihne, ale na konci dne je zralá na panáka?

Čemu věnuješ pozornost, to roste

Připadá mi, že je škoda tuhle zmordovanou kulturu pěstovat. Protože může škodit nejen celé rodině, ale taky celé společnosti. Jak?

Odpojuje nás od našich dětí

Když se rozpláčou, vzpomeneme si na varování kamarádek a řekneme si zuby nebo prdíky, zatímco důvodů k pláči může být mnohem víc a ten pravý takhle můžeme snadno minout. Když se začnou vztekat, naskočí nám už je to tady, období vzdoru, teď bude křičet kvůli každé blbosti, musím ho zkrotit hned zkraje.

Už předem jim podsouváme nějaké pokoutné snahy námi manipulovat a ničit nám životy, místo abychom se na nějaký koncept období vzdoru vykašlali, věřili, že naše dítě je naprosto v pořádku, úžasné takové, jaké je, a tady a teď se snažili porozumět tomu, co potřebuje.

Odpojuje nás od sebe samých

Urvaný rodič není lepší ani zasloužilejší člověk. Ale budováním kultury urvaného rodiče přispíváme k tomu, že unavená máma jde vytírat, místo aby si vzala knížku nebo si šla lehnout.

Odrazuje mladé páry od založení rodiny

Děsí lidi, kteří by bývali mohli být skvělými rodiči, ale kvůli těmhle řečem z toho zbytečně mají strach.

Bere už tak dost unaveným lidem energii

Ne že by mít miminko nebyla náročná emoční jízda, ne že by rodiče malých i větších dětí nebyli vyčerpaní, ne že by neměli nárok si postěžovat a požádat o pomoc. Nic takového! Ale málokteré miminko obvykle sebere svému rodiči tolik energie, kolik jí během mžiku schlamstne sebelítost.

Věřím, že na co se soustředíme, to roste. Když se celý den zaobíráme myšlenkami jako ach, já ubožák, jsem tak nevyspalá a na potkání vykládáme známým, jak strašný teror je mít dítě, sil tím nepřibude (pokud nás to nepřiměje jít odpoledne s dítětem spát).

Poslední bod dobře dokládá výzkum, o kterém referuje Lenka Medvecová Tinková ve své knize S láskou o dětském spánku. Indických a amerických rodičů se ptali na spánek jejich dětí a problémy s ním. Indické děti se budily v noci častěji než ty americké, ale indičtí rodiče jejich spánek hodnotili jako významně méně problematický než Američané.

A co víc, Indky se cítily odpočatější a více vyspané. Nejspíš prostě kvůli tomu, že zatímco v americké kultuře existuje téměř obsese spánkovým tréninkem a nutností naučit miminko spát celou noc, v Indii se prostě bere za danost, že se miminka v noci budí a že je to v pořádku.

Takže ano, slevujme z nároků, buďme na sebe jako rodiče hodní, starejme se o sebe. Říkejme si o pomoc. Postěžujme si. Buďme unavení. Ale až s někým budeme mluvit o svých dětech, mluvme i o tom dobrém. Přestaňme pěstovat prestiž z utrpení. Přestaňme z dětí dělat zlomyslné upíry, kvůli kterým se rodiče musí vzdát všech svých snů. Protože žádné dítě tohle po svém rodiči ve skutečnosti nechce.